S Danou Kovaľovou jsem se osobně setkal pouze třikrát. Jen proto si netroufám říci, že jsme přátelé. Je dobrá vypravěčka, ale takových lidí znám mnoho. Jenže ona umí i skvěle a zaujatě naslouchat. A to je už dar, který je mnohým odepřen… O tom prvním vás snad přesvědčí jak ve svých odpovědích, tak pod jejími fotografiemi. Na to druhé budete muset vyčkat až se třeba poštěstí a setkáte se s ní.
Když jsem měl něco o Daně napsat, tak jsem si dlouho lámal hlavu, jak do pár řádků dostat vše a neklouzat jen po povrchu. Nakonec jsem se obrátil o radu přímo k ní. To co mi po jistém zdráhání poslala, není nutné už upravovat:
Pracuje 20 let v zahraniční redakci ČTK jako píšící redaktorka a aby vyvážila přemíru slov, co jí denně protečou hlavou a rukama, relaxuje u focení. Nečekejte ale čistě reportážní obrazový popis světa kolem, na to se jí příliš líbí balancovat na hranici mezi realitou a snem.
max. velikost
Dana Kovaľová; foto Pavel Petruška
Zhruba před třemi lety jsem na jednom fotoserveru zaregistroval introvertní a zakřiknutou autorku. Asi rok později jsem tě poznal jako živou a charismatickou ženu, která se automaticky stává středem společnosti, kamkoliv přijde. Pak jsi zase svou činnost na fotoserverech omezila a stáhla se do jistého ústraní. Proč?
Introvertní a zakřiknutá? Tohle kdyby četl někdo, kdo mě zná jenom „naživo“, asi by se hodně divil. Ale je pravda, že poté, co jsem začala působit na fotoserverech, jsem se o sobě dozvídala věci, které mě dost překvapovaly – včetně toho, že jsem příliš vážná, přísná, arogantní. Že se vyvyšuju, protože píšu spisovně. Při osobních setkáních zněla nejčastější reakce: „Tohle nemůžeš být ty!“ Nevím, z čeho plyne ta dvojcestnost vnímání jednoho člověka, snad je to tím, že napsaná písmena a slova nepřenesou na druhou stranu obrazovky celou škálu emocí, které by byly jasné, kdybych s dotyčným seděla nad kávou.
Navíc mám někde docela hluboko v sobě schovaný strach, který mě nutí uzavřít se a stáhnout, jakmile se cítím ohrožená, schovat se za tvrdé krovky a pod ně nikoho nepustit; když se tedy na chvíli vrátím k dobám, kdy mě spousta lidí znala jako „berušku“ díky přezdívce, kterou mi vymyslel můj starší syn a přes kamarády prosákla do virtuálního světa. Ostatně i nad tvými otázkami se ve mně tohle pere: Mám odpovídat jen tak, zlehka a s bezpečným (i bezpečnostním) odstupem, anebo z hloubky? A nebude to bolet?
S fotoservery jsem se potkala v době, kdy jsem se více méně z donucení vracela k fotografování. K fotce jsem poprvé přičichla zhruba před dvaceti lety během studií na tehdejší Fakultě žurnalistiky UK, kde jsme měli několik semestrů fotožurnalistiky. Nafasovali jsme školní Praktiky, k nim zásobu Fomapanů a postupně jsme museli zvládnout nafotit, vyvolat, nazvětšovat, vyleštit a obhájit základní novinářské fotožánry od zprávy, přes portrét až po fotoseriál. Byla to báječná škola a mě začalo focení strašně bavit.
Jenže pak jsem nastoupila do zahraniční redakce ČTK, vdala se, měla děti a focení se omezilo na snímky do rodinného alba, abychom se po letech mohli kochat, jak nám pěkně roste, kluk jeden ušatá. S vývojem zpravodajství ale ČTK vetkla i píšícím redaktorům foťák do ruky, aby je na cestách nemuseli doprovázet fotografové a zpravodajství přitom bylo pěkně multimediální.
