Potosí, nejvýše položené město světa (4 090 m n. m.), které kdysi učinilo Evropu bohatou, pomalu umírá. Nad městem se vypíná původ jeho dřívější slávy i dnešního úpadku – hora Cerro Rico, v překladu Bohatá hora, považovaná za největší naleziště stříbra na světě.
Samotná Bolívie je jednou z nejchudších zemí Jižní Ameriky z hlediska hrubého domácího produktu. Skutečné bohatství této země ale spočívá v jejích přírodních krásách, od drsných velehor společně s náhorní planinou zvanou Altiplano po amazonskou nížinu či jezero Titicaca, v bohatém folkloru a hrdosti domorodých indiánských obyvatel. Rozhodnete-li se navštívit tuto zemi, rozhodně byste neměli vynechat návštěvu hornického města Potosí.
Hora Cerro Rico (Bohatá hora) – ze stříbrné hory se denně vytěží nejméně 2 000 tun materiálu. Stále hrozí, že se hora zhroutí, protože je zcela prodolována.
V bezpečí hotelu
Bolívii jsem navštívil především proto, abych poznal Potosí. V nejvýše položeném hlavním městě světa jsem přistál po půlnoci. Imigrační úředník se dlouho snažil najít Českou republiku na seznamu zemí, jejichž občané potřebují vízum, ale když se mu to nakonec nepovedlo, dal mi do pasu razítko a přede mnou se otevřel jiný svět.
Hned na letišti měním nějaké dolary na místní měnu, které se tu říká boliviano (Bs) a jedu taxíkem do centra. Jede se mnou ještě nějaký domorodec, protože už tam žádný jiný taxík není a na letišti se nedá zůstat. Nechávám se vysadit přímo u „hotelu“. Dovnitř se „leze“ malým otvorem v ocelových a pravděpodobně také neprůstřelných dveřích. O půlnoci je těžké něco hledat, tak jsem neodmítl první nabídku k přespání. Mám vlastní koupelnu a teplou sprchu. Po dlouhé cestě je třeba nabrat síly na první den strávený v téhle nadmořské výšce, která z člověka energii v počátku přímo vysává.
PotosíMěsto bylo založeno v roce 1545 po objevu stříbra v Cerro Rico. Poté bylo střídavě požehnáno i proklínáno, když bohatlo i upadalo díky svým stříbrným dolům. Jednou ale zcela převáží misky vah a z dob své největší slávy v 16. století, kdy bylo Potosí jedním z nejlidnatějších a nejvlivnějších měst světa, soutěžícím s Londýnem či Paříží, nakonec upadne zcela v zapomnění. Poslední dobou se také otevírají otázky další těžby. Bylo navrženo, aby se z Cerro Rico udělal otevřený důl, což by zřejmě značně zefektivnilo těžbu a přineslo by to nepochybně značný majetek do rukou několika osob vlastnících společnost, která by tuto zakázku získala, a ještě větší chudobu pro lidi, kteří zde nyní pracují. Dokud totiž mají alespoň tuto práci, mají nějakou naději, mohou dát svým rodinám najíst a možná i poslat děti do školy, aby jim zajistili lepší budoucnost. Místní lidé se také nechtějí vzdát symbolu svého města. Silueta hory jakoby stráží Potosí po věky věků. Je tak odlišná od okolní krajiny, majestátná a zbarvená kovy, jež ukrývá. Až jednoho dne přestane vydávat své poklady, stane se z Potosí město duchů, protože okolní příroda nemá lidem pro život co nabídnout. Vše, co lidé spotřebují, se do města dováží. |
Den v hlavním městě
Budíček mám na devátou, protože do deseti hodin se podává snídaně, jak mi řekl v noci recepční. Krátce po půl desáté se hlásím na recepci o snídani, ale je tam jiný chlapík ve službě, který mi tvrdí, že snídaně je do desíti jen ve čtvrtek a v sobotu. Dnes je neděle a snídat jsem mohl jen do půl desáté. Trochu se rozčílím, a v tom se objevuje noční recepční, který ranní službu usměrní a za chvíli mám na stole čaj z koky, housku a máslo. Po snídani vyrážím na autobusový terminál koupit si lístek do Potosí. Bus cama (lůžkový autobus) jede až večer, takže mám celý den na prohlídku La Pazu.
