S Janem Šibíkem jsem se setkala krátce potom, co se vrátil z Egypta. Dokumentoval tam probíhající revoluci proti Mubarakovu režimu. Byl překvapen odvahou bojujících povstalců, ale i brutalitou propuštěných vězňů. Jistým způsobem relaxace po takových zážitcích je pro něj povídání u sklenky dobrého vína. Ve skromně zařízeném bytě plném autorských výtisků knihy Stories a afrických masek se rozhovořil o svých začátcích, oceněných fotografiích, knihách a neustále podstupovaném dobrodružství v katastrofou postižených oblastech.
Vrátil jste se právě z Egypta, kde vás jeden z mladých revolucionářů ohrožoval na životě kovovou tyčí. Vy se nebojíte o svůj život?
Samozřejmě, že se bojím.
Jak tedy reagujete?
V tomto případě jsem utekl. Jindy si nebezpečí smrti nepřipouštím. Ve většině případů mám na sobě neprůstřelnou vestu, to je má pragmatická obrana. Také zbytečně neriskuji a řídím se zkušeností. Ta mi většinou napoví, do čeho jít a do čeho nejít.
Co přesně v takových případech podnikáte?
To je případ od případu. Když vám hrozí, že přijdete o život nebo o ruku, tak jakýkoliv způsob obrany je v pořádku. Začíná to tím, že prosíte, klečíte, děláte cokoliv. Třeba v Libérii jsem fotil dvě dětské armády, které stály proti sobě. Vyfotil jsem jednoho kluka, jak ho pět metrů přede mnou zastřelili. Udělal jsem to ve chvíli, kdy byl poražen, což ty ostatní hrozně naštvalo. Dál jsem ho fotil, jak ho nesou. Jeden z jeho přátel mířil do mé neprůstřelné vesty a tlačil na mě ten kalašnikov. Tehdy jsem prostě brečel, prosil, aby nestřílel. Uvědomil jsem si tehdy, že pro svůj život udělám cokoliv. Byla obrovská chyba, že jsem to vůbec fotil, ale to jsem si uvědomil až bezprostředně poté. Pokud to jde, snažím se takových situací vyvarovat, protože tam už potom to rozhodnutí, jestli on to zmáčkne nebo nezmáčkne, je hrozně malinká a mnou neovlivnitelná skutečnost.
Jak se rozhodujete, co ještě budete fotit a co už ne?
Když mám pocit, že to ohrozí můj život, tak do toho většinou nejdu. Uteklo mi takto kvantum úplně skvělých fotografií, které mohly být úžasné.
V tu chvíli tedy zandáváte fotografický aparát. Jak si ho chráníte?
Dávám si ho pod bundu, ale občas to nepomůže. Když jsem byl v Kongu, tak jsem ho měl schovaný a potkali nás tři vojáci. Chtěli prachy, tak jsem jim dal všechny peníze, co jsem měl. Nestačilo jim to a ještě se zeptali, co mám pod bundou, řekl, jsem, že foťák a chtěli ho taky. Tři vojáci a všichni se zbraněmi.
Taková zkušenost jistě zamrzí…
Toto konkrétní setkání to dopadlo dobře. Jezdím do míst, kde se přepadává a loupí běžně. Vzhledem k tomu, že jsem byl za celou tu dobu přepaden dvakrát, tak je to docela dobrý výsledek.
Předpokládám, že se vám někdy musí dělat z lidského utrpení špatně. Měl jste někdy chuť focení nechat?
