Nedávno jsme psali o vysokých fotografických školách v ČR. Dnes se k tomuto tématu ještě na chvíli vrátíme v rozhovoru s fotografem Václavem Jiráskem.
Václav Jirásek patří mezi nejúspěšnější české fotografy, a to jak z pohledu komerčního fotografa, tak i ze strany artistního fotografa. Naposled jste mohli jeho jméno zaznamenat v souvislosti s výroční zprávou pro PPF a v polovině tohoto roku v projektu s názvem Strom, který vznikal ve spolupráci s galerií Křehký. Mimo to pracuje Václav Jirásek na svých dlouhodobých projektech. I o tom jsme si s ním povídali.
Václav Jirásek – autoportrét pro Fany
Václave, ty jsi nikdy na škole interně nevyučoval, přestože patříš mezi nejuznávanější fotografy u nás. Dostal jsi někdy podobnou nabídku od nějaké z českých škol?
Ano, dostal jsem nabídku zúčastnit se konkurzu na vedoucího atelieru fotografie UPRUM v Praze a ITF v Opavě. Nikdy jsem do toho ale nešel. Proč? Myslím si, že je to docela náročná práce, které se člověk musí opravdu věnovat intenzivně. Nelze to odbýt návštěvou jednou za dva týdny. Kromě toho by člověk měl mít pro tuto profesi také určité předpoklady, které já – podle mého názoru – nemám. Také se domnívám, že je ve prospěch vztahu studenta s pedagogem větší věkový rozdíl.
Jak myslíš, že by se měl pedagog studentům věnovat?
Pedagog na umělecké škole neznamená být jen vybaven velkým množstvím vědomostí a zkušeností, ale být především psychologem s darem motivovat. Měl by se umět vcítit do každého studenta individuálně a zároveň si od všech držet zdravý odstup. Osou ateliéru by měl být jasný program, který by gradoval od počátku studia až do jeho závěru. Jednotlivé fotografické školy by se měly od sebe jasně lišit v programech a přístupu k médiu fotografie.
Pedagog by neměl spoléhat na individualitu a samostatnost studentů. Zejména dnes, kdy si mladá generace nechává podstatně větší prostor pro hledání vlastního názoru. Zároveň vytvořit dobrou atmosféru, do které se studenti těší a kde mají chuť něco dělat. Ateliér by měl fungovat jako dobrá „značka“ a to je pro pedagoga celoživotní tvořivé dílo. Jak se znám, kdybych se měl do něčeho takového pustit, při svém pomalém tempu bych nic jiného nezvládl. Upřímně se raději věnuji fotografování, které mě pořád hodně baví.
Spánek s rybami, 1992
Jaký máš názor na to, co se dnes na školách vyučuje?
Otázka je, co vlastně na fotografických školách učit? V poslední době, řekněme v posledních deseti letech, prošla fotografie velkou změnou. Dnes je to opravdu médium přístupné komukoliv, takový instantní polotovar, který dokáže užívat každý šikovný amatér. Řemeslo, které se dříve ve fotografii vyučovalo, přestalo být důležité. V komerční fotografii se mnoho absolventů neuplatní, úspěšnější jsou často fotografové školami nezatížení. Na druhé straně, marketing s uměleckou fotografií v Čechách taky nefunguje. To je demotivující, jak pro studenty, tak i pro pedagogy. Svým způsobem jsou pro fotografy v současnosti školy zbytečné a to je tam také cítit. Co je na studiu stále hodnotné a nejdůležitější je setkávání lidí.
Chybí mi tu vyprofilované školy fotografie, tak aby student, který se hlásí na školu, měl už při volbě školy jasnou představu, kterým směrem se vydává. Ale už se to taky zlepšuje.
Znáš nějakou školu v zahraničí, od které by si měly vzít ty české příklad?
Pořád mě fascinuje, co dokázali vybudovat manželé Becherovi a dnes v tom pokračují jejich žáci (pozn. redakce Düsseldorfská fotografická škola). Díky výběru studentů, důslednosti, náročnosti a přísnému hodnocení zadaných úkolů dokázali manželé Becherovi nastartovat myšlení a vidění u několika fotografů, kteří dnes bez diskuze tvoří dějiny fotografie 20. století.