Město je tvořeno velikou kotlinou s centrem v dolíku a s okolními svahy obsypanými chudinskými domky. Nachází v nadmořské výšce kolem 3 600 m, takže pohyb ve svažitém terénu mi bez aklimatizace radost zrovna nedělá. Vracím se do hotelu pro batoh a vleču ho na terminál, který je samozřejmě zrovna na pěkném kopci. Do této chvíle bylo krásné počasí. Než jsem však vyřídil uložení batohu v úschovně, tak se zatáhlo a spustil se silný liják, který mě na nádraží uvěznil skoro čtyři hodiny. Rychle a značně se ochladilo a není kde se ohřát.
Obědvám a dávám si na zahřátí a na pomoc proti nadmořské výšce další dva čaje z koky, jeden pytlíkový a jeden z lístků. Když déšť konečně ustává, vyrážím do centra. Chvíli se procházím, fotím slumy na okolních svazích, obdivuji místní pivovar – všude však samé prázdné láhve, fotím indiánky prodávající své skrovné zboží rozložené na barevných přehozech po okrajích chodníků, koupím něco k jídlu, fotím děti, které se na úpravném náměstí baví krmením holubů, fotím špinavou řeku spoutanou v betonovém korytu a když se začne stmívat, vracím se na autobusové nádraží. Cesta má trvat jedenáct hodin a my vyjíždíme před devátou.
V Potosí zastavujeme před sedmou ráno, takže jsme to zvládli asi za deset hodin s jednou noční občerstvovací zastávkou. Potosí je opět značně „terénní“ město s průměrnou nadmořskou výškou kolem 4 000 m, a tak si do hostelu beru taxi, ubytuji se a jdu zjistit, jak se dostat do místních dolů. Vyptávám se, zda je možné tam proniknout s místními, nebo zda můžu jet přímo do dolu a zeptat se na místě, ale po několika hodinách to vzdávám. Vše je totiž dobře organizované a není problém jet za nevelký poplatek s místní cestovkou. Zvolil jsem tedy jednodušší variantu s tím, že až se vrátím, budu vědět více o tom, „jak to funguje“. Pro případ, že by mi to nestačilo, mohl jsem následně hledat další řešení.
Jak se připravit
Snažil jsem se zjistit, jaké je v dolech prostředí, abych si mohl připravit focení a od místních jsem se dozvěděl, že nejlepší je nebrat si fotoaparát vůbec, protože jej uvnitř zničím. Buď někde rozbiji a bude na kusy, strašně se tam práší, a navíc tam prý není na focení dostatek místa vinou úzkých chodeb, kde se leze po čtyřech. Závěr jednoduchý: nasadit širokáč, maximální ISO citlivost, databanku strčit do kapsy a doufat, že to dobře dopadne.
Zkušený průvodce (pracoval v dolech přes 10 let) uděluje poslední instrukce před sestupem do stísněných prostor.
Hurá do dolů
Nejdřív nás místní s ostatními zájemci o prohlídku dolů odvezli na místo, kde se oblečeme do kalhot, bundy, holínek a dostaneme helmu a světlo. Poté jdeme koupit na hornický trh něco pro horníky, tzn. dynamit, limonády, koku, cigarety a 95% alkohol. Potosí je jediné místo na světě, kde lze legálně koupit dynamit, koupit si ho mohou i malé děti (vědí, jak s ním zacházet). Ten alkohol prý horníci pijí jen v pátek večer, aby se rychle opili a ušetřili peníze. Koka jim pomáhá přežít dlouhou směnu v dole, protože jedí jenom ráno před prací a pak až zase večer, když skončí. Mezitím jen pijí a žvýkají koku.
Dále se cestou k hoře Cerro Rico, která je zdrojem zdejšího nerostného bohatství, zastavujeme v jedné z asi čtyř desítek zpracovatelen vytěžené horniny. Dva obrovské bubny nejdříve drtí rudu na malé částečky a ty jsou pak fyzikálními metodami (různá hustota) a chemicky propírány a děleny na jednotlivé sloučeniny či kovy. Dříve se zde těžilo pouze stříbro, dnes je to směs různých kovů (stříbro, zinek, cín…). Zbytky rudy a chemikálií se vypouštějí do řeky a tečou spolu s ní do Argentiny, což se Argentincům samozřejmě vůbec nelíbí, a dokonce údajně chtěli Bolívii kvůli tomuto znečištění vyhlásit válku.
Horníci používají koše (do jednoho naloží až 150 kg horniny) k vytahování horniny z jednotlivých nižších pater dolu do nejvyššího, kde se materiál překládá na vozíky.