Když dneska vidím fotky, které jsem přivezla třeba z Kuvajtu, dost se stydím. Ale účel splnily – po focení se mi začalo hrozně stýskat, během několika měsíců jsem pořídila první „lepší“ digitální foťák a velmi rychle po něm i první klasiku – jsem sysel, takže teď už mám doma kinofilmových a středoformátových aparátů víc než deset. V té době pro mě byly fotoservery báječným místem, kde jsem mohla svoje fotky předvést, porovnat s ostatními, ale hlavně – fungovaly pro mě jako zkratka k lidem, s nimiž mám stejné vidění světa, a se kterými bych se jinak jen těžce seznámila. Nesmírně mě bavilo nad fotkami diskutovat, bavil mě pocit spolupříslušenství ke komunitě lidí, kteří mají stejného koníčka jako já.
A proč jsem se nakonec stáhla do ústraní? Euforie vyprchala a čím dál tím víc mi začaly vadit negativní jevy, které každý fotoserver zákonitě zamoří. Začala jsem mít pocit, že reaguju neadekvátně, že jsem podrážděná a možná občas zbytečně zlá, ironická – a raději jsem toho nechala. S lidmi, ke kterým mám (nejen) fotograficky blízko, se vídám a komunikuju dál, fotím dál – ale už nemám tu původní potřebu svoje fotky prezentovat na webu. Možná stárnu ...tedy, to docela určitě.
Jsi píšící novinářka. Na svých cestách do Pákistánu po ničivém zemětřesení či na Srí Lanku po tsunami jsi s sebou měla profesionálního fotografa. Přesto jsi i ty vezla svoji fotovýbavu s sebou. Nepatříš k těm co musí mít klasické památeční fotografie z míst, které navštívili. Co ti ten fotopřístroj – v těchto případech – přinesl?
Máš pravdu, že při dvou cestách na Srí Lanku jsem s sebou měla fotografy, ale do Pákistánu jsem už letěla úplně sama, jak do Kašmíru po zemětřesení, tak do Karáčí v době výjimečného stavu v listopadu 2007. Na Srí Lance jsem svoje foťáky měla jenom „na hraní“, což posléze jeden z fotografů s nadsázkou komentoval slovy: „Já oddřu nudnou práci a ty si fotíš to, co já ti pak budu závidět.“
max. velikost
Srí Lanka 2005. Na tržišti na jihu ostrova jsem seděla na obrubníku a fotila si okolní ruch. Koutkem oka jsem zahlídla, jak ke mně ze strany strká nádherný, maličký, sehnutý a vrásčitý dědeček svou ještě nádhernější, menší a vrásčitější babičku s paraplíčkem a hrozně se u toho hihňá. Dostrkal mi ji před objektiv, na nějaké přenastavování clony nebo času nebyl čas, bleskově jsem přeostřila, zvedla foťák, pomodlila se a cvakla. V pravou chvíli, protože v příštím okamžiku už babička metelila pryč a oba se tomu s dědečkem hrozně smáli. Až do návratu jsem trnula, jestli tahle fotka na filmu bude – byla, což jen dokazuje, že bůh existuje... A ve volných chvílích nejspíš trochu fotí.
Při všech cestách mě vždycky nejvíc zajímají lidi. Pokud fotím krajinu, tak jen proto, aby se moje maminka mohla podívat, kde jsem to vlastně byla. I na Srí Lance jsem proto nejčastěji mířila objektivem na tváře lidí, snažila jsem se jim ukrást to „něco“, co jim září z očí. Všechny fotky jsem pořizovala pevnou padesátkou, takže osobní kontakt byl u portrétů doslova hmatatelný – a ráda bych věřila, že je to alespoň z některých z nich znát.
