Podzimní Praha je jeden velký Sen. Přesvědčuje nás o tom autorka aktuální Fotografie týdne...
V kolik hodin je během toulek po Praze nejlepší zastavit se na Karlově mostě, abychom tam potkali co nejméně lidí? Autorka, představující se jako Barbara Havlíková, tvrdí, že půl šesté ráno je ten nejlepší čas – zvlášť je-li podzim. Sychravé mlhavé počasí vyžene z mostu i ty nejodolnější obyvatele a teprve pak může člověk zkusit polapit krásnou atmosféru takového místa. V klidu a nikým nerušen, nejlépe sám. Tak, jak se to povedlo právě autorce dnešní Fotografie týdne s názvem Sen.
Je trošku zasněná, ale nijak bláznivě. Je to téměř reálný sen těsně před probuzením do práce. Chvilka před rozedněním, která se v létě rychle přehoupne v den, zatímco na podzim a v zimě jako by se ani sluníčku vstávat nechtělo. A proto je Praha vybavena množstvím malých světýlek, tlumeně zářících v mlžném oparu. Jsou jich stovky, v podobě dlouhých šňůr malých svítících korálků spolu se sochami ohraničují cesty, aby noční kolemjdoucí neztratili směr. Když je v noci liduprázdno, opravdu získávají tato místa naprosto odlišnou atmosféru. Bývá to jejich stářím a mystikou, která se k němu váže a která spoustu lidí fascinuje. A samozřejmě ta mlha. Tu lze u vodních ploch potkat pravidelně a v tomto ročním období je svým způsobem velice v kurzu. Ale že tomu záběru sluší?
Sen; foto: Barbara Havlíková
Když fotíme hromádku jablek, můžeme si je naskládat, jak se nám zachce. S mostem (stejně jako s jakoukoli krajinnou scenérií) nehneme. Nicméně, lze hnout s fotografickým aparátem. Je možné, že s trochou hravosti by v tom okamžiku mohly vzniknout ještě daleko zajímavější snímky z různých zvláštních úhlů, z podhledu a podobně, ale autorka zřejmě usoudila, že „klasika“ v podstatě nikoho neurazí, ale potěšit může. Záběr je tedy téměř osově souměrný, linie světel a soch plynule ubíhají do dáli, kde se ztrácejí a navozují nám dojem zamlžené vzdálenosti.
Jen človíček uprostřed se trochu nemohl rozhodnout, jestli se postaví doprostřed, nebo zůstane v ideálním zlatém řezu, takže zůstal neslaně nemastně postávat kdesi uprostřed a čekal, až autorka cvakne. Podle názoru některých čtenářů tam postavička vlastně být ani nemusela. Podle jiných záběr oživuje. Nejde opět o nic jiného než o kontrast – prázdný most nám sice evokuje „prázdný most“, ale vzdálená postavička v mlze působí dojmem osamělosti, opuštěného člověka, který se na tento „prázdný most“ vypravil, aby si tuto opuštěnost svým způsobem vychutnal. Dojem je tak o něco silnější a to samozřejmě atmosféru snímku podporuje.
Nevím, čím to je, ale u černobílých snímků se častěji než u jakýchkoli jiných objevuje výkřik „To chci na zeď!“, ať už je téma jakékoli. Možná proto, že černobílé foto není složité sladit s interiérem v jakékoli barvě, nebo protože jsme si zvykli vnímat černobílé snímky jako „více umělecké“. Tento „Sen“ od Barbary Havlíkové by ovšem v kvalitním a rozměrném provedení na nějaké zdi nemusel být špatný. Je to hluboký, prostorový záběr, do kterého se člověk dovede na dlouhou chvíli zahledět a relaxovat. V dnešní době je to o hodně lepší, než se dívat z okna na protější panelák.
Autorku zajímají obecně různé pohledy na Prahu, zajímavé záběry z pražských ulic, architektura nebo život na sídlišti, prostě příběhy všedního dne. A možná jsou právě takové příběhy tím, co vyvažuje všechny ty úchvatné snímky ze vzdálených krajin. Protože třeba do Francie nebo do Alp se někteří z nás nikdy nedostanou, ale zajet si s foťákem do Prahy není zas tak nesplnitelný sen...