Už jsem pravý muž!

5. března 2008
TWEET SDÍLET
Každá země má své „poutní“ místo. Tedy část, kterou nutně musíte navštívit. Jedním z takových míst v Číně není nic jiného než Velká čínská zeď.

Čtete-li nejen server DIGIarena.cz, ale pravidelně také jeho sourozenecký časopis DIGIfoto, pak vám pravděpodobně neušel můj cestopis Ke Třem soutěskám otištěný v čísle 1/2008. Cestu do vzdálených míst, jakým pro nás Čína je, člověk obyčejně neplánuje a už vůbec neprovádí každý rok. Proto naše první kroky směřovaly, jak už jsem prozradil, k Velké čínské zdi. Možná, že někteří cestovatelé s dobrodružnější povahou tuto cestu zavrhnou, jako obyčejnou turistickou atrakci. Osobně jsem se na to z tohoto pohledu nedíval, přestože ani já neholduji dovoleným typu „all-inclusive“. Velká čínská zeď je legenda, kterou stojí za to navštívit.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost

Velkou čínskou zeď jsme plánovali navštívit co možná nejdříve po příjezdu do Pekingu, kam jsme dorazili vlakem Transsibiřskou magistrálou. Byl druhý týden v srpnu a slunce jenom pražilo. Po zkoumání různých možností, kterak se ke Zdi dostat, a také různých přístupových bodů, kterými se dá na ni vylézt, jsme zvolili pro nás časově i stresově nejjednodušší způsob. Přímo v hostelu, kde jsme byli ubytováni, jsme si rezervovali odvoz k nejvzdálenějšímu z nástupních míst – Jinshanling.

Velká zeď

Velká čínská zeď je opevnění, které se táhne od východu k západu severem Číny. Mělo chránit zemi před nájezdy Mongolů. Se stavbou zdi se začalo v pátém století před naším letopočtem a byla postupně rozšiřována až do 17. st. n. l. Udávaná celková délka je 6 700 km a ve svém největším rozmachu na ni prý strážilo přes milión vojáků. 


Ve smluvenou hodinu ráno dorazila přímo před dveře hostelu menší dodávka, do které se spolu s námi naskládalo šest francouzů. Protože ne pro každého byla ve vozidle sedačka, tři z nás museli sedět na zemi. Štěstí pro ně, alespoň nemuseli sledovat cestu. Náš čínský řidič se svými černými brýlemi vypadal, jakoby si právě odskočil z asijského bojového filmu osmdesátých let. Za deset minut své zběsilé jízdy ulicemi miliónového Pekingu by nasbíral tolik trestných bodů, že by mu to u nás stačilo na dva životy dopředu. Ale abych mu příliš nekřivdil, nebyl sám. Po cestě mezi vesnicemi se na dvouproudové silnici těsnaly v jeden okamžik čtyři vozy. Všechny „pochopitelně“ jedoucí stejným směrem jako my. Předjíždění zprava nebo zleva se tady prostě neřeší.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost | max. velikost

Kolem jedenácté hodiny nás řidič vysadil u Jinshanlingu a pěšky jsme pokračovali k první z věží. Celkem jsme jich před sebou měli třicet a slunce se do nás právě začalo opírat.

Podle našeho řidiče by pěší cesta neměla zabrat více jak tři až čtyři hodiny a on sám nás bude čekat na druhém konci této stezky, v Simatai. Ve skutečnosti jsme před sebou měli minimálně pět hodin šlapání převážně do a ze schodů. Místy jsme málem lezli po čtyřech, do některých věží se museli i vyšplhat, anebo je obejít po hliněné stezce vedle nich. A předpověď navíc hlásila přes třicet stupňů ve stínu. Při tom všem se měl člověk navíc snažit vyfotografovat rozumně vypadající fotografie, kterými by se mohl doma pochlubit. Přiznám se, nešlo to. Sluneční paprsky nás doslova pekly zaživa a od půli cesty jsem fotoaparát přiložil k oku jen výjimečně.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost | max. velikost

Fotografovat mě často donutily jen přestávky a nabírání sil v některé z chladných věží. Druhým hnacím motorem, mé fotografické aktivity na zdi, byla skutečnost, že jsem na tomto místě poprvé a pravděpodobně také naposled v životě. I když, člověk nikdy neví. Dobrá nálada ale během pochodu nezmizela, také díky tomu, že jsme zůstali ve společnosti našich francouzských spolujezdců.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost

Čím se fotilo?

