Ambiciózní umělkyně. Vitální žena. Přítelkyně Adolfa Hitlera. Leni Riefenstahl. Název Mýtus Leni Riefenstahl nese výstava kontroverzní fotografky pořádaná Leica Gallery Prague, která je do 6. února k vidění v prostorách Galerie Louvre na Národní třídě.
Proč právě mýtus, jakým způsobem jej kolem sebe Riefenstahlová vytvořila a v čem spatřují kurátoři výstavy její unikátní přínos?
Leni Riefenstahl coby „Junta“ – hlavní postava z filmu „Das baue Licht“ , rok 1934.
Na tomto filmu také poprvé působila jako producentka a režisérka.
(Foto: Archiv Reichelt a Brockmann)
„Leni byla velmi náladová, obtížná osobnost.“ Tak se o Riefenstahl vyjadřují Ina Brockmannová a Peter Reichelt, kurátoři výstavy, kteří se s Leni dlouhodobě osobně znali, o nedávno zesnulé fotografce. Až do nástupu nacismu byla Leni přitažlivá, mladá, ambiciózní dívka, jež zanechala kariéry baletky i herečky a pokoušela se začít s režírováním.
Ať chtěla či nechtěla, ať po válce jakkoli zapírala, přátelství s Adolfem Hitlerem posunulo její život do jiných sfér. Charismatický vůdce nechal ženu, která měla za sebou režii jednoho jediného filmu, pracovat na snímcích, jež měly propagovat jeho osobu a ideje. Poskytnul jí k tomu téměř neomezené množství filmového materiálu a finančních prostředků. Záhy se ukázalo, že vsadil na zlatou kartu. Touha po filmech prezentujících jeho propagandu tak, aby se všem líbila, byla prací Leni Riefenstahl stoprocentně naplněna.
Mezi nejvýraznější a nejznámější filmy, které Leni v tomto období vytvořila, patří Olympia a Triumf vůle. Po záhadném přátelství s Hitlerem nás Riefenstahl staví před další mýtus.
Fotografie se dvěma různými verzemi L. Riefenstahl:
Verze 1934 – Příprava na Reichsparteitag. Führer vysvětluje scénu na přehlídku (z fotografické knihy Leni Riefenstahl „Za kulisami Reichsparteitag“, 1934)
Verze 1987 – Parteitaggelände, 1934. Můj poslední pokus o přesvědčení Hitlera, aby vybral někoho jiného na natáčení tohoto filmu (Z knihy „Leni Riefenstahl – Memoiren“, 1987)
(Foto: Archiv Reichelt a Brockmann)
Fotografie z Olympie (olympiády v Berlíně v roce 1936) jsou pod značkou Riefenstahl velmi žádaným a také draze prodávaným zbožím. Kurátoři výstavy však tvrdí, že Leni vzala fotoaparát poprvé do rukou někdy počátkem šedesátých let. Po dlouholeté známosti s fotografkou jsou prý Brockmannová a Reichelt schopni přesně říci, který snímek Riefenstahlová vyfotila a který ne. Jinými slovy, pokud Riefenstahlová něco v době války a před ní fotila, neexistují o tom žádné hmatatelné důkazy a snímky, za jejichž autorku je Leni považována, pořídil někdo jiný. Riefenstahlová je až autorkou fotografií života domorodých obyvatel kmene Nuba v Africe a podmořského života.
Nuba bojovník z Tadoru / první Nuba-expedice Leni Riefenstahl do Súdánu, rok 1964
(Foto: Expedice Leni Riefenstahl 1964/D.Kock)
Proč však kniha Five Lives of Leni Riefenstahl (Pět životů Leni Riefenstahl), jež vyšla před několika lety v nakladatelství Taschen, žádného jiného fotografa u diskutovaných snímků neuvádí? „Ta kniha je lživá,“ odpovídá Ina Brockmannová.
A nejen kniha, i sama Riefenstahl měla se lží co do činění, a se lží mnohem větší. V poválečném Německu se stala plakátem postoje mnoha Němců, již se snažili distancovat od hrůz nacistického režimu. Hesly na jejich pomyslných plakátech bylo: nevíme, neznáme, nebyli jsme u toho. Přesto existují důkazy, že Leni se s Hitlerem znala a dokonce věděla o tom, co se dělo v polských koncentračních táborech. Šla dokonce tak daleko, že při poválečných procesech tvrdila, že některé ze svých filmů netočila.
Nedívejme se však na Riefenstahlovou s jednoznačným odsudkem. Hitler byl pro ni možností, jak uskutečnit své filmové sny. Do jaké míry na začátku věděla, jakou myšlenku podporuje, nevíme, stejně jako netušíme, jak moc byla Hitlerem okouzlena a jak konkrétně probíhal jejich vztah. Než byla obvinění zbavena, prošla si patnácti lety soudních procesů, navíc po celou tu dobu nesměla tvořit. Pokoušela se sice začít znovu točit, její snahy ale vyšly nazmar. V roce 1956 byl její film Olympia zařazen v USA mezi deset nejlepších světových filmů. Svět Riefenstahlové odpustil, Německo ne.
Leni Riefenstahl a hlavní kameraman Walter Frentz, později osobní kameraman a pomocník „Führera“, během natáčení dvoudílného filmu Olympia „Fest der Völker” a “Fest der Schönheit” v srpnu 1936. (Foto: Archiv Reichelt a Brockmann)
Zahlazování stop po kontaktu s Hitlerem se Leni věnovala tak důkladně, že by nikdy nepřišla na výstavu, která by jejich přátelství dokazovala. Až po smrti Riefenstahlové si mohli kurátoři dovolit zorganizovat výstavu, která nahlíží na fotografku a režisérku z různých úhlů. Snad právě proto, že Leni se snažila reprezentovat sama sebe jen z jediného, nepravdivého úhlu, chtěli původně organizátoři výstavy nazvat prezentaci děl Leni Riefenstahl a dobových dokumentů Život ve lži. Návrh neprošel, oponentům se zdál příliš agresivní. Možná je to dobře, protože slovo Mýtus v sobě ukrývá mnohem více tajemna – ani Ina Brockmannová ani Peter Reichelt neví o životě Riefenstahl úplně všechno.
Tato výjimečná žena by si v Praze, se kterou měla nemálo společného, zasloužila velkolepou výstavu pokoušející se dokumentovat nejtemnější chodbičky jejího spletitého života.
Na vedení Leica Gallery je obdivuhodné, jak se mu daří přivést do hlavního města díla světoznámých fotografických umělců. Obsáhlá výstava Leni Riefenstahl však trpí prostorem, do kterého byla vměstnána: fotografie visí příliš blízko sebe, mezi jednotlivými panely jsou jen velmi malé rozestupy, takže divák nemůže od snímku poodstoupit.
Snad se Leica Gallery, jež musela opustit Pražský hrad, podaří pro další výstavy fotografických kapacit, jakou Riefenstahlová bezesporu je, nalézt vhodnější prostory.