„Fascinuje mě, když se na půdě živočišnosti, naturalismu a pudovosti objeví vztah, který je laskavý, plný něhy a krásy.“ (Štreit 1991)
Ten, kdo by navštívil expozici v pražském Domě U Kamenného zvonu s touhou pokochat se idylkou venkovského života, byl by jistě zděšen. Tato retrospektivní výstava, připravená k loňským 60. narozeninám autora, totiž nemá nic společného s romantickým pohledem na vesnici, jak ji známe z kreseb Josefa Lady, maleb Mikoláše Alše či knih Boženy Němcové. Fotografie Jindřicha Štreita vznikly v době reálného socialismu a z každé dýchá na diváka surovost, destrukce a beznaděj.
Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku a proslavil se v 80. letech minulého století souborem fotografií o vesnicích bruntálska, které vystavil na nepovolené výstavě v Praze. Jeho snímky vzbudily pozornost tajné policie a Štreit si kvůli nim (a také kvůli nevystaveným negativům) vysloužil pobyt ve vězení, zabavení techniky, zákaz fotografovat a k tomu všemu byl sledován agenty StB.
Převrat znamenal pro Štreita vysvobození. Od roku 1994 pracuje jako samostatný fotograf. Na zobrazování vesnice nezanevřel; kromě českého venkova objevuje také slovenskou vesnici, cestuje po Francii, Velké Británii, Německu, Rakousku, Maďarsku, Rusku a státech bývalého SSSR.
Současná výstava v Domě U Kamenného zvonu, která potrvá po prodloužení do 10. února, je pojata jako celoživotní retrospektiva Jindřicha Štreita. Její první část v 1. patře galerie je věnována výhradně českému venkovu a jde o snímky pořízené od roku 1965 do roku 1991. Fotografie kolektivizované socialistické vesnice postrádají jakýkoliv náznak o snahu idealizovat. Při každém pohledu do soukromí lidí, jejich kumbálků s postelí, televizí a psem, do kuchyní nebo chlívků se divák pozastavuje jednak nad zarážející chudobou, ale také nad zvláštní aurou obyvatel, kteří jsou v tomto nehostinném prostředí zobrazeni.
Z cyklu Vesnice je svět; Sovinec 1980 | Z cyklu Tak blízko, tak daleko; Ingušsko 2003
Na málokteré fotografii chybí cigarety či alkohol, bezpochyby prostředky napomáhající překonávat těžkou práci i nepřízeň osudu. Vidíme děti při hrách s dřevěnými samopaly za sněhovou barikádou, děti soutěžící, děti s perníkovými medailemi; dospělé na schůzích, na polích, ve chlévech; s plynovými maskami i slavnostně oblečené na pohřbu či svatbě. Zvláště působivý je například snímek pohřebního průvodu na obzoru, jehož ponurost porušuje skupinka hus kráčejících opačným směrem v popředí snímku. Nechybí snímky ze zabijačky, z kulturních akcí a z duchovního života, mezi nimiž vyniká momentka, kdy farář před oprýskaným kostelem vítá ojedinělou příchozí.
V druhém patře galerie pak výstava pokračuje snímky z let 1991 – 2005. Zde jsou významné například snímky z projektů Lidé z ledkových dolů, Lidé třineckých železáren či Horníci z Petrosanu, kde Štreit zobrazuje těžce pracující dělníky, prostředí továren a zachycuje lidi překonávající pozůstatky komunistické éry. „Postkomunistická kocovina“ je velmi výstižné označení tohoto období.
Z cyklu Vesnice je svět; Sovinec 1980
Štreitovy fotografie nelze pojímat pouze jako dokument. To, co je činí tak přitažlivými; to, co v nás probouzí pocit pochopení, soustrasti či neklidu je jejich hluboká lidskost. Štreit nesleduje stav věcí, ale stav lidí, jejich rozpoložení, jejich vztah k prostředí a k sobě navzájem. V tomto ohledu lze přirovnat Štreita k Sebastiau Salgadovi. Avšak Salgadovy snímky jsou pro českého diváka dost exotické a vzdálené, zatímco Štreitovy snímky zobrazují historii, která je v pamětích některých z nás ještě stále čerstvá.
Jindřich Štreit. Fotografie 1965 – 2005. Galerie hl. m. Prahy, dům U Kamenného zvonu, výstava trvá do 10. 2. 2008. Autorem textů a koncepce výstavy je Tomáš Pospěch.