Ne, neměl. Naopak, musím to vyfotit! Byl jsem ve vesničce Šali v Čečenské republice v roce 1995. Rusové tehdy dostali informaci, že se tam připravuje nějaký oddíl Čečenců. Poslali tam vojáky v letadlech, aby tam shodili nějaké bomby. Rusové letěli nad tu vesnici a přesto, že zjistili, že jsou tam jen nějaké pasačky krav, tak to tam pustili. Našli jsme otce jedné pasačky a čekali, co nám chce ukázat. On přinesl takovou zmokvalou sukni, rozbalil ji a v ruce držel kus nohy svého dítěte. Říkal jsem mu, proč si to schovává. On říkal, že čeká, až mu Rusové vydají to tělo. Muslimové, když pohřbívají své příbuzné, musí mít celé tělo. Fotka otce s tou nohou své dcery v ruce byla taková, že se mi chtělo zvracet, ale foťák jsem zmáčkl. Bohužel se mi ten snímek tehdy nepodařil udělat tak, aby byl použitelný, tudíž jsem ho neotisknul. V tom je pak větší problém. Ta fotka je pak ale minimálně průkazným dokumentem. I když za moc nestojí, pomůže pak třeba u posudků zločinů na Mezinárodním soudním dvoře v Haagu.
Kdy jste vlastně začal profesionálně fotit?
Bylo mi jedenadvacet let. Uvědomil jsem si, že chci dělat něco, co by bylo více než dosud. Nejdříve jsem se chtěl věnovat dokumentárnímu filmu. Uvědomil jsem si, že bych potřeboval drahou kameru, kameramana a podobné věci, což bylo dost komplikované. Pustil jsem se tedy do focení. Jenže chvíli trvalo, než jsem si prošel všemi fotografickými pokusy a omyly. Než jsem vlastně uviděl jenom tu fotografii. Byl to dlouhodobý proces.
Kdo vám nejvíce pomohl ve vašich začátcích?
Pan profesor Ján Šmok na Lidové škole umění, který byl zároveň vedoucí katedry fotografie na FAMU. Když jsem mu ukázal první fotky, hrozně mi je zdrchal.
Co vám řekl?
Přivezl jsem mu své začátečnické fotky. Každý, kdo začíná, fotí stín lampy, fotku své milé, hezké zákoutí na Starém městě. On mi tehdy řekl, že je to všechno banální a že musím mít trochu užší záběr a tomu se věnovat. Vybral jsem si tehdy lidi v metru. To metro bylo výhodné v tom, že tam jsou podmínky pro fotografii konstantní a je jedno, jestli fotíte ráno nebo večer. Zároveň tam ale bylo málo světla. Jenomže, když máte dobré téma, tak to vlastně může i trochu nahradit to, že fotky nejsou úplně vynikající.
Ve čtyřiadvaceti letech jste vyhrál konkurz do Mladého světa na pozici fotoreportéra. To musel být úžasný pocit.
Ano, to bylo něco nevídaného. V té době to bylo absolutně nejlepší místo, o kterém snili všichni reportážní fotografové. Měl jsem radost i proto, že v té době bylo hodně lepších fotografů, než jsem já, kteří na to místo chtěli.
Jak se vám to podařilo?
Tehdejší vedoucí fotooddělení Mirek Zajíc dělal konkurz, při němž se v prvním kole počet uchazečů zúžil z pětašedesáti lidí na pět. Zadal nám, abychom během týdne udělali nějakou reportáž. Byl rok 1987, měl sem v té době přijet Gorbačov, což byl tehdy pro ty lidi symbol, že by se to mohlo pohnout, období perestrojky. Já jsem fotil atmosféru těch příprav ve výlohách. Myslím, že se mi podařilo zachytit tu naději, která se na Gorbačova upínala. Byl to jeden z mých prvních souborů a zároveň součást konkurzu. Zřejmě se mi ty fotky dost povedly, takže mě vzali. Přitom ostatní fotografové za sebou měli daleko více hotových souborů.
Ovlivnilo to vaši uměleckou kariéru?
Myslím, že ze všeho nejvíc. Na FAMU zpracováváte jedno téma půl roku. Něco jiného je, když přijdete do časopisu a tam už vedení nezajímá, že je blbé světlo, nebo že ti lidé, které fotíte, si to nepřejí. Vy na to prostě máte hodinu nebo dvě a musíte přinést kvalitní fotky. Tenhleten tlak, to je ta největší škola. A já ji měl týden co týden.
