Karty jsou rozdány jasně: nahá žena, fotograf a jeden hotelový pokoj. Kdo tu situaci nikdy nezažil, přijde mu zajímavá nebo dokonce vzrušující; pro mnohé bude ale jenom divná.
Focení aktů se nevěnuji soustavně, takže kdykoliv k němu přijde, minimálně vnitřně se trochu stydím. Ostatně tento pocit mě přivedl k myšlence zahájit můj první zápisek na blogu DIGIareny zrovna tímto tématem – svým způsobem mě k tomu inspirovalo vyjádření modelky Jitky v rozhovoru, který zde byl nedávno také publikován.
Holky, nejste v tom samy!
Ano, i fotograf se může při focení svlečených modelek stydět, i když záleží samozřejmě na člověku. Přirozená profesionalita mě potom podvědomě vede k zachování odstupu ve všech smyslech toho slova – modelky se takřka nikdy nedotýkám, snad jen tehdy, pokud je to skutečně velké dřevo a nedokáže zaujmout vhodnou pózu natolik uvolněně, aby jako kus dřeva doopravdy nevypadala. Potom se slušně zeptám, zda ji mohu zlehka nasměrovat a když to slečně není proti srsti, jemně nastavím bradu, ruku, rameno či úd (její) tak, jak si žádá připravená kompozice.
Při focení myslím na focení. Není mnoho příležitostí k tomu, abych si mohl střed zájmu před mým objektivem důkladněji prohlížet s nějakými postranními úmysly – veškerou chlípnost do této situace vnáší pouze naivní představy těch, kdo se v ní dosud neocitli a možná by rádi. V danou chvíli je to pro mne jenom práce a modelka modelkou. Soustředím se na nastavení fotoaparátu, na vhodné světlo, na její pózu, výraz i na celkovou skladbu záběru… zodpovědnost, kterou nesu, má zcela reálně vyčíslitelnou cenu, přičemž musím dostát vysokému očekávání toho, kdo si toto focení objednal. Ať už je to sama modelka a chce fotky pro svého přítele, anebo firemní zákazník, žádající snímky do reklamního kalendáře.
Kvůli této seanci se na jedno místo sešlo několik lidí, minimálně klasické trio fotograf – vizážistka – model, ale někdy také asistenti a zástupce produkce. Nemalou nákladovou položkou je i pronájem prostor, mnohdy luxusní hotel nebo historická budova s honosným nábytkem.
Ostří mi to na…
To jediné, nač se tedy soustředím, je můj fotoaparát, objektiv a světlo. Ostřím prakticky pokaždé na oči – pouze ty si vpálím do mysli – žádnou jinou tělesnou partii sledovat ani nestíhám. V hlavě mi to šrotuje, přemýšlím o dalších záběrech a přitom ostřím, ostřím tak, aby v tom slabém světle a s otevřenou clonou vznikla dobře prokreslená fotka. Prst na spoušti pořizuje série snímků – až po každé z nich se zase nadechnu, abych se při focení nechvěl.
Po několika minutách jsem proto docela slušně zadýchán, srdce mi buší a na čele vyskakuje pot. Nahá dívka, vrtící se na posteli, na židli či v jiné myslitelné poloze se někdy diví, někdy směje a možná si myslí, že to není vzrušení, ale pouhé soustředění, co zapříčinilo můj stav. Nastalou situaci obvykle zlehčím anekdotou. Stačí si vzpomenout na hlášku jednoho z kolegů, který fotí ne akt, ale přímo erotiku. Ve vypjatých okamžicích, jako je tento, s humorem sobě vlastním pronáší krásný, leč velmi vulgární dvojsmysl: „Ostří mi to na p..u.“ Přesto holky pamatujte, ostříme vždy na oči. Tedy většinou.