Hannah Arendtová ve své knize O původu totalitarismu popisuje nesmírně pozvolný a nenápadný postup společenských změn, které nakonec nevyhnutelně vyústili ve vznik totalitních režimů. To, co je na knize děsivé je, že dějiny neumí nakreslit žádnou ostrou čáru, žádnou událost, ve které by byl člověk postaven před ostré dilema dobra a zla.
Postup je nesmírně pomalý, měkký, pozvolný. Zdá se, jako by velké dějinné zvraty byly při bližším zkoumání složené z malých, na první pohled do sebe nijak nezapadajících kostiček událostí, změn a osobností, které každá sleduje svůj vlastní zájem, o každou je možné se přít a přece – zcela nezáměrně – spolu vydláždí cestu ke zcela zrůdným a nelidským režimům.
právě tato nejasnost hranic, nemožnost uchopit dobro a zlo, svobodu a bezpráví, do jednoduchého okamžiku, o nějž je možné vést válku, představuje jednu z nejsilnějších výzev současné společnosti. Známé úsloví říká, že pokud hodíme žábu do vroucí vody, vyskočí. Pokud ji ale dáme do hrnce se studenou vodou a budeme ji postupně ohřívat, spokojeně se v něm uvaří.
Jenže, jak se neuvařit? Jak získat onen nadhled nad situací? Už biblický příběh o prvním hříchu je vlastně dobrou ukázkou toho, jak těžké je něco takového dokázat, pokud vstoupíme do dialogu se zlem. Sadou malých kroků se rychle ocitneme na nakloněné rovině, ze které není útěku. Je pozoruhodné, že pokud sledujeme dějiny dvou totalitních režimů na našem území, ty nejzajímavější a nejsilnější dějiny jsou vidět na hrdinství a odvaze těch nejméně viditelných. Osob, do kterých by to nikdo neřekl, od kterých by nikdo nic nečekal.
Z boje o Hardeggskou celnici, foto: Napol
Boje o Hardeggskou celnici z doby těsně předmnichovské jsou právě takovou událostí. Dlouhé, náročné střety u řeky Dyje byly spojené s mimořádnou odvahou a odhodláním obránců – byli rozhodnuti zemřít ve prospěch vyššího celku. Svůj život neučinili nejvyšší hodnotou, ale dokázali najít něco, pro co má smysl žít a zemřít. I když během celých střetů byli pouze čtyři lehce ranění, přesto tato bitva jasně ukázala, že mohou existovat hodnoty, které nás přesahují a pro které je možné zemřít.
Když hovoří Martin Heidegger o strachu nikoli z něčeho, ale o něco, má na mysli přítomnost právě takových hodnot. Opravdový strach není strach ze smrti, ale to, o co se můžeme bát je to, co nás dělá dobrými nebo naopak špatnými lidmi. Pokud budeme mít strach jen sami o sebe, o svůj prospěch a postavení, náš život nikdy nebude naplněný, nikdy v něm nedokážeme najít smysl. Jde vlastně o zvláštní druh náboženského citu, kdy boha učiníme z nás samotných. Tento model se zhroutí tehdy, když narazíme na hranice svých možností, když zjistíme, že náš bůh je nemocný, slabý a opuštěný.
Snímek Z boje o Hardeggskou celnici jehož autorem je Napol ukazuje právě onu ponurou tísnivou atmosféru. Atmosféru existenciální úzkosti, strachu, který musí být tak hluboký, že pronikne až do morku kostí. A navzdory všem pečlivě vydlážděným společenským kulisám vede člověka k ostrému rozhodnutí jednat správně, nenechat se uvařit. Je přitom pozoruhodné, že pokud člověk v sobě tento záblesk ucítí, jen málo kdy o něj znovu přijde. Heidegger by řekl, že tato zkušenost se sebou samým zcela přestaví ho samotného i jeho svět.
Gratuluji ještě jednou autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších povedených fotografií uplynulého týdne.
Začal podzim a mlha si lehla na města i lesy, rozlilo se ticho a svět začal zvát ke kontemplaci. A právě na pozadí takového pocitu se vynořuje snímek Krivka lesa od Promart. Fotka ukazuje, jak malé rozdíly mohou být mezi věžemi katedrál a ostřím špiček smrků.
Krivka lesa, foto: promart
Pavel Kozdas nezaměnitelně kouká vzhůru a sleduje ostré linky mrakodrapů jemně odrážejících slunce, oblohu i svět okolo sebe. Tentokrát s názvem Fractured.
Někdy se všechny naše sny a plány sesypou, stačí jediný okamžik a vše je ztraceno. Zdá se, jako by bytí samo nemělo smysl. A přesto, pokud máme naději, může se i zranění proměnit ve vítězství. I skrze bolest může člověk zazářit ve stejně nečekané chvíli, jako padl. Snímek záložník pořídila zuzuka.
záložník, foto: zuzuka
A na závěr ještě jeden horský snímek -- Giau – od skoupyr.
–– Giau––, foto: skoupyr