Květomluv, 1992
České umělecké školy naopak vnímají jako svou přednost to, že dávají studentům svobodu a ateliéry jsou postavené na diskuzích a na otevřeném vztahu mezi učitelem a žáky...
Diskuze je skvělá, pokud se nezaměňuje s okecáváním. A svoboda dokáže fungovat taky obráceně, bývá pro nevyprofilovaného člověka frustrující a často je od studentů nedoceněna. Dril na škole je důležitý, protože člověk tvořící pod tlakem touží víc po svobodě, snaží se ji pro sebe taky vydobýt. V důsledku toho si pro sebe definuje, co je pro něho důležité a co vlastně chce. Myslím, že by měly mít školy větší požadavky na studenty.
Ale nechci generalizovat, protože je stále hodně lidí, kteří mají od počátku jasno v tom, co chtějí. Zároveň věřím, že často věci, které člověk dělá z povinnosti, mu mohou otevřít nové prostory. Dnes vím, že jsem pro sebe díky komerčním řemeslným zakázkám objevil věci, které jsem později zužitkoval i ve své volné tvorbě. Povinnosti člověka donutí jít někam, kam by se sám třeba nevydal.
Dnes je docela těžké se tímto povoláním uživit, fotograf by měl být tak trošku businessman a stratég. Všimla jsem si, že školy ale tímto směrem moc neuvažují a úplně vypouštějí takové předměty jako je ekonomika nebo marketing, které by fotografům mohly pomoci v otázkách prodávání svých děl. Co si o tom myslíš?
Propojení úspěšného umělce s dobrým obchodním duchem není nic nového. Za všechny vzpomeňme na Rembrandta, Dürera, Warhola. Na druhé straně je stejně běžný model skvělého umělce bez schopnosti ekonomicky se uplatnit. Nejsem si jistý, jestli lze studenta naučit, aby byl úspěšným umělcem a dobře se prodával.
To je hodně individuální. Každopádně schopnost zrealizovat ideu nebo zviditelnit svoji práci a finanční uplatnění je také součástí kreativity jednotlivce. Dnes je to především o tom, jestli umění dokáže komunikovat. A je jedno, jestli na úrovni reklamy nebo čistě uměleckého artefaktu. Ve fotografii není důležité "jak je to vyfoceno", ale jestli to "žije". Jestli to nalezne odezvu u diváka. A tato schopnost kreativity je stejně nezbytná při komunikaci s klientem nebo galeristou.
Fotografie ze série Vaňkovka
Důležité je, aby každá škola byla jasně specializovaná (těch poloh je mnoho od zaměření na komerčně užitou fotografii, přes nové formy dokumentární fotografie až po čistě artistní vnímání fotografie). Tedy podle zaměření by měla fungovat každá škola trochu jinak. Každopádně nejlepší motivací pro studenta je pohled z blízka na úspěchy svého pedagoga. Bohužel v Čechách nikdy nebyl dostatek peněz ani ve sféře komerční, natož v prostoru čistého umění.
To samozřejmě v posledních letech eskaluje. Takže zde vládnou taková "česká" specifika. Chybí přímá návaznost mezi školami a realitou. Školy jsou často jako skleníky a vstup do reality je pro absolventy smrtelný. Po dobu studia jsou všichni studenti velkými umělci, ale jakmile vyjdou do reálného života, jejich iluze končí. Školy nepřipravují své studenty na praktický život.
Jak je to s komercí u nás? Konkrétně by mě zajímala módní fotografie.
To nedokážu dobře posoudit, protože to není moje parketa, ale řekl bych, že zhruba stejně jako v jiných oborech. Prvním problémem je postavení ČR, protože jsme malá země mimo hlavní proudy, navíc limitovaná jazykem. To znamená, že je zde malé množství cílových klientů a tedy i financí v oboru, které by zaručily dynamiku rozvoje. Pokud vznikne něco zajímavého, nemá to dostatečné podmínky pro další růst, přirozený rozvoj se zastaví a zpravidla nastane stagnace.
