Rámečky, rámečky, rámečky… vidím je všude a je jich tolik, že se ani panu prezidentovi nedivím, když nějakým nechce projít. Chudák jich musí mít dost už proto, že je v tisících rámečcích ohraničen visíc na zdech školních tříd a státních institucí.
Když se dívám do internetových fotogalerií, vidím hotové rámečkové peklo. Rámečky bílé, rámečky černé, rámečky šedivé a vícebarevné, rámečky s pruhem, dvěma pruhy, až mi z toho v hlavě drnčí reklama na bar Titty Twister, lákající pány k návštěvě tohoto vykřičeného podniku (tohle si „negooglujte“, je to strašlivě, ale opravdu strašlivě neslušné, protože tam dokola neopakují slovo rámečky, nýbrž něco docela jiného).
Při procházení fotek to vypadá, jako by rámeček byl kolikrát důležitější než jeho obsah. A úroveň obojího je často docela vyrovnaná. Tedy, vyrovnaně nezajímavá. Jakoby snad lidi ani nechtěli líp fotit – kolik z nich navštěvuje weby, jako je tento, kolik z nich kupuje časopisy o focení a možná taky knihy? Ale nakonec – kolik z nich to dělá jen z jakési setrvačnosti, která nás nutká zareagovat na chytlavé titulky nabízející odhalení neuvěřitelných fotografických tipů, triků a kouzel, abychom si ty články a kapitoly ve výsledku nakonec ani nepřečetli, nebo v tom lepším případě ano, leč bez jakékoliv navazující snahy o vlastní sebezdokonalení?
Myslím si, že takových lidí je spousta. Investujeme svůj čas i peníze do zdrojů, které pak nijak nevyužijeme. Nebo to aspoň nevypadá tak, že bychom to dělali. Máme k dispozici mnohem víc fotografické techniky, než kdy dřív, a ta je taky nepoměrně vyspělejší. A je mezi námi také mnohem víc „fotografů“. Ale už se nezdá, že by ekvivalentně s tím narůstal počet opravdu dobrých fotek. Takových, které by si zasloužily vyvolat, obklopit paspartou a doopravdy zarámovat.
Místo toho ty naše cvaky rámujeme softwarově. V mylném domnění, že pak budou vypadat o něco líp.