Ale mám i takové, které nikdo nikdy neviděl a neuvidí. Třeba portrét paní, které vlna vzala čtyři děti včetně miminka, co držela v náručí. Povídala jsem si s ní a byla neuvěřitelná, když mi vysvětlovala, že se přece nemůže zabít, i kdyby stokrát chtěla, protože to, že právě ona zůstala naživu, musí mít nějaký smysl. Občas se na tu fotku dívám, zvlášť když mám pocit, že je život pes a všechno se mi hatí a hroutí pod rukama. Koukám té paní do očí a říkám si: „Houby problémy, houby starosti, jsem šťastná a mám kliku.“
V Pákistánu jsem byla v jiné situaci, která byla hodně schizofrenní. Tam jsem musela k psanému zpravodajství pořizovat i fotky, které jsem posílala spolu s reportážemi do redakce. To znamenalo fotit na digitál a v duchu plakat, protože jsem vždycky nejdřív fotila to, co jsem musela – a až pak ve vzácných chvilkách i to, co jsem fotit chtěla sama pro sebe na film a s duší, jestli mi ten patetický výraz promineš. Navíc jsem byla věčně v přesunu odněkud někam, abych stihla sesbírat co nejvíc informací, najít ty správné lidi „s příběhem“, a tak jsem většinou jenom smutně koukala, jak to nádherné světlo, ve kterém by byly fotky plastické, šťavnaté a živé, kvapem mizí za okýnkem auta uvězněného ve čtyřproudé zácpě.
max. velikost
Pákistán 2007, Karáčí. Novinář Ali, který mi spolu s mým pákistánským kamarádem Hasanem dělali průvodce, tlumočníky a občas taky bodyguardy. Při projížďce plachetnicí po zálivu, kdy slunce zapadlo a moře ztemnělo, mě Ali naprosto zničil, když se podíval na hladinu a prohlásil: „Zas do té ropy zapomněli pustit vodu!“
Poznal jsem tě jako velmi empatickou osobnost. Jak zvládáš pocit novináře, který si je vědom, že může „jen“ dokumentovat, ale vidí, že ti lidé o kterých píšeš, často postrádají základní potřeby k přežití do dalšího dne?
Vždycky se snažím být hlavně novinářka. Maximálně objektivně popisovat to, s čím se setkávám, a nepropadat vlastním emocím, které se mnou – to nezapírám – často mávají. Anebo si je alespoň nechat na chvíli, kdy mě nikdo nevidí. Občas se mi to nepovede, třeba na Srí Lance, kde jsem mluvila s pánem, který celá desetiletí budoval záchrannou želví farmu, odchoval v ní tisíce želv včetně ohrožených druhů a pak ho o všechno připravila vlna tsunami. Když mi vyprávěl, jak voda rozbila hlavu jedné z jeho želv, kterou choval od malička, a která ho poznávala, kdykoli přišel k nádrži, to jsem se ještě držela. Ale když jsem si pak mohla vzít do ruky dvoudenní želví mládě, které mě chytlo ploutvičkami kolem prstu, to už jsem brečela i já, novinářka nenovinářka.
max. velikost
Srí Lanka 2005, tábor pro oběti tsunami na jihu ostrova. Rybář, který přišel o loď, živobytí – a z rozhodnutí vlády si nesmí postavit domek znovu na pobřeží, aby ho nesmetla případná další vlna. Vodnaté oči jsou z alkoholu, fotila jsem ho tři měsíce po katastrofě.
V Pákistánu pro mě byla nejhorší návštěva v chlapecké škole pro malé vojenské kadety ve městě Muzzafarábád, které zemětřesení srovnalo z 80 procent se zemí. Kluci v modrých košilích od páté do deváté třídy se učili v provizorních stanech a disciplína byla v nejlepší armádní tradici. Ředitel je pěkně po vojensku nechal nastoupit, a abych si udělala obrázek, začal je řízně vyvolávat: „Kdo přišel o matku? Ruku nahoru! Kdo ztratil otce? Kdo oba rodiče?“ Těm klukům bylo jako jednomu z mých synů, zvedali ruce se sklopenýma očima a to na mě bylo moc. Utekla jsem před stan, slzy se mi řinuly z očí a kupodivu i ten zupácký ředitel zlidštěl.