Možná se mýlím, ale neznám u nás fotografa, který by byl dobře zaplacený a měl stabilní práci. Současná módní fotografie není o konkrétním fotografovi, ale o týmech specialistů, který ji vytváří. Pokud chce někdo dělat opravdu světovou módní fotografii, musí se navázat na kulturní centra, kde se móda tvoří nebo nejlépe odejít z ČR přímo ke zdroji.
Pokračování 2 / 2
Analog na školách je přežitek
Zaujalo mě, jak moc je ještě na školách zastoupena analogová fotografie, a že sami studenti této možností s oblibou využívají.
Analogová fotografie je obecně na školách taková fosílie. Někdy studenti ztotožňují analog s určitým statutem uměleckosti.
Překvapuje mě, že to říkáš, protože na analog také fotíš.
Ano, pořád ho mám rád a často s ním pracuji. Mimo jiné si cením technické zkušenosti, protože ji mohu ve velkém využívat v digitální fotografii. Domnívám se ale, že pro mladou generaci je to svým způsobem přežitek, a že jim stačí naučit se přemýšlet od počátku formou digitální fotografie.
Nevede analog studenty právě k určité důslednosti?
To je pravda. Například ve škole manželů Becherů museli všichni umět pracovat s velkoformátovou kamerou, což je vlastně technicky i fyzicky hodně náročný způsob focení.Uvažování a důslednost, kterou se ale přitom naučili, si s sebou odnesli a je to vidět i v jejich dílech. Ale to bylo před třiceti lety.
Proč je to nyní přežitek?
Já mám analog rád pro specifický charakter výrazu. Nevybírám si pouze digitál nebo analog, ale volím i mezi různými formáty tak, aby médium dobře fungovalo s daným tématem. Je to jen další výrazová možnost. Tak jako se třeba liší akustická kytara od elektrické, protože každá vydává jiný zvuk a hodí se pro jiný výstup. Podobně mi přirozeně vyplyne, s čím budu fotografovat danou věc. Otázka je, zda to není moje osobní obsese. Potažmo obsese fotografů, protože divák už to podle mě v konečném výsledku až tak moc nevnímá a přijímá zpravidla pouhý základ z toho, co mu chtěl fotograf říci. Jak jsem říkal, jde především o to, aby ta věc komunikovala, ne čím je focena.
Nic si nenamlouvejme, analog postupně umírá. V laboratořích se analogová fotografie přestává zpracovávat. Odejde, tak jako odešla třeba freska v malbě. Pokud se s technologicky náročnými procesy nepracuje denně, rychle se zapomenou. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pracovat v současnosti s analogem v České republice je velmi složité, ale především zbytečně drahé.
Fotografie ze série Industria, která dokumentuje interiéry zanikajících továren
Kupříkladu potom, co skončily Petřiny (pozn. redakce Fotografia Petřiny), tak už není v Čechách nikdo, kdo by vyvolal v procesu C-41 barevný negativ 4×5 a 8×10 palců. Řeším to tím, že je jezdím vyvolávat do Vídně nebo do Berlína. V Berlíně mají jeden z posledních strojů, které vám zaručí kvalitní vyvolání. Dobrou barevnou ruční zvětšeninu umí v Čechách už jen Milan Brát a taky už to končí. Fotografovat na analog, naskenovat film a pozitiv tisknout na inkjetu, to už je vlastně poloviční digitál. Na druhé straně je zánik analogu kompenzovaný mnoha novými technologiemi, tak proč na něm tak viset?
Sám si říkám, jestli to není zbytečné trápení a říkám to dnešní mladé generaci, která se vlastně narodila do digitálního věku. Tak proč se vracet? Když se podíváte do historie umění, tak všichni úspěšní umělci v dané době pracovali vždy s novými médii.
Může fotografie, takovou jakou ji známe my, úplně zaniknout?
To je myslím zbytečně sentimentální otázka. Jistěže určitá forma fotografie zanikne. Taky už dnes nedokážeme udělat charakterem totožnou fotografii jako v roce 1950, protože se technologie prostě vyvinula jinam a nepovažujeme to za tragédii.A naopak, i kdybych dnes dokonale namaloval obraz krajiny z jižních Čech á la 19. století, nezaujme tě to.
