Tentokrát to takto u mne dopadne už při druhém kole mé paličské diskuse o vítězných fotografiích Czech Press Photo. Ale tu šibenici jsem si upletl sám. Dobrovolně. Prostě je to moje rozhodnutí se v tom pořád rýpat, divák potutelně pomrkává ve spokojeném a bezpečném závětří. Není pro mne žádná omluva, ani když zbaběle prohlásím, že mne k tomu minulými komentáři diváci ponoukali.
Proč to tedy dělám? Není prostší odpovědi. Je to totiž svým morbidně zvráceným způsobem zábavné i pro mne. Při druhém díle mohu vidět daleko více čtenářů, kterým již konečně nepůjdu po fousy. Ty, kteří krutě a nemilosrdně odhalí mé nitro a mé pohnutky. Již od dob Říma má divák palec a jen tím jediným palcem tvoří dějiny. Nahoru nebo dolů. Neexistují odstíny šedi, nejsou valéry pochybností, je jen děsivý smích nebo rozzuřený řev obecenstva.
Pro ten adrenalin se píše nejlépe
Může se jistě psát z touhy vyniknout. Ale co je vyniknutí v zítřku? Plané trapné zbabělství z dnešních proher a pustý žvást. Existuje jediné vyniknutí – palec nahoru plných tribun. Dnes. Potlesk. Viewegh. Účastníci zájezdu.
Může se psát pro chleba. Vysypávat písmenka jako v novinách a chlácholit sám sebe veřejným zájmem po hledání objektivních informacích. Hezky při zdi objektivizovat události, vypouštět vypelichané zvíře „vyváženosti“, a svoji nadrobno nakrájenou bezpohlavní nudu slov dovést až do dožínkového psaní slavného Rudého práva. Psavčí karikatura? Jistě, ale bezpečná, zdvořilá, líbezná a spravedlivá. Dožínková. Ostatně takováto jsou většinou všechna psaní o Czech Press Photo, všimli jste si toho?
A v neposlední řadě se může i mlčet. To si stojí v Čechách jako možná to nejrozšířenější psáváníčko. Klasici říkají, že jsou chvíle, kdy nejdůstojnější je mlčet, a tak – když to říkají velikáni – rozšířili to všichni absolutně na absolutno. Ostatně, je to bezpochyby nejlepší pozice. Mlčet přeci se může jevit, že nejste divákem, ale znalcem znalostí, který umí pomrkávat s každým. To oni totiž vždy, když válka je dobojována a vítěz je znám, to oni totiž vždy dovedou ze svých znalostí uplést svůj závěrečný, zaručeně vítězně stvrzující, strhující projev.
Mě zpupně baví psát pro rozčilení. Ale kde, ne moje rozčilení, ale samozřejmě rozčilení až brunátnění diváctva! Karl Kraus a jeho Die Fackel. Psát tak, aby tekla krev. Psát tak, aby divák reagoval. Zuřil, štěkal, nadával. Jen tak si s ním pak mohu vyměnit role, a sám se stát divákem. Protože, vlastně, mne baví být divákem rozčileného diváka. Tím potutelně se usmívajícím a pozorujícím, jak legrační jsou ti jiní.
A psát o Czech Press Photu? Báječné! Obého je tu až po střechu. Komu tím sloužíš? Hele, ho, záprdka! Žvásty, plky, pšouky, umělče.
Teď už jen, abych nenudil, proboha
Czech Press Photo si pro letošek, snad pro svoji tradici, snad pro svoji vážnost, snad pro svůj konservatismus, vybralo cestu prostřední. Bezpečné proběