Je to ten typ fotografa, v jehož fotkách hledáte příběh. Ján Hronský, alias Žltý Dodo, jak jej znají jeho přátelé, nám poskytl velmi otevřený rozhovor. Z následujících řádků je zřejmé, jak moc rád provokuje, méně pak už to, že se nikdy nebere příliš vážně.
Když se dívám na tvé fotky, přijde mi, že na nich slečny vypadají až neobvykle přirozeně. To u podobných fotek není zvykem. Povíš mi, jak to děláš?
To je právě to, ty se mě zeptáš, jak to dělám, ale to já právě nevím. Pro mě je nejdůležitější při focení atmosféra a pak je dobré, když tu holku znám. Musím si být jistý, že při focení nedojde k nějakým nečekaným zvratům, problémům, kdy mi holka řekne, že tohle už fotit nechce, že už je to na ni zkrátka moc. Ženy, se kterými fotím, jsou přirozené, tak jak je vidíš na fotkách. Nazývám se spíš dokumentátorem toho, co mi ony předvedou. Ve chvíli, kdy vidím, že jsou výrazy hrané, tak to stopnu.
Bathory (foto: Ján Hronský)
A jaká tedy bývá ta atmosféra při focení?
Jak říkám, modelka se především musí cítit. Pokud se jedná o dívku, se kterou jsem dosud nefotil, předem zjišťuji, jaké má ráda víno, jakou poslouchá muziku. To všechno patří k focení. Během toho, co se modelka líčí, nebo ji líčí vizážistka, tak se spolu normálně bavíme o běžných věcech a já během toho nenápadně zjišťuji, kam až si mohu dovolit zajít. Jinak jsem se svými modelkami v kontaktu dennodenně a beru je spíš jako kamarádky. Příliš o atmosféře nepřemýšlím a myslím, že je to i zbytečné. Atmosféra přijde sama. Ty holky fotit chtějí a vědí do čeho jdou. Jak jsem říkal, je to jejich přirozenost. Často se mě lidé ptají, jak to dělám, že se mi ty modelky svléknou. Tuto otázku nemám rád, protože já je nesvlékám. Ty holky mají rády své tělo a věřím tomu, že se v soukromí rády prohlíží v zrcadle. Jsou to exhibicionistky.
Kromě toho, že vypadají přirozeně, jsou i neskutečně přitažlivé. Nevnímáš někdy na placu napětí?
Určitě. Já bych tu atmosféru nazval flirtovní. Modelka mě vlastně svádí a ji pobízím, aby mě sváděla ještě víc. Ani jedné straně to nevadí, protože víme, že se jedná jenom o hru.
Přitahují tě ženy, které fotíš?
Samozřejmě, že mě přitahují. Při focení je to ale jiné. Snažím se z modelky dostat maximum, takže tam je z mé strany i určité předstírání. Je to zvláštní, ale při focení glamouru nebo erotiky je můj slovník dost vulgární. Co jsem vypozoroval, modelky to ještě více vyburcuje. Aby výsledek vypadal přirozeně, musí se chovat přesně tak, jak to cítí. Jestliže mají na fotkách vypadat nadrženě, musí se také tak chovat a stejně tak já. Pak to funguje. Ale mnohem víc mě přitahuje ten proces, kdy modelku provokuji, aby byla vyzývavá, sprostá, drzá…
Ale holky říkaly: No to snad není možný! (foto: Ján Hronský)
Už se ti stalo, že jsi nějakou slečnu vyburcoval natolik, že toho potom – po vystřízlivění – litovala a zakázala ti odfocené snímky použít?
To asi ne, už na začátku jsou stanovena určitá pravidla, které neporuším. Jednou se mi stalo, že jsem modelce poslal fotku, která byla trošku odvážnější. Strašně se jí líbila, ale poprosila mě, jestli bych jí neořízl tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. Tak jsem tak učinil a pak koukám, za pár minut po jejím zveřejnění, se modelka tou fotkou prezentuje na veřejnosti. Což mě samozřejmě velmi potěšilo.
Jaký máš ty vztah ke svým fotkám? Jsi spokojen sám se sebou?
Tak přirozeně se mně moje fotky líbí. Stojí mě hodně úsilí, ať už se jedná o přípravu nebo samotné focení a pak také úpravu v počítači. Hodně o konečné podobě přemýšlím a ve chvíli, kdy fotografii po zpracování ukládám na disk, musí být stoprocentní. V opačném případě ji mažu.
Vyhledáváš podobné fotografie a fotografy tvého stylu?
Popravdě moc fotografů neznám a záměrně nevyhledávám cizí díla. Pamatuji si, že mě hned při mých začátcích někdo napsal, že kopíruji Newtona. Překvapilo mě, jak mohu kopírovat Isaaca Newtona. Poté, co jsem Helmutovy fotky objevil, tak jsem si říkal: ty jo, dobrý fotky. Teď už mám o něco větší přehled. Líbí se mi snímky, které se snaží pobuřovat a vyvolávají klidně i negativní emoce.
Balónik z Billy (foto: Ján Hronský)
Nebudu se tě ptát, jak ses k fotce dostal, ale zajímalo by mě, jak ses učil fotit?
Vlastně jsem se neučil, dodnes mám velké nedostatky, co se týče techniky. Ta mě moc nezajímá, i když by možná bylo lepší, kdyby tomu bylo jinak, protože bych si tím mnoho věcí usnadnil. Také je mi jedno, čím je snímek vyfocený – ať je to klidně mobil – důležitý je pro mě pocit, který z fotky mám.
Jak dlouho ti úprava fotky trvá?
Možná se teď na mě hodně lidí naštve, ale jedna fotka mi trvá tak pět minut, ne víc než patnáct.
Vrátím se ještě jednou k tvým modelkám. Kdo koho oslovuje? Vybíráš si ty je nebo ony tebe?
Asi z osmdesáti procent si vybírají ony mě. Jsem za to rád, protože nerad někomu něco vnucuji. Když už si vybírám já, vím pro koho mám šáhnout. Nevyhledávám holky, které fotí fashion, protože ty chtějí, aby je fotograf organizoval. Já potřebuji mít před objektivem živel, který mi předvede sám sebe.
This is not a love song... (foto: Ján Hronský)
Popiš mi svou ideální modelku. Jak by měla vypadat vizuálně?
Přiznám se, že mám raději brunety a dlouhovlasé. Zjistil jsem totiž, že právě mezi touto sortou holek se nacházejí největší živočichové. No a pak by měla mít velká prsa, to se od těchto fotek očekává.
Focení tě živí. Kdo jsou tvoji zákazníci? Jsou to snad právě ty modelky?
Ne, tyhle fotky, o kterých se bavíme, jsou takový výměnný obchod, kdy já předám modelce fotografie za to, že mi zapózovala. Oba to děláme pro radost. Za peníze fotím bikiny, topless až lehkou erotiku. To, co se hodí na weby pro pány. A pak také produkty a jídlo, které mi paradoxně vynáší nejvíc.
Všimla jsem si, že často fotíš venku. Jaké jsou reakce lidí, když vidí na ulici nahou holku?
Lidi jsou fajn. Většinou reagují pokřikem nebo úsměvem. Emoce dávají najevo spíš chlapi, což modelku ještě víc vyburcuje. Mnohem zajímavější jsou historky s policií, protože nás samozřejmě sledují i lidé z oken, aut a podobně a vždy se najde někdo, kdo nás udá.
Pověz nějakou vtipnou historku s policií…
Pokračujte v další kapitole.
Pokračování 2 / 2
KAPITOLA 2 - Veselé historky z focení
Pověz nějakou vtipnou historku s policií…
Mám takové tři nejvtipnější. První je z focení na Pankráci, které probíhalo v telefonní budce. Jak tak fotím, tak vidím, že modelka z ničeho nic změnila výraz, otočím se a vidím dva policajty se založenýma rukama. S modelkou to ani nehnulo, že by se třeba oblíkla nebo zakryla. To vůbec. Tak se to snažím uhrát já a říkám, že už jsme na odchodu. A oni říkají: „Ne, to nemusíte, to jen tady nahoře přišlo udání, že tady fotíte nějaké porno.“ Tak říkám, že porno ne, že jenom prsa. Ale že už to balíme a jdeme. A policajt na to říká: „No to nemusíte hned, jak dlouho ještě chcete fotit?“ Já odpovídám, že už opravdu chceme jít. A ten jeden policajt říká: „Ne to vážně nemusíte, to si ještě tak půl hodinky pokračujte, my to tady ohlídáme.“
Koupelnové studio, Vinohradská třída (foto: Ján Hronský)
