Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Zamyslete se s námi, jestli je fotografie tvůrčí proces nebo jen technické ztvárnění.
Mám rád knihy mnoha autorů. Některé více, jiné trochu méně, ale knihu Malý princ od Antoina de Saint Exupéryho – tu miluji. Neokázale a skromně. Neumím z ní citovat pasáže nazpaměť a občas mi některé části z paměti úplně vypadnou. Ale to vůbec nevadí. Opět je s radostí objevuji a vychutnávám krásu myšlenek v nich obsažených. Ta radost z objevování je totiž ten malý střapatý, žlutovlasý klučík v nás. Bytost, která ještě dokáže žasnout a nalézat to podstatné, co je našim dospělým očím už skryté pod povrchem, který vnímáme přes jeho barvy a tvar.
max. velikost
Pakobollti mistra Hieronyma
Dnes, když zdvihnu oči k noční obloze, vidím hvězdy jako žhavé koule, podléhající zákonům nebeské mechaniky. Už málokdy si vybavím Orion jako velkého lovce doprovázeného svými dvěma psy… či Persea, jako hrdinu zachraňujícího svou Andromedu.
Proč se rozepisuji na fotografickém serveru o Malém princi?
Protože mám pocit, jako by právě mezi fotografy ta zvídavost a hravost zapadla někam daleko za jejich stroječky. Až na výjimky vedou dlouhé debaty o tom, co je lepší:
Digitál nebo analog?
Nikon nebo Canon?
Tamron nebo Sigma?
DPI, LPI, crop faktory, rozptylové kroužky, šum, barevná hloubka atd., atd.
Jakoby fotografování byly jakési závody formulí F1, kde jen špičkově vyladěný stroj může přinést slušný výsledek a ne druh výtvarného vyjádření autora.
Můj pocit ještě zesílil, když jsem před časem naladil rozhlasovou stanici Vltava, na které avizovali debatu tří profesionálních uměleckých fotografů. Těšil jsem se, že se něco dozvím o vizích, o hledání témat a způsobu jejich vyjádření…. Ne – nic takového. Skoro hodinu jsem naslouchal výkladu tří řemeslníků nad tím, jakou techniku nakoupili, co peněz do ní nastrkali a žehrání, že jim dnes konkuruje kdejaký digitální amatér, který je tak obírá o chleba.
Zvládnout základy řemesla je důležité, ať děláme cokoliv. I při psaní těchto řádků si musím dávat pozor na i/y nebo na velká písmena. To je přece samozřejmé. Ale případnou debatu pod tímhle článkem nepovedeme o pravopisu (doufám), ale o smyslu vět a slov. O myšlenkách, které v něm vyjadřuji. O tom, zda mají co říci nebo jen přemílají stokrát řečená klišé. Zda zanechají stopu v čitatelově mysli nebo jejich banalita nezaujme. Proč to tak nebývá u fotografií? Proč tam se skoro pořád mluví o řemesle? Proč je u fotografie pro nejednoho diváka tak důležité jakým strojem je exponována a jak byl ten přístroj nastaven? Jde skutečně jen o řemeslo?
Jsme dospělí a vážní lidé. Potřebujeme mít vše spočítáno, zařazeno a zaškatulkováno. Domýšlivě chceme ovládat a vládnout (byť často velice nenápadně a skrytě). Máme rádi encyklopedie a fantazírování s chutí přenecháváme řemeslníkům ve filmovém průmyslu.
I já jsem už dávno dospělý a snad i vážný člověk. Ale občas se mi zasteskne po tom malém a střapatém klučinovi, kterého nosím někde v sobě. A když si dám hledáček fotoaparátu k oku, tak vím, že stojí vedle mě a slyším jak tichým hláskem říká: „Prosím pěkně…nakresli mi beránka…“