Tohle jsou chvíle, kdy cítím strašnou bezmoc. Kdy si připadám jako hyena, že mezi lidi v takhle mezní situaci vůbec jezdím, že z nich tahám jejich vzpomínky, že je fotím. Zatím se mi daří přebíjet si to ve vlastní hlavě snůškou důvodů, proč to dělám. Že ti lidé, se kterými se sejdu a povídám si, mají radost, protože se o ně alespoň někdo zajímá. A taky tím, že třeba informace o tom, že i rok po zemětřesení bydlí většina lidí v Kašmíru ve stanech, někoho pohne k pomoci. Navíc se vždycky snažím nepsat jenom „katastrofické“ zpravodajství, prokládám ho reportážemi o tom, jak místní žijí, jak se oblékají, co mají rádi, jakou mají slabost pro symetrická telefonní čísla, jaký mají smysl pro humor... abych alespoň někdy na větu: „Byla jsem v Pákistánu,“ neslyšela standardní odpověď: „Mezi těma teroristama?“
max. velikost
Kladno 2007, Krtek. Ležel chcíplý na pražci kolejí, podél kterých jsme s manželem –strojvedoucím, šli na procházku. Fotila jsem ho přes lupu, tedy ze vzdálenosti zhruba dvaceti centimetrů a můj muž zatím hlídal, jestli nejede vlak. Nikdy mě nenapadlo, že budu fotit uhynulá zvířátka, ale u tohohle krtka mi připadá, že i ve smrti je kus naděje. Aneb
Kdo se směje naposled
Ten je asi krtek
(lechtán dechem smrtek)
Část tvé tvorby jsou i autoportréty. Velice otevřené autoportréty, ve kterých vnímavému divákovi odhaluješ hodně o sobě. Jak tě znám, tak exhibicionismus je ti cizí. Tak proč to otevírání se až „na dřeň“?
Ty hlavní důvody jsou dva, ale tohle je přesně ona chvíle, kdy váhám, jestli o nich otevřeně psát. Bojím se, Františku. Ale nešť, slíbila jsem ti rozhovor, tak se nebudu schovávat za berličky klouzání po povrchu.
První autoportéty, respektive tedy částečně autoportréty s náznakem autoaktu, jsem si na samospoušť nafotila v době, kdy jsem se potýkala s jednou zdravotní patálií, u níž jsem se mohla rozhodnout, jestli operace nebo nic, ovšem s rizikem, že se mi to kdykoli může vrátit jako bumerang. Hodně jsem o tom přemýšlela, a pak jsem jednou, když jsem byla sama doma, pověsila v koupelně na šňůru černou abayu z Kuvajtu, na ni staré, oprýskané zrcadlo a v něm jsem se snažila zjistit, co jsem vlastně zač – a hlavně, budu to ještě já, když se nechám kuchat? Budu ještě takováhle?
K téhle první sérii fotek jsem po čase připojila stejně pořízenou sérii snímků se svým mužem, což jejich vyznění trochu posunulo a naše rodinné album dostalo osmidílné vyprávění o tom, kdo jsme a co jsme. Tou dobou už jsem byla navíc rozhodnutá, že kudla nebude – ať má osud v ruce víc hracích kostek.
O uveřejnění těchhle fotek na webu jsem původně vůbec neuvažovala, ale pak vstoupil do hry druhý důvod, proč si občas stoupnu nebo sednu (jen výjimečně lehnu) pod samospoušť. Vyrůstala jsem s vědomím, že nejsem hezká. V tom mě utvrzovala i maminka, která si nikdy nepotrpěla na lakování čehokoli do jasnějších barev. V pubertě jsem tak od ní běžně slyšela, že sice nejsem hezká, ale to nevadí, protože mám dobrou hlavu, takže se uživím sama, když si mě nikdo nevezme.
max. velikost
Doma, koupelna, 2006. Série Zezrcadlení, dvě čtvercové fotky složené do sebe, v celé podobě má série osm čtverců – na čtyřech je můj muž, na třech jsem já a poslední je prázdné zrcadlo. Kdo jsme a co jsme? Třeba to jednou naše děti pochopí.
Její prognózy se sice nenaplnily, jsem dvacet let šťastně vdaná, ale stejně ve mně zůstaly zapíchané trny téhle maminčiny upřímnosti. Prostě úplně normálně, jako každá ženská jsem si zveřejněním těch autoportrétů chtěla ověřit, jestli přede mnou lidi neprchají hrůzou jen z vrozeného dobrého vychování. Čestně přiznávám, že reakce mi podrbaly ego a obrousily trnům hrot.
