Jak definovat termín umění ve fotografii? Platí klasický pohled, který vidí umění jako zobrazování krásy, nebo pojetí, které jej definuje jako prostředníka sloužícího ke sdělování emocí?
Výstava fotografií Trapný pokus o autoterapii, kterou lze navštívit do 23. dubna 2006 v Pražském domě fotografie, nabízí záznamy ženské tváře. Autorka snímků Jiřina Hankeová zde představuje převážně barevné autoportréty, jejichž jednotícími prvky jsou žánr – autoportrét a psychický stav fotografky – deprese.
U většiny vystavených fotografií autorka neřeší otázky kompozice, hry světel a stínů, ani jí nejde o rafinovanou práci s barvou. Její snímky by si zřejmě nikdo nepověsil nad postel, přesto jim však nelze upřít intenzivní působení na diváka. Jejich originálním a nejvýznamějším rysem je odvaha prezentovat nejširšímu publiku stavy, které jiní úskostlivě skrývají.
Hlavním a vlastně jediným motivem prací Jiřiny Hankeové je autorka samotná, resp. její stárnoucí tvář, kterou fotografovala "tak, jak je", případně schovanou za nejrůznější masky – nalepovací štítky, punčochu nebo svinutý kabel. V menšině jsou portréty, které pracují se světlem a stínem jako s plnohodnotnými kompozičními prvky.
V textu, který výstavu doprovází, autorka sděluje smysl své práce. Hovoří v něm o duševních stavech stárnoucí ženy, popisuje své negativní pocity z této etapy lidského života a zdůrazňuje, že jejím cílem je nejen "zviditelnění již zmíněných depresivních stavů, ale i další rozměr – naléhavá potřeba vizuálního zkoumání vlastní tváře i těla, s následnou, až směšnou reakcí – maskováním tváře nalepováním symbolů plných rtů, mladistvě růžových tvářiček i jiskrného oka nebo modré blyštivé vlásky kontra přeškrtnutý obličej."
Je pravděpodobné, že současné zahledění reklamy a společenských magazínů do hladkých tváří, bílých zubů a mladistvého vzhledu (který má vydržet až do smrti) je jedním z důvodů, proč Hankeová a jí podobní lidé nepřijímají svůj věk a trpí pocity smutku ze seba sama.
Naštěstí na rozdíl od autorky neprožívám tyto stavy, což mi umožňuje hodnotit její fotografie bez niterného pocitu, že mi mluví z duše. Jako vnější divák vnímám vystavené autoportéty jako zajímavou sondu do života člověka hluboce ponořeného do nejistoty a naplněného touhou změnit neměnitelné. Domnívám se, že jde o pohled, který je pro většinu společnosti nelehce čitelný. Lidé postižení obdobnými pocity jako autorka by zřejmě v jejím díle odhalili více.
Vzpomínám si na rozhovor z reportérem Jiřím Křenkem, který DigiFoto otisklo na konci minulého roku. I zde se fotograf přiznal, že své volné soubory považuje za formu autoterapie a hledání svého poměru ke světu. Křenkova "léčba fotografií" je – možná i díky volbě snadněji zobrazitelných motivů – čitelná pro nesrovnatelně širší publikum.
Fotografie je velmi demokratické médium. Na rozdíl od jiných uměleckých disciplín, které vyžadují zvládnutí technických otázek tvorby, fotografické automaty umožňují tvořit každému. Digitální fotografie tuto nezávislost na znalosti teorie ještě zesílila. Proto se domnívám, že výstavní projekty podobné Trapnému pokusu o autoterapii budou stále častější a uvidíme, jak soubor Jiřiny Hankeové obstojí v této konkurenci.