Poté pokračujeme do samotného dolu, do jednoho ze čtyř set aktivních. Hora je provrtaná asi osmi stovkami dolů, mnoho z nich je již opuštěných a neexistují žádné plány, takže je doslova jako ementál a hrozí zhroucením. Pokud by ke kolapsu hory skutečně došlo, mohlo by zahynout až patnáct tisíc lidí, kteří v jejím nitru každý den pracují. Američtí vědci 7 let před mojí návštěvou v Potosí předpověděli, že toto nastane do čtyř let, takže hora už oproti předpovědi vlastně 3 roky přesluhuje. Není se čemu divit. Stříbro se zde těží již více než 450 let a v současné době je každý den z hory vytěženo více než dva tisíce tun horniny.
Focení v dolechFotografování ve stísněných prostorech je problém, tím spíše, že musíte čelit velmi prašnému prostředí, kde se téměř nedá dýchat. Jakákoli výměna objektivu znamená konec fotoaparátu nebo totální rozebrání a celé dny čištění. Na vstup do dolů se musíte připravit. V žádném případě není možné měnit uvnitř objektivy (asi by šlo namítnout, že na tento typ výměny existují různé pomůcky, ty však není možné vléci s sebou do podzemí). Jako ideální se jevil širokoúhlý, 12–24mm objektiv, který jsem měl, protože osobám uvnitř jste velmi blízko. A když je třeba, tak do 24 mm je ještě dost prostoru na změnu kompozice. Po výstupu z dolů jsem ihned vše vyfoukal a pečlivě očistil, ale i tak fotoaparát a objektiv ještě tři týdny skřípaly prachem. Bohužel databanka nevydržela sestup a byla na kusy, takže jsem musel použít starou rezervní a z té rozbité zachránit alespoň harddisk. Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon D200 a objektivy AF-S Nikkor 18–200 mm F3,5-5,6 G ED VR DX a Tokina AT-X 124 Pro DX AF 12–24 mm F4,0.
|
Interiér není pro každého
Když jsme se dověděli tyto pro návštěvníky důležité informace, pomalu se noříme do tmavé chodby jednoho z dolů zvaných bocaminas. Za chvíli poznáváme, proč máme helmy. Chodba je chvílemi úzká a hlavně nízká a my do zářezů na helmě přidáváme pěkných pár nových škrábanců. Na jedné straně nás helmy sice ušetřily jistých šrámů, na straně druhé jsem s tou svojí coby fotograf tak trochu bojoval. Průvodci se sice snažili přidělit nám helmy podle velikosti, ale i tak mi stále klouzala při chůzi do čela. Ve chvíli záběru ale stačí posunout ji do týlu a hledáček je zpřístupněn.
V každém patře jsou koleje, aby bylo možné dopravovat materiál k „výtahu“.
Ručně tlačené vozíky mají až 2 000 kg.
Po stěnách se táhnou jako hadi tlusté kabely s elektřinou a byli jsme upozorněni, abychom se jich nedotýkali. Někdy to ale není moc jednoduché, chodba je úzká a nelze se vyvarovat toho, aby se člověk nepřidržel či neotřel o stěnu. Cestou zastavujeme v hornickém muzeu, kde se nechávají obětiny ďábelskému bohovi hory jménem El Tío (strýček) a pak pokračujeme ještě chvíli rovnou chodbou v první úrovni. Následuje sestup do druhé a třetí úrovně, tedy hlouběji pod povrch. Máme poslední šanci se vrátit a někteří z výpravy to vzdávají. Chodba je dost úzká a strmá. Nic pro klaustrofobiky.
V jednu chvíli odpočíváme v dutině a najednou se ozve výbuch a stěny se zachvějí. Průvodce nás uklidňuje, že se nic neděje, že jen horníci nedaleko odpálili dynamit pro uvolnění horniny. Raději nemyslíme na teorii nestabilní hory. Průvodce nám dává vybrat dvě alternativy kudy jít, prý se obě cesty sejdou o patro níž. Všichni volí jakousi bojovou hru, jenom já mám s fotovýbavou už takhle co dělat, abych se protáhl a nezničil si vybavení, takže volím druhou, o něco jednodušší cestu. Ani ta ale nebyla jednoduchá, takže nechci pomyslet, kudy se plížili ostatní. Konečně jsme zase dole v rovné, prostornější chodbě. Zpoza zatáčky se vynořili dva horníci přivážející na vozících vytěženou horninu. Jeden vozík se jim převrhl, tak jim ho společnými silami pomáháme vrátit na koleje, protože váží asi tunu. Tahají ale i dvoutunové náklady!