Jak jsem se už jednou zmiňoval, umění je o především o komunikaci a to platí jak o tématu, tak o technologii. Technologie se vyvíjí a je také obrazem společnosti. Fotka zcela jistě úplně nezanikne, ale objeví se nové formy. Je to přeci jen vizuální "obraz" a toho se lidé nedokážou tak rychle vzdát a je jedno do jaké podoby se transformuje, zda to bude pohyblivý film nebo 3D fotky.
Jak s technologickými změnami vyrovnáváš ty?
Pomalu, ale vnímám je pozitivně. Absorbování nových věcí je normální proces, který funguje i v běžném životě. Značí i určitou životaschopnost…
Předpokládám, že kvůli tomu musíš dělat také věci, které ti třeba nejsou úplně při chuti…
Já se snažím dělat věci, které mají smysl, a které mě nějakým způsobem baví. Když dělám v práci, která mi nesedí a nemá pro mě smysl, tak potom podávám hrozně špatné výkony.
Fotografie ze série Strom, která vznikala přes dva roky
Vzpomeneš si na své začátky s digitálním fotoaparátem?
Začátky byly s PowerShotem G5, který jsem měl jako poznámkový dokumentační stroj. To mě hodně bavilo. Druhá fáze byl přechod na digitál v zakázkách, když analog začal být v určité době pro klienty nevýhodný. A to jak finančně, tak i časově a technicky. Pro mě jako pro fotografa to byl celkem plynulý a přirozený přechod. Nedělalo mi to problémy, bral jsem to jako formu poznání.
Pak nastoupil určitý despekt k digitálu, který je spojený s charakterem média. Mám na mysli určitou beztvarost obrazu a naopak limit ve výrazu daný Photoshopem. Jako další negativum považuju přenesení postprodukčních prací na samotného fotografa. Digitál je zloděj času.
Na čem teď vůbec pracuješ, co se týče komerčních věcí?
Fotil jsem nedávno zakázku pro Českou filharmonii, byla to zajímavá práce, především proto, že jsem poznal každého ze souboru individuálně. Zcela se mi změnil pohled na ČF. Už ji nevnímám jako těleso, ale jako 130 špičkových umělců, z nichž je každý vyhraněná a velmi zajímavá osobnost. Během jara jsem dodělával projekt s názvem Strom pro studio Křehký. Nejzásadnější letošní zakázka byla výroční zpráva pro skupinu PPF, a to už byl osmý rok spolupráce s touto firmou.
Z těch dlouhodobějších projektů bych ještě zmínil spolupráci s Karlovarským festivalem. Letos jsem se sice nepodílel na vzniku vizuálu, protože organizátoři zvolili grafické řešení, ale už druhým rokem portrétuji návštěvníky festivalu. Je to projekt, jehož cílem není komerční využití. To je opět velmi zajímavá zkušenost, protože v Karlových Varech se v období festivalu na malé ploše nakumuluje velké množství zajímavých lidí. Většinou jsou to vyhraněné osobnosti z různých sociálních vrstev, od celebrit přes baťůžkáře. Pokouším se o určitý průřez tou bohatou paletou lidských typů.
Fotografie ze série Strom, která vznikala přes dva roky
Jak na tebe reagují návštěvníci festivalu, když je fotíš?
Bezprostředně a komunikace s nimi je perfektní. Je to dáno tím, že stavím improvizované studio na některém z frekventovaných míst. Tam si taky vybírám lidi. Často se ale situace obrátí, lidé za mnou chodí sami, že chtějí být vyfoceni. Panuje tam taková zvláštně elektrizující nálada. Každý člověk si tam připadá tak trochu jako hvězda, to je vidět na jejich chování, v tom jak jsou oblečeni, jak vystupují. Je to nepravděpodobná směsice výrazných typů. Stejně tak překvapivé je chování lidí před objektivem. A to je moment, který mě hodně baví a zajímá.
Zmiňoval jsi zakázku Strom, která byla pro designové studio Křehký. Jak vzpomínáš na tuto zakázku, které ses se vlastně věnoval průběžně po dva roky?