Čím tě tak stále přitahuje analogová fotografie? S jejími prodlevami a nepohotovostí. Doexponovat film do konce, dát ho vyvolat, naskenovat… to vše trvá oproti plně digitálnímu procesu velice dlouho a je to i finančně náročnější... Opět si troufám říct, že u tebe to není póza, těch co si myslí, že už jen použití analogu z nich dělá umělce. Takže opět mé: Proč?
To je jednoduché, protože do digitální fotografie nedokážu dostat to „něco“, co do klasických fotek. Není to tím, že bych se nesnažila nebo to nezkoušela, ale prostě to tam není. Nevím proč, ale upřímně řečeno, dokud to tam dokážu dostat s klasikou v ruce, asi po tom nebudu ani moc pátrat. Mluvíš o prodlevách a nepohotovosti, ale... Františku, víš ty, co je to za dobrodružství? Toho adrenalinu, když nevíš, nemůžeš se okamžitě podívat, jestli ti fotka vyšla nebo ne, jestli není mazaná, podexponovaná, přesvícená nebo docela obyčejně blbá?
A co se toho dofocování týče, to mám vyřešeno jednoduše. Filmy a svitky zásadně dofocuju na svých dvou kocourech, z nichž se postupem času stali dokonalí modelové. Ironií osudu se občas stane, že ty „dofocované“ fotky jsou mnohem lepší než ty, kvůli kterým jsem tak strašně spěchala s vyvoláním filmu, že jsem ho docvakala na kocoura na okně. Ale já už jsem dlouho přesvědčená o tom, že osud má smysl pro humor.
max. velikost
Kocour Kryštof, 2006. Typická „dofocovací“ – na konferenční stolek jsem položila zrcadlo, na něj kousek šunky, aby měl Kryštof důvod tam vylézt, a když ji zhltnul, čímž ze zrcadla olízl prach, vznikla tahle fotka. Kvůli čemu jsem tenhle film dofocovala, už si nepamatuju, nestálo to za to.
max. velikost
Kocour Kryštof 2007, typická dofocovací podruhé. Na onom filmu, s jehož vyvoláním jsem tak spěchala, byly rozbité skleničky, líbilo se mi, jak se na nich láme světlo. Podle mých představ z nich nedopadla žádná, ale tenhle kocour reinkarnovaný z Benátského karnevalu, ten mě baví pořád.
U tvých fotografií je poznat, že máš svůj dost výrazný „rukopis“. Stojíš si za ním, i když bývá, pro některé méně přemýšlivé majitele fotoaparátů, dost nestravitelný. Máš nějaké ambice spojené s fotografováním? A jaké ? Před časem jsi odmítla i možnost výstavy svých prací...
Nemyslím, že je to o větší nebo menší přemýšlivosti, prostě jsou styly, které se na hony míjejí a jejich protnutí není pravděpodobné. Člověka, který si pořídí dokonalou fotovýbavu, s níž se bude potápět a pod hladinou a pořizovat nádherné snímky tropických rybiček, nejspíš nenadchnou moje čudly focené přes špinavé sklo akvária s minimální hloubkou ostrosti dosaženou s pomocí lupy pevně přitisknuté k pevné padesátce. A pak už je to jen o toleranci. Já dotyčnému nepotřebuju pod jeho fotky psát, že jsou „trapně všude ostré“, a je na něm, jestli bude cítit potřebu okomentovat mi fotku „neostré, rozmazané, to se ti rozbil sken??“, eventuálně mým oblíbeným: „Máš bordel na čipu.“
max. velikost
Brno, akvárium 2007. Ryba, která řvala. Ovšem já tou dobou už málem řvala taky, fotit rybičky velké asi čtyři centimetry v akváriu přes sklo a lupu, na třicetinu z ruky, ostřit podřepem ke sklu, a to na tvora, který strne vždycky jen na zlomek vteřiny, pak mrskne ploutví a uplave, to je hodně adrenalinový sport.
