Zvlněné kopce a lesíky polabské nížiny skrývají neviděné. Zdevastované cvičné objekty, rozpadající se bunkry, zbytky nevybuchlé munice. Přísná betonová horizontála letiště překrajuje vybledlou oblohu, rudé slunce zlatí spáry mezi betonovými dlaždicemi – a čas se asi zastavil…
Historie vojenského výcvikového prostoru v Milovicích u Nymburka začala v roce 1904, kdy bylo rakouskou armádou zabráno přes 3000 ha půdy a později také vysídlena a zlikvidována obec Mladá. Postupně se zde vystřídalo rakousko-uherské vojsko, zajatecké tábory během první světové války, naše prvorepubliková armáda, Němci, Československá lidová armáda i Rusové, kteří prostor opouštějí v roce 1991. Od té doby není vojensky využíván, budovy i letiště chátrají a stávají se oběťmi rabování a vandalismu. Na druhou stranu se však jedná o fascinující lokalitu s naprosto jedinečnou atmosférou.
Milovice v létě 2006: na pohled nevinné… uvnitř samý stín.
Milovice 2006(4), Foto: MirekE
Snímek Mirka E útočí na naše smysly hlavně svjí vtíravou jednoduchostí. Vidíme hladkou betonovou plochu (zřejmě jde o letištní runway), přerušovanou jen občasnými přímkami lesknoucích se spár. Na první pohled tento obraz žádné postranní asociace nevzbuzuje. Jen ten nezvyklý kontrast strohé plochy a romantiky letního podvečera může udeřit do očí.
Levá strana fotografie je zahalena stínem, stejně jako historie vojenského prostoru. Z druhé strany na nás shlíží slunce – ale jeho pohled není laskavý, jeho barva je příliš krvavá a odlesky na tvrdém betonu naznačují cosi o charakteru doby, z níž pochází. Skvrny v popředí jsou zároveň i skvrnami na štítě dvacátého století. Celkovou svíravou atmosféru tohoto podivného večera podporuje také tmavá zubatá linka zalesněných kopců na vzdáleném obzoru. Na to, abychom se ve zdejších lesích mohli schovat před realitou, je v nich ještě stále příliš mnoho nevybuchlé munice.
Pořadová čísla u dvou nejnovějších fotografií Mirka E naznačují, že snímků z milovické pustiny existuje více. U toho druhého máte možnost nahlédnout do vysklených oken opuštěné stavby. Ve zbytku své tvorby se tento autor představuje v roli zdatného krajináře a nevyhýbá se ani lehkému experimentování s barvami a prostorem. Poznávacím znamením pro jeho snímky by pak mohla být atmosféra. Zejména u aktuální Fotky týdne je vtíravá jako pach petroleje.
Gratulujeme tedy jejímu tvůrci a těšíme se na další příspěvky v Galerii, kde půjde atmosféra „krájet“. Svět je velký, možná je takové místo právě za vaším nejbližším rohem…