To nebyla zakázka v pravém slova smyslu. Více jak před dvěma lety mě oslovil Jiří Macek, jestli by mě nezajímalo se projektu účastnit. Jirka o mně ví, že mám k lesu blízko a jeden z podstatných rysů tohoto projektu je romantizující vnímání přírody. Další věc, která mě na tom přilákala je časosběrný rozměr, to že byl projekt plánovaný dlouhodobě dopředu. Tady šlo o sledování od výběru stromu, přes jeho kácení, zpracování až po výrobu stolu. Kolem jednoduchého scénáře se přirozeně generovala řada nečekaných detailů. Jeden z důvodů, proč jsem do toho šel, je fakt, že mám rád věci od studia Olgoj Chorchoj.
Fotografie ze série Strom
Dokázal sis k tomu místu vytvořit vztah? Vracíš se tam?
Přirozeně. Ačkoli jsem si na začátku musel najít k lesům u Chlumce "cestu", není to totiž můj ideál lesa, mám to místo rád. Možná je to určitá forma mantry, kdykoli jedu kolem, mám potřebu se tam zastavit a zjistit co je nového a jak moc se to místo změnilo. Nikdy nezapomenu na focení hotového stolu. Po přivezení a postavení hotového stolu nad pařez stromu, ze kterého stůl "Strom" vzniknul, se odehrálo něco zvláštního. Setmělo se jako navečer a znovu vyšlo slunce, jak nějaké znamení.
Fotografie ze série Strom
Jak to máš vůbec s volnou tvorbou. Na čem teď pracuješ? Chystáš nějakou výstavu?
Myslím, že vystavuji příliš často. Výstavy mě vždycky hrozně vyčerpají, práce kolem toho je víc manažerská než tvůrčí. Loni jsem měl čtyři výstavy, což je opravdu hodně a v důsledku je to spíše kontraproduktivní.
Stále pokračuji na dlouhodobých projektech. Od roku 2003 fotím na Valašsku mikulášské létání, kde mám stále co objevovat. Do toho mám rozdělaných několik dalších vizí, kterým se věnuji více nebo méně, to záleží to na období. Občas se s některým z projektů víc ztotožním a můj zájem na čas převáží k němu. Dnes nejsem schopen říct, zda se nějaký z nich rozvine a zformuje se, abych ho mohl pustit ven.
Asi od roku 2005 fotím v Řecku, a to jednak zvířata a pak odstavená auta. To je projekt, který vzniká velmi pozvolna. Auta jsem fotil i jinde, ale na Řeckých ostrovech jsou pro mě nejzajímavější, navíc se to zvláštně napojilo i na současné politické dění v Řecku. Je možné, že se mi podaří v dohledné době tento projekt připravit pro výstavu. Dále se pokouším fotit i v Mexiku, kde se točím kolem mých starých témat maska a smrt.
Dokážeš si představit, že bys dělal něco jiného, než focení?
Určitě. Často myslívám na věci, které jsem opustil, když jsem začal intenzivně fotografovat. A taky se stále častěji přistihuji v myšlenkách o životě mimo město a zcela mimo tento obor. Navázaný na jednoduchý režim přírody.
Václav Jirásek
Václav Jirásek se narodil 3. listopadu 1965 v Karviné. V letech 1984-1990 studoval malbu u Jiřího Načeradského na Akademii výtvarných umění v Praze. Fotografování se aktivně věnuje od roku 1988 a patří ke spoluzakladatelům umělecké skupiny Bratrstvo. Prvním samostatným projektem byl černobílý dokument zanikajících továrních prostor brněnské Vaňkovky (1994–1996), na nějž o deset let později navázal slavným projektem Industria. Jiráskovy fotografie evokují spíše malbu, v jeho pracích nalézáme témata jako mystérium, maska, smrt apod.
Dílo Václava Jiráska je zastoupeno například ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea, Moravské galerie v Brně, The Art Institute of Chicago, Museum Ludwig Köln nebo Centre Georges Pompidou v Paříži.
Vice fotografií Václava Jiráska naleznete na jeho webových stránkách www.vjirasek.com