Po rozdrcení horniny prochází materiál složitým procesem, při kterém se z ní získávají jednotlivé kovy.
Na přestupním místě se hornina z vozíků vysype a lopatami naloží do velkých nádob po 150 kg, které se dnes už tahají do horního patra elektrickým vrátkem. Ještě před pár lety ale nosili lidé vytěženou horninu na zádech v pytlích tou strašně úzkou a strmou spojovací chodbou zhruba čtyřicetkrát za den. V každém dole dělá různý počet lidí, v některých jen tři, jinde tři stovky. Většinou se po čase střídají na typu práce. Jedni ručně tvoří díry pro dynamit na menší odpaly. Jiní v krátké odpolední směně pracují dvě hodiny mezi třetí a pátou s pneumatickými kladivy na velkých dírách pro velké nálože. Ty se odpalují, až když jsou odpoledne doly prázdné, na rozdíl od malých náloží, které se odpalují průběžně, jak jsme sami pocítili.
Fyzický podpis na zdraví
Přes noc se usadí prach a ráno mohou jiné skupiny začít pracovat na nakládání horniny do vozíků, které další lidé tahají k překladové stanici. Zde je dalšími horníky přeložena do nádob, které slouží jako výtah do vyšších pater, a tam je zase přemístěna na vozíky, vytažena ven a naložena na nákladní auta, která ji odvezou ke zpracování. V místě, kde se nyní nacházíme my, je vzduch poměrně čistý, proto práce u překladiště patří k nejoblíbenějším. Kromě relativně čistého vzduchu je tu totiž i dost místa a ne tak strašné horko. Prach je to nejhorší, co na horníky čeká. Existuje zde sice riziko závalů, což je na denním pořádku, ale je to pouze otázka jednotlivců, dokud nespadne celá hora.
Prach a azbest, který tu visí v cárech ze stěn a stropů, dostanou po dostatečně dlouhé době každého. Rakovina plic a silikóza jsou nejčastější příčinou smrti horníků, průměrná délka života po nastoupení práce v dolech je deset let. Existují výjimky, jako tatínek našeho průvodce, který zemřel na rakovinu až po třiceti letech téhle dřiny. Nás teď čeká cesta zpátky nahoru, o dost horší než cesta dolů.
Plná ústa koky umožňují přežít celý den bez jídla. Horník na obrázku předvádí, jak se zapaluje šňůra, na konci které je dynamit. Pokud již jedna hoří, na zapálení druhé má zhruba dvě minuty.
Všude horko a prach. Jsem unavený a projevuje se i nadmořská výška, protože jsme ve výšce přes 4 400 m n. m. V asi polovině chodby začínám mít pocit, že už to nevylezu. Prach je všude, mám ho v očích, přes šátek se mi dostává i do nosu a úst. Cítím, jak mě škrábe v krku, což mi vydrží ještě pár dní. Už s mírnou panikou ze stísněného prostoru, nedostatku kyslíku, prachu, horskou nemocí a fyzicky vyčerpaný konečně vidím, že se chodba rozšiřuje v místě první úrovně. Teď už jen doklopýtat posledních několik desítek metrů ven. Cestou ještě slyšíme rachot a průvodce, jak volá, ať rychle uhneme do nějakého výklenku, že jede vozík. Konečně na denním světle a čerstvém vzduchu. Cítím, jak mi pod helmou a na zádech stékají čůrky potu.
Horníky, než dospějí
Dnes si ceny kovů stojí na světových trzích poměrně dobře, takže jsou lépe zaplaceni i horníci. Vydělají si v průměru za měsíc asi 2 000 Bs, tedy něco kolem 7 500 Kč. Před dvěma lety (informace z roku 2007) ale ceny kovů prudce poklesly, a tak si tehdy za svou dřinu odnášeli jen něco kolem 700 Bs měsíčně. Ptám se na práci dětí a dozvídám se, že je to sice oficiálně zakázáno, ale že to stejně nikdo nekontroluje, takže děti tu běžně pracují od svých deseti, ze začátku prý ale jenom jako poslíčci, kteří nosí, co je potřeba. Ale na jak dlouho, resp. od kolika let tvrdě fyzicky pracují? Později se dozvídáme, že jiní mluvili s „horníky“, kterým bylo třináct a patnáct.