Ambice spojené s fotografováním, věř mi nebo ne, vážně nemám. Je to příšerné klišé, ale napíšu ho: Fotím sobě pro radost. Pro ten pocit, že na fotce zachytím něco, co mi i po letech připomene okamžik, vůni, náladu... U focení nádherně relaxuju, když je mi mizerně, hodím přes rameno foťák a jdu se projít. Doma hlásím, že beru foťák na procházku, a občas to tak je, že ho celou dobu nesundám z ramene, jen tak bloumám a nechávám hlavu plout prostorem prázdnou jako balon.
max. velikost
Kladno, hřbitov, 2006. Na hřbitově jsem fotila (a pořád fotím) hodně ráda. Ne náhrobky, ne sochy, ale detaily, světlo, stín. Tenhle stromek javoru se dere mezi kameny na zídce, závoj přes okraj fotky vytvořila pavučina. Mezi fotkami odloženými jako „nepoužitelné“ jsem ji objevila v den, kdy na Slovensku zemřel otec mého muže, možná to přispělo k tomu, jak ji od té doby vnímám, nevím.
A pak někdy něco secvakne, z oči je hledáček, který z okolí vykusuje kousky světa a domů se vracím s plnou kapsou naexponovaných filmů. Pokud se mezi nimi najdou fotky, u kterých si řeknu: „Jo, to je ono!“ (v ideálním případě tak tři–čtyři na film a alespoň jedna na svitku), mám radost. Pokud se mezi nimi najdou fotky, které navíc osloví ještě někoho jiného, mám velkou radost. A pokud se občas najde někdo, komu stojí za to si moji fotku pověsit na stěnu a denně kolem ní chodit a dívat se na ni – není, co víc bych si mohla přát.
Kladno, les, 2006. Než jsem si začala hrát s lupou před objektivem, experimentovala jsem s velkou čočkou snad z reflektoru, kterou odněkud přinesl můj muž. Fotit s ní bylo dobrodružství a posilovna zároveň, protože byla dost těžká. Musela jsem mít čočku v levé ruce, foťák v pravé a vzájemným přibližováním k sobě a k focenému objektu zachytit to, co chci. Když jsem dostala do hledáčku kýžený obraz, obvykle se mi už pekelně třásly ruce námahou – a jestliže jsem pak zkusila cvaknout a zjistila, že jsem neměla nataženo, slyšel les slova, ze kterých se červenali i rezaví mravenci.
Výstavu jsem odmítla, to máš pravdu. Necítila jsem se na ni, neměla jsem pocit, že už mám dostatečně ucelený soubor, který bych si troufla někde vyvěsit. Vždyť víš, že docela těkám. Tak... třeba za deset let, jestli mě mezitím někde nezastřelí.
max. velikost
Kladno 2008. Kariérní žebříček, kterému předcházela scénka ve Zverimexu.
„Dobrý den, máte nějaké fotogenické červy?“
„Pro jaké zvíře?“
„Pro sebe, chci je fotit.“
Nevěřící pohled, ale zvítězila profesionalita. „Tihle menší jsou na váhu, ti větší po koruně.“
„Tak mi dejte, prosím, asi dvacet těch větších. A prosím vás, když je pak pustím do přírody, nenaruším ekosystém?“
O několik hodin později v zahradě, červi na žebříčku, který držel můj starší syn, usilovně šplhají vzhůru.
„Mami, dělej, voni ke mně lezou!“
„Drž a necukej s nima, nebo nezaostřím.“
„Mami, jestli dolezou až ke mně, budu řvát.“
„Řveš už teď a jestli je nebudeš držet klidně, tak jsi sirotek, protože dostanu infarkt.“
Přežili jsme všichni a já pevně doufám, že včetně oněch červů, kteří byli po pózování opatrně vypuštěni do lesa. A ani netuší, že jsou z nich hvězdy.
Fotografie Dany Kovaľové naleznete na jejích osobních stránkách, v galerii fotoaparat.cz a v galerii časopisu Týden.