Druhá scénka se udála u Flóry, kdy jsme šli večer s modelkou z nějaké akce a našli jsme tam pohozenou vanu. Modelku napadlo, že bychom ji mohli dát na tramvajovou trať a ona by si do ní stoupla a měla na sobě jenom kalhotky. Proč ne. Odtáhli jsme tam vanu, ona si tam stoupla podle plánu a čekali jsme na tramvaj, aby byla v záběru i ona. Jede tramvaj a modelka si zakryje prsa. Tak jí říkám: „Co blbneš, dej ruce podél těla.“ Ona pořád zakrytá a dívá se mi za záda, otočím se a vidím policejní auto a v nich dva policajty. Ten jeden říká: „Co to tady provádíte za vopičárny?“ Tak mu odpovídám: „To nic, tady neteř přijela na prázdniny do Prahy, tak aby měla vzpomínku. Řidič, který byl o něco protivnější, říká: To si z nás děláte pr… ne? Odpovídám, že jenom trošku. Ten druhý se naklonil přes něj a říká nám: „Ale tu vanu potom dáte z toho kolejiště pryč, že jo?“ Tak jsem jako pokýval hlavou, že jo a on tomu řidičovi povídá: „Pojď, jedeme dál, oni jsou hodní.“
Třetí historka se stala na Letné, kdy jsem fotil pro jeden web holku v latexovém oblečení, které ze sebe postupně svlékala. Když byla úplně nahá, vidím, že za ní stojí policajti. Tak jí říkám: „Hele, oblíkej se, jsou tady policajti.“ A ona: „Kde“. Ukážu za ní. Ona se otočila a šla až k tomu autu, takovým tím svůdným krokem. Nakloní se do okýnka, strčí tam i ty svoje vnady. Policajti tam sedí jak malí kluci se sklopenými hlavami. Modelka říká: „Dobrý den pánové. Nemáte na půjčení želízka. My jsme si právě říkali, že by se nám hodily.“ Oni zakroutí hlavami, že nemají. „No tak to nic, tak se mějte,“ a šla zase zpátky. Hlídka odjíždí a já se tvářím nechápavě. Modelka mi říká: „Ty musíš překvapit, hlavně jim nedat žádnou šanci.“
Home Lights (foto: Ján Hronský)
Jak se tyhle šokující představy, kdy fotíš například na ulici, vyvíjely? Předpokládám, že jsi začínal u focení kytiček a portrétů…
Začínal jsem samozřejmě u broučků a podobných věcí, pak jsem poprvé fotil do nějaké soutěže holku, která si z vlastní iniciativy vzala i plavky. Ty šly ale postupně dolů, chtěl jsem vidět prsa. Mám v sobě punkera, baví mě šokující situace, které působí i na diváka. Když vyfotím u sebe doma holku s roztaženýma nohama, tak na tom nebude nic zvláštního. Když se to ale odehraje někde na ulici, kde se na ní bude navíc dívat nějaký chlápek, tak si to ti lidé budou představovat. Začnou prožívat příběh, přemýšlet, jak to mohlo probíhat.
Tvé fotografie často nacházím na zahraničních serverech. Máš přehled o tom, kde všude jsou?
Nemám. Občas mě někdo osloví, zda může mé fotky vystavit na svém webu, já jim odpovím, že ano, ale s uvedením odkazu na mé stránky. Také se stává, že své fotky nacházím pod cizím jménem, a to se mi přirozeně nelíbí, takže autora žádám o jejich stáhnutí.
Dostáváš také ze zahraničí nabídky k práci?
To ne. Občas ale prodám do ciziny fotku. Přál bych si, abych se mohl uživit prodejem svých děl.
Why (foto: Ján Hronský)
Proč se fotkou neživíš?
Mě si těžko někdo objedná na nějakou zakázku, třeba do časopisu. Neumím fotit módu, protože pro mě jsou mnohem důležitější holka než ty šaty. Líbivé fotky osloví každého, i mě, ale na zeď bych si je nedal. Potřebuji fotku cítit.
Slyšela jsem, že budeš mít workshop. Je to pravda?
Hodně lidí mi píše – udělej workshop, jak pracovat s modelkou. A já jim odpovídám: „Na tom není, co se učit. To vám mohu povědět během minuty – modelku musíš znát, pak se třeba opijete, zafotíte a jdete domů. Co chceš ještě víc vědět?“
Možná lidé, kteří s foceným začínají, mají před slečnami trošku trému…
I já jsem ale nějak začínal. Říkám si, že je to možná i v tom, jak se o nahotě bavíš na veřejnosti. I to tu holku může oslovit. Tohle fotografové nechápou, protože tohle se nedá naučit. Když budeš nesmělý, i ta holka bude mít problém se odvázat. Z těch fotografů nikdo snad prsa nevidí poprvé, a přesto se stydí.
Co tedy pro své fanoušky chystáš? Bude nějaká výstava?
Už jsem nad tím přemýšlel. Rád bych vystavil nejvíc šokující snímky, ale na nějakém kontroverzním místě. Třeba v bordelu by to bylo vtipné, jenže tam by nikdo nepřišel.
Night Love (foto: Ján Hronský)
Věřím, že tvá tvorba hodně lidí pobuřuje. Ozývají se ti i negativní ohlasy?
