Ne vždy zachytí digitální fotoaparát všechny drobné detaily ve světlých i tmavých částech exponovaného snímku. O dobré expozici každý mluví, málokdo jí však úplně rozumí.
Každá fotografovaná scéna má určitý dynamický rozsah – zastoupení jasů a stínů. Čím větší je dynamický rozsah, tím je scéna kontrastnější a tím těžší je exponovat správně. Dynamický rozsah scény většinou přesahuje možnosti digitálních fotoaparátů, které jsou srovnatelné s rozsahem diapozitivů. Větší rozsah dokáže zachytit barevný negativ a nejlépe je na tom černobílý film.
Existují scény, jejichž dynamický rozsah je například 10 EV (exposure value = expoziční hodnota), digitální fotoaparáty však zvládnou zachytit pouhých 5 EV. Učebnicovým příkladem jsou snímky v protisvětle. Postihnout celou škálu odstínů je u nich nemožné a často je nutné něco obětovat. Naopak velmi snadné bývá fotografovat pod zamračenou oblohou. Scény totiž obsahují velmi malou škálu šedých tónů, a tak jejich správná expozice nepředstavuje zvláštní problém.
Snímek zachycuje detail zrezivělého materiálu. S trochou fantazie si lze pod odpadlými kousky malby představit rezavého draka. Fotografie byla pořízena v odpoledním slunci a bez kompenzace expozice. Díky slušnému dynamickému rozsahu přístroje bylo možné zachytit celou škálu jasů
Nikon D70, Sigma 70–300 mm F4–F5,6, F5,6, 1/250 s
Histogram předchozího snímku
Za méně dynamickou scénu
Existuje několik postupů, jak dynamický rozsah scény snížit. Prvním z nich je použití šedého přechodového filtru. Ten se často využívá ke ztmavení oblohy a zachování kresby ve světlech (tedy v mracích). Filtry ale situaci neřeší vždy: nehodí se například tehdy, když mezi světly a stíny není jasná hranice. Často pak nezbývá, než se smířit s tím, že na fotografii nezachytíte vše. Máte dvě základní možnosti – exponovat na stíny, nebo na světla. Při expozici na stíny se soustředíte na tmavé části fotografie a snažíte se zachytit detaily v nich s tím, že obětujete kresbu ve světlých částech scény. Při exponování na světla se naopak vzdáte kresby ve stínech, ale zachováte informace ze světlých partií.
V černobílé fotografii se někdy jako kreativní nástroj používá extrémní přístup, se kterým vznikají tzv. high-key a low-key snímky. High-key metoda se soustředí na kresbu ve světlých částech a tmavé okolí ponechává bez detailů, zatímco low-key fotografie jsou velmi světlé – typickým příkladem jsou snímky mlhy nad vodní hladinou. Dále je možné použít různé odrazné desky – čisté bíle plochy pro měkké rozptýlené stíny nebo stříbrné pro tvrdší světlo. Další cestou, jak se s dynamickým rozsahem vypořádat, je tmavé části scény osvítit jemným doblesknutím. Zde byste měli postupovat opatrně a mít na paměti, že blesk dokáže někdy scénu světelně zlikvidovat.
Nabízí se také technika zvaná sendvič. Ta je založena na pořízení série záběrů (klasicky tří) téže scény, jež se následně složí v počítači. Stejnou techniku lze simulovat při fotografování do formátu RAW, když v počítači „vyvoláte“ několik snímků s různým posunem expozice. Při fotografování do RAWu máte oproti skládání více snímků tu výhodu, že nemusíte používat stativ a nejste omezeni pouze na statické scény. Tato technika však vyžaduje nemalý cit a zkušenosti.
Svatá trojice
Expozice značí množství světla, které je schopen zachytit digitální snímač nebo kinofilm. Ovlivňují ji tři základní faktory – ISO (citlivost filmu či jeho digitální ekvivalent), clona a čas. Jejich vzájemnou kombinací vzniká expoziční hodnota – EV. Nulová expoziční hodnota je definována jako osvícení média o citlivosti ISO 100 při cloně F1 a čase 1 s.
Zvýšením citlivosti na ISO 200 zdvojnásobíte světlo, které snímač zachytí. Naopak při snížení na ISO 50 byste zachytili jen polovinu dopadajícího světla. Stejného snížení dopadajícího světla dosáhnete, pokud zrychlíte čas závěrky na dvojnásobek nebo použijete poloviční clonu. Obráceným nastavením clony či času naopak zachytíte dvakrát více světla. Správnou volbou těchto tří prvků pak získáte potřebnou expozici. Dříve byste museli procházet různé expoziční tabulky a pečlivě studovat exponometrii, dnes již automatika fotoaparátu zvládá dopočítat expoziční hodnoty za vás. Stále však není všemocná.
Do hry vstupuje 18% šedá
Každý fotoaparát vidí čistě bílou barvu jako střední šedou – tzv. 18% šedou. Proč právě 18 %? Ideální scéna pohlcuje v průměru 82 % dopadajícího světla a zbytek odráží. Označuje se jako střední šedá, protože leží uprostřed škály šedých tónů mezi bílou a černou.
Automatika fotoaparátu netuší, co máte v úmyslu fotografovat, nezná váš záměr. Proto mohou nastat (a často nastávají) situace, kdy například z méně kontrastní scény dostanete podexponovaný snímek. Vestavěné expozimetry se u každého snímku snaží usměrnit množství dopadajícího světla tak, aby v průměru za celou fotografii odpovídalo hodnotám střední šedé. Časté problémové situace, kdy dochází k podexponování, představují snímky na sněhu nebo při zamračené obloze. Přeexponování – tzv. přepálení – některých částí scén pak hrozí při fotografování v lese, v uzavřené místnosti (přeexponování scény za okny), nebo během západu slunce, kdy je ve scéně spousta dlouhých stínů.
|
Kontrolujte histogram!
Nejužitečnějším nástrojem při kontrole dynamického rozsahu scény je bezesporu histogram. Jedná se o dvojrozměrný graf, který znázorňuje zastoupení jasů a stínů v obraze. Jeho analýzou velmi jednoduše zjistíte, zda byla scéna exponována správně, nebo je podexponovaná či naopak přeexponovaná. Z histogramu také snadno vyčtete, zda během exponování nedošlo ke ztrátě kresby ve světlech či ve stínech. Černý trojúhelník ukazuje na stíny, šedý na střední tóny a bílý zastupuje světla.
 