O pět let později jste začal pracovat pro časopis Reflex?
Dostal jsem nabídku již několik měsíců předtím, ale měl jsem hroznou fixaci na Mladý svět. Rozmýšlel jsem si to, až když jsem zjistil, že na pozici šéfredaktora přišel do Reflexu Radek Bajgar a na pozici art direktora Aleš Najbrt. Oba jsem znal a respektoval, tak jsem tam nastoupil.
V roce 1995 jste obdržel cenu za fotku roku v české zpravodajské soutěži Czech Press Photo. Co vám tato výhra přinesla?
Především prestiž. Samozřejmě potěší i to, že je člověk známý. Zviditelnilo mě to a v neposlední řadě to byl velmi značný finanční stimul. S fotkou roku totiž obdržíte zároveň i sto dvacet tisíc korun. Ono se v tom finále rozhoduje mezi dvěma fotografy. V roce 2010 jsem v tomto výběru prohrál, což mě mrzí.
Za sérii snímků indických zápasníků kuští jste v roce 2004 obsadil 3. místo v soutěži World Press Photo v kategorii Sportovní příběhy. Do té doby jste ale sportovní fotografie fotil jen jednou.
Ta série nemá se sportem příliš mnoho společného. Mé fotky vyhrály, protože byly v retro stylu. Vypadají, jako kdyby se ten zápas mezi indickými bojovníky odehrával před dvěma sty lety. Myslím, že je to oceněné hlavně kvůli výtvarnému pojetí a ne kvůli tomu, že to je sportovní fotka.
Odlišovala se tato série i od vašich ostatních fotografií?
V porotě World Press Photo jiné moje snímky neznali. Uspět tam je pro fotografa rok od roku obtížnější, protože konkuruje více jak sto tisíci fotek od tisíců profesionálních fotografů. Z toho je převážná část fotek špičkových. Musíte mít něco úplně úžasného a navrch obrovské štěstí. Jsou desítky, ne-li stovky špičkových souborů, které na World Press Photo neuspějí.
Vybíráte si sám témata, která budete fotit?
Když se někde něco stane a já cítím, že se tam dají udělat dobré fotky, tak tam chci jet. Příliš si nevybírám, spíše si ty události vybírají mne. Pak už jde jen o to přesvědčit šéfredaktora, aby mě tam poslal.
Co si zjišťujete než se do postižené oblasti vydáte?
Nejsem nijak podrobně sečtělý. Pravidelně koukám na zprávy a snažím se v tomto duchu vzdělat. Znám ty nejzákladnější informace, jak se chovat v muslimské a křesťanské zemi.
Připravujete se na cestu?
Nic nepřipravuji, reaguji rychle. Sháním si co nejvíc peněz, protože ty dnes rozhodují o všem. Snažím se s nimi nějak vyjít, jsem velmi dobrý v improvizaci. Domlouvání speciální ceny za ubytování s domorodci mi nedělá problém. Za ty desítky a stovky cest jsem si vypracoval určitý systém, jak smlouvat o ceny a vyjít s penězi.
Povídáte si s lidmi předtím, než je fotíte?
Ano, velmi často. Navázání kontaktu je ta nejzákladnější věc. Už proto, abych si získal jejich důvěru a mohl je fotit v těch nejintimnějších situacích. Komunikuji s nimi i přesto, že moje jazykové vybavení je velmi skromné. Umím průměrně anglicky a rusky.
Chytl jste někdy v postižených oblastech infekci?
Dávám si pozor. Naprostá většina infekcí je z vody, takže, i když je to krajně netaktní a někdo mi něco nabízí, odmítám cizí vodu pít. Nosím si svoje zásoby.
Kde v nehostinných oblastech spíte?
