Asi rok funguje ve výstavní síni kaple Jana Nepomuckého na Jungmannově náměstí prostor, který slouží výhradně k dokumentárním a historickým fotografickým výstavám. Po expozici věnované roku 1989 a sametové revoluci je zde nainstalována výstava, která zachycuje jinou revoluci – oranžovou, ukrajinskou.
Tím, že tyto dvě výstavy na sebe navazují, nechtějí její autoři říci, že Juščenko by byl nějaký druhý Havel, jen doufají, že by se poměry na Ukrajině mohly změnit.
Plakát k výstavě
Výstava se skládá ze dvou částí. V první má návštěvník možnost zhlédnout podobné fotografie, jaké zná z novin – Kyjev zahalený do oranžového plátna a lidé demonstrující za své ideály. Autorem těchto fotek je Filip Singer, který se od roku 2001 profesionálně věnuje novinářské fotografii, hlavně dokumentární tvorbě v postsovětských republikách, a za projekt o znečištění sibiřského arktického města Norilsk získal v roce 2003 druhou cenu v soutěži Czech Press Photo.
V podobném duchu jako Singerovy snímky se nesou i fotografie polského fotografa Jana Brykczynského a ukrajinského fotoreportéra Viktora Suvorova. Na těchto fotografiích je patrný účel, za jakým vznikaly – rychlá reportáž. Tomu odpovídá i digitální technika, se kterou byly snímky pořízeny. Filip Singer používá Nikon D2H - nazývá ho sice „agenturním foťákem“, ale pro zpravodajství je prý vyhovující.
Foto: Jan Brykczynski
Foto: Viktor Suvorov
Neotřelejší pohled na Ukrajinu však přináší fotografie Martina Wágnera, který se věnuje černobílému dokumentu a od roku 1997 má za sebou již 18 expedic na území bývalého SSSR. Ještě zajímavější je komentář, který Wágner ke svým fotografiím podává, a jak o Ukrajině mluví.
Ukrajina pro nás není žádný naprosto vzdálený svět lidí žijících na úrovni doby kamenné někde v buši, přesto si musíme uvědomit, že život tamních lidí se od toho našeho poněkud liší. Autoři výstavy shledávají, že zatímco poměry v Česku se od "naší" revoluce přece jenom někam pohnuly, na Ukrajině jde pokrok jen pomalými krůčky, stále tam existuje nesvoboda médií.
K fotografům se místní chovají převážně přívětivě - ti jim totiž mimo jiné dávají vědět, co si cizinci o Ukrajině myslí, jiný zdroj informací nemají. Lidé na Wágnerových fotografiích vypadají šťastně. Autor tento fakt komentuje tím, že se snaží dělat snímky, které by byly v protikladu k trpícím nemocným Jana Šibíka. Ukrajinci jsou prý dobrosrdeční, v pozitivním smyslu komunikují a nemají zkažené hodnoty.
Přesto se na Ukrajině setkáte i se zážitky nepříjemnými, jeden z nich se váže k fotografii muže stojícího před budovou s ruským nápisem (na snímku). Tento muž prý Martina Wágnera požádal, aby ho vyfotil. Když se tak stalo, vytáhnul muž z kapsy nůž a chtěl po fotografovi za snímek 5 dolarů. Spásou byl útěk a domorodá žena, která pronásledovatele zachytila.
Foto: Martin Wágner
Wágner zobrazuje Ukrajinu takovou, jaká je. Fotí obyčejné lidi na ulicích a nezáleží na tom, zda jeho snímky byly vytvořeny loni, či pět let před revolucí. Používá Nikony FM2 a F3 s objektivy 28, 50 a 85. Obdivu k ruské kultuře se však drží i při výběru fotoaparátů. Má rád steré ruské Zorkije, kopie Leiky, které nemají zrcadlo, takže přes objektiv jde světlo přímo k filmu. Když takovýto fotoaparát namíříte přímo proti světlu, zničíte si tím závěrku. Že by metafora ruské politiky?
Ukrajina: Cesta ke svobodě
kaple Jana Nepomuckého, Jungmannovo náměstí, Praha
do 10. února 2005