Z histogramu u tohoto snímku je zřejmé, že pokrývá všechny úrovně jasu.
Nikon D70, Sigma 70-300, F5.6, 1/640 s
Zatímco předchozí snímek měl téměř ideální histogram – z obou konců narůstal směrem ke středu – následující ukázky ilustrují opačné příklady.
V originálním snímku došlo k přeexponování, což je zřetelné v pravé části histogramu, kde kresba ve světlech přesahuje hranici
Původní snímek byl podexponovaný. Histogram přesahuje levý okraj rámečku
|
Měření světla
Správnou expozici lze zjistit pomocí expozimetru. Externí expozimetr mívají ve výbavě především poloprofesionální a profesionální fotografové. Běžně se používá při práci v ateliéru.
Nabízejí se dvě možnosti, jak expozici stanovit. Buď měříte světlo dopadající na fotografovaný předmět, nebo naopak odražené světlo, jež dopadá na fotoaparát. První metoda je výhodná zejména při reprodukci, druhá například v krajinářské fotografii. Na druhém principu fungují i expozimetry vestavěné ve fotoaparátech. U těch máte možnost zvolit si druh měření expozice. Typicky jsou k dispozici tři – bodové, centrální anebo matricové (zonální). Každé z nich má své přednosti a nevýhody. U některých značek (např. Nikon) se výsledky matricového měření porovnávají s databází scén ve firmwaru fotoaparátu a na tomto základě se určí dodatečná korekce expozice.
|
Vestavěný expozimetr
Čidla pro měření expozice bodovou metodou jsou typicky soustředěna v okolí středu hledáčku a pokrývají obvykle 1–3 procenta celé fotografované scény. Pokročilejší fotoaparáty umožňují vybrat i jeden z více bodů, které nemusí ležet přímo ve středu. Bodové měření se nejčastěji používá ve scénách, které jsou velmi kontrastní. Zde pak měříte správnou expozici klíčového objektu. Nevýhodou je nejistý výsledek expozice vedlejších částí scény. Často dochází k pod- nebo přeexponování.
Centrální měření počítá průměrnou hodnotu osvitu celé scény, nejvíce se přitom soustředí na střed plochy, který se bere v úvahu zhruba ze 75 %, zbylých 25 % plynule klesá směrem k okrajům. To je vhodné, pokud fotografovaný předmět vyplňuje velkou část scény – tento typ měření se proto používá zejména u portrétu. Nevýhodou zůstává přeexponování některých oblastí.
Matricové neboli zonální měření dopočítává optimální expozici z čidel rozmístěných v hledáčku. Tento způsob se hodí pro většinu situací a poskytuje dobré výsledky, nemáte však pevně v rukou nastavení toho, jak přístroj průměruje jednotlivé oblasti.
  
bodové měření | centrální měření | matricové měření
|
Nikdo nezůstane bezradný
Když si nevíte rady, jak s danou scénou naložit a jak správně exponovat, není nic jednoduššího než provést expoziční řadu, tedy vyfotografovat stejnou scénu vícekrát s různou expozicí. Klasicky se expoziční řada provádí pomocí korekce expozice – k té většinou slouží některý ovládací prvek na těle fotoaparátu, označený obvykle písmeny EV.
Hodnoty EV lze posouvat po polovičních nebo třetinových krocích. Přitom posun o -1 EV scénu mírně podexponuje, naopak posun o +1 EV lehce přeexponuje. Stejnou možnost nabízí autobracketing, funkce, kterou je vybaveno stále více digitálů. Postará se o posun jednotlivých hodnot EV, vy jen držíte spoušť. Pro přesné nastavení této funkce se vyplatí nahlédnout do uživatelské příručky vašeho fotoaparátu.
Dalším řešením je snímat do formátu RAW a následně „vyvolat“ snímek s odpovídající korekcí expozice. Některé fotoaparáty jsou vybaveny funkcí AE lock (tedy automatickým zámkem expozice), která na potřebnou dobu uchová hodnoty clony a času. Tento nástroj je velmi užitečný nástroj například při fotografování panoramat.
|
Když dynamický rozsah nestačí
Při fotografování samozřejmě narazíte na scény s příliš velkým dynamickým rozsahem, s nímž si váš fotoaparát neporadí. Typickým příkladem jsou záběry v protisvětle. V těchto případech se rozhodně vyplatí pořídit sérii snímků s různým posunem expozice. Následující scéna ilustruje podobné případy, stačí si prohlédnout přiložený histogram. Na něm je vidět, že jak ve stínech, tak ve světlech dochází ke ztrátě kresby.
 
Nikon D70, Nikkor 18–70 F3,5–4,5
|
Celý článek najdete v časopise DIGIfoto.