Kdekoliv. Ze začátku jsem neměl peníze, úplný standard pro mě byly hotely za deset dolarů. Teď mám mladou rozmazlenou přítelkyni, takže pokud to jde, tak zaplatím dobrý hotel. Problém se objeví tehdy, když v těch oblastech, kam jezdím, dobré hotely nejsou. Například při zemětřesení na Haiti všechny hotely spadly. Pak prostě spím venku, na letišti.
Na kterou cestu vzpomínáte nejbolestněji?
Nejbolestněji vzpomínám na cestu do Sierry Leone, kde jsem byl v roce 2000. Byl to pro mne šok. Ač to nebylo v době těch masakrů, viděl jsem ty děti, jak nemají ruce, nohy. Poprvé jsem měl pocit, že pro ně musím něco udělat. Tehdy jsem zorganizoval humanitární sbírku.
Co bylo prvotním impulsem k její organizaci?
Byl jsem v šoku. Spousta těch dětí bez nohou a rukou to nepřežilo. Dalším a největším impulsem byly ty desítky a stovky mailů, které jsem dostal, když o tom vyšla reportáž v Reflexu. Udělal jsem výstavu fotek po celé České republice. Tehdy se na ty děti vybralo dost peněz. Také mě překvapilo, kolik mladých lidí mi bylo ochotno pomáhat.
Pořádáte i jiné výstavy, na jejichž základě vznikají knihy. Ta poslední se jmenuje Stories. Předpokládám, že je náročné vybrat z mnoha fotek ty nejlepší a uspořádat je do výstavy, posléze knížky.
Zvolil jsem klíč, který chci použít pro mou další publikaci. Jsou tam fotky z deseti nejsilnějších reportáží za posledních pět let. Dovnitř jsem navrch vložil originál podepsanou fotografii, což nikdo jiný z fotografů nemá. Knihu jsem si vydal sám. Z dvou tisíc kusů zbylo na prodej posledních osmdesát.
Máte na fotky v knížkách nějaké ohlasy?
Dostávám zajímavé maily, jako třeba od jedné rodiny, která tvrdí, že pro ně byla moje kniha na Vánoce nejmilejším dárkem. Já si představím ten vánoční stromek, tu rodinnou pohodu a lidi, kteří si mou knihou listují a koukají se na fotky z Haiti, Sierra Leone a Afghánistánu.
Jsou vaše fotky jen pro odborníky?
První, kdo vidí moje fotky, je moje přítelkyně, která v tom není nijak odborně vzdělaná a musím říct, že tak z osmdesáti procent na ni dám. Já ty fotky nedělám pro odborníky, musí přece fungovat na kohokoliv.
Čím dobíjíte po tak náročných cestách energii?
To, že najednou ty fotky mám, mě vlastně odmění samo a snažím se z toho maximálně vytěžit. Problém je, když se vrátím ze zahraničí a zjistím, že jsou ty fotky slabé. To se pak potřebuji něčím dobít. Svěřuji se přítelkyni, kamarádům, povídáme si, špičkujeme se.
Vyčerpávající internetovou fotogalerii Jana Šibíka
najdete na webu Sibik.cz
Jan Šibík (47 let), jeden z nejznámějších českých reportážních fotografů, začal svou profesionální dráhu v jedenadvaceti letech. O tři roky později nastoupil do Mladého světa. Proslavil se fotkami pádu Berlínské zdi a Sametové revoluce. V roce 1992 přešel do časopisu Reflex, kterému je věrný dodnes. Fotil masakry v Čečenské republice, Afghánistánu, postižené AIDS i zmrzačené děti v Sierra Leone. Z živelných katastrof připomeňme zemětřesení v Port au Prince na Haiti, záplavy v Pákistánu. Zorganizoval dvě humanitární sbírky a dlouhodobě pořádá výstavy a besedy. To nejlepší ze své práce shromáždil ve svých monografiích. Od roku 1995 je téměř každý rok oceněn v prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo. Má jednoho syna. Žije se svou přítelkyní na Novém městě v Praze.