K fotografování krajiny jsem s sebou nosil kinofilmový Horizon 202 se založeným filmem Fujifilm Superia 200. Spolu s tímto přístrojem také D-SLR Nikon D80 a objektivy Tamron SP AF 17–50 mm F2,8 Di II LD Asp. IF a Sigma 70–300 mm F4,0–5,6 APO DG Macro. Na základním zoomu jsem často nechával nasazený polarizační filtr B+W. 


Celou cestu jsme potkávali místní prodejce s pitnou vodou. Ti se nám nesnažili vodu prodat, ale přímo vnutit. Zažil jsem i situaci, kdy mi brali mou 1,5litrovou láhev z ruky a místo ní vraceli jejich půllitrovou. Pravda, ta byla jak sami říkali „koldr“, ale měnit jsem rozhodně nehodlal. Vodu zde prodávali pět až desetkrát dráž než byste sehnali v obchodech Pekingu.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost

Třicet věží se snadno řekne, ale vždy jich před sebou vidíte pouze několik. Při průchodu každou z nich jsem si připadal, že jsem v nějaké nekonečné smyčce a že za další věží jich bude dalších třicet, které na nás čekají. Ke konci pochodu se začínalo kazit počasí a dřív bych nevěřil s jakou radostí dokážu vítat zhoršující se počasí během pěšího výletu bez deštníku nebo pláštěnky.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikostmax. velikost

V samotném závěru výšlapu po Velké čínské zdi, kdy už jsme byli v podstatě v cílové stanici Simatai, se nacházela závěsná lanovka. Tou si lze ukrátit cestu pěšky, ale pouze směrem dolů. Nejprve jsme tento způsob dopravy odmítli. Protože jsme jej však nikdy nevyzkoušeli, nakonec jsme se nechali zavěsit a poslat do cíle. Předem jsme však zkontrolovali vypůjčené úvazky. Některé měly prasklou přezku…

Kudy? Kam?

Náš průvodce zmiňoval celkem tři hlavní přístupové body k Velké zdi přímo od Pekingu. Nejbližší se nacházel přibližně 30 km od hranic města. Naopak ten nejvzdálenější, který jsme si zvolili my, asi 110 km. Naše volba se vyplatila, protože kdo nezažil návštěvu památek spolu s domorodci, ten neuvěří. Ono totiž, když se rozhodne určité místo navštívit pouze zlomek z miliardy, pak počítejte s tím, že je to spíše zlomek s velkým „Z“. Podle průvodce naše trasa byla ta nejzachovalejší a také nejkrásnější ze všech tří. Přestože jsme na zbylých dvou nebyli, cestu z Jinshanling na Simatai mohu jen doporučit. Vozem jsme se dostali k Jinshanling asi za 2–3 hodiny a celkem nás i se vstupy vyšla na 220 Juanů, tedy asi 660 Korun.

(Pozn.: cestu jsme podnikli v srpnu 2007.)


Klepněte pro větší obrázek

max. velikost

O pár dní později se ve vlaku do Xi’anu dozvídám od čínské studentky citát (na obrázku), který neřekl nikdo jiný než velký Mao Ce-tung: „Muž, který neslezl Velkou zeď, není pravý muž.“

Témata článku: Cestopisy

Určitě si přečtěte

Instagramisté, přestaňte se fotit v našem toxickém odpadu!

Instagramisté, přestaňte se fotit v našem toxickém odpadu!

Uživatelé Instagramu udělají pro lajky cokoli, nehledě na to, jak je to nebezpečné nebo hloupé.

Petr Březina

Fotograf požádal teenagery, aby upravili své selfie pro sociální sítě. Výsledek je alarmující!

Fotograf požádal teenagery, aby upravili své selfie pro sociální sítě. Výsledek je alarmující!

Když publikujete selfie snímky na sociální sítě, kolik jim věnujete času na úpravy? A jak moc změníte svou podobu?

2 Adam Kos