Pamatuji si, že mně jednou napsali nějací lidé z Ruska, že je uráží mé fotky, na kterých je sovětská vlajka, a že je to pošpinění památky všech mrtvých druhé světové války. Samozřejmě to z mé strany nebylo myšleno zle, jen mám doma sovětskou vlajku, tak mi přišlo vtipné ji využít pro focení. Omluvil jsem se jim a napsal jsem jim svůj postoj k této historické záležitosti. Někdy se tedy ozvou i negativní reakce. Často třeba na modelky, že jsou vychrtlé.
Nedá mi to ještě, abych se nezeptala, jestli už konečně vzniká nová verze Brumeru Illusion, tvého softwaru, který se stal za poslední roky hotovým fenoménem?
Zrovna nedávno mě oslovil nějaký fotograf, zda v nové verzi počítá Brumer i s Pinhole. Odpověděl jsem, že ano, že vzniká nová verze 9.0, která zahrnuje i pinholky – lidí, krajiny, zvířat, kuchyňské linky, čističky odpadních vod a formule. Nová verze už je tedy na světě.
Jaké máš ambice do budoucna?
Nevím, jestli to není moc velká odvaha, ale rád bych svoje práce nabídl Taschenu. Pracuji na speciální sérii, která nikde není zatím k vidění. Vlastě Taschen je nejvíc, co se fotografovi, který fotí podobný styl, jako já, může podařit. Takže by mi možná stačilo, kdyby jednoduše z mé práce vznikla knížka.
S hlavou v nesnázích (foto: Ján Hronský)
Setkání se Žltým Dodem
Čekala jsem spíš Hronského bouřliváka, místo toho na mě čekal plachý, stydlivý Dodo. „Bude lepší, když nás moc lidí neuslyší,“ řekl a podle toho jsme také hledali místo. Hlavně nenápadně. Objednal si pivo, objednala jsem si pivo a on se dal do vyprávění své story. Poslední roky v jeho životě hrají velkou roli ženy a ač by někdo byl někdo v jeho kůži rád, on o nich mluví neměnným stereotypním hlasem. Ožívá až při zmínce o jeho dceři – nepochybuji o tom, že ta je pro něj ze všech žen nejvzácnější. Mezitím si k nám ke stolu přisedává cizí muž okolo třicítky. Zahrádka se zaplnila. Dodo se na mě tázavě podívá, ale jo, dovolíme mu to, když nebude poslouchat. Slíbil, že nebude.
Pokračuje se tedy v povídání. Jak říká, asi bych nevěřila, že je tohle někdo schopen vymyslet. Tedy spíš udělat. Ptám se, jak vznikají tak šílené náměty fotek, jako čůrající slečna do kanálu. Přiznává, že na tématu se z větší části podílí modelky. A leckdy je konečný výsledek ještě slabý odvar toho, co mělo vzniknout původně. Navazuje řeč na fotku Night Life, kdy leží dívka na stole skupinky lidí.
Fotograf a jeho modelka
„Přišli jsme do baru a jelikož jsme věděli, že budeme fotit, zeptal jsem se číšníka, jestli nebude vadit, když si tu uděláme pár fotek. Neměl být problém, když tím nebudeme obtěžovat hosty. Nato modelku napadlo, že by si chtěla lehnout na stůl támhle těm lidem a ukázala prstem na čtyřčlennou skupinku. Šel jsem tedy za nimi a zeptal se, zda by si mezi ně teď mohla lehnout polonahá dívka. Souhlasili. Modelka si tedy lehla a dali jsme se do focení. Ženy s tím vůbec neměly problém a nerušeně se bavily, ale na chlapech bylo vidět, že neví, jak se mají chovat, takže těm bylo potřeba trochu pomoci. Mezitím dorazili nenápadně policajti – ani bych je nezaregistroval – sedli si a bavili se mezi sebou. Když je zpozorovala modelka, řekla mi, že ještě lepší fotka by mohla vzniknout, kdyby si lehla policajtům na stůl. Načež se jeden naklonil do uličky směrem k nám a řekl: „No tak to už tedy ne, vážení.“
Člověk se baví už tím, jakým způsobem Dodo mluví. Modelkám přisuzuje zdlouhavý naivní hlas, což dohromady s jeho slovenštinou kombinovanou s měkkou češtinou zní opravdu komicky. Zato při zmínce o policajtech mluví tvrdým basem. Pán si od nás odsedá, dostal pokyn od číšníka, že se pro něj uvolnilo místo. Ještě na nás stačí mrknout a usmát se. Je jasné, že svůj slib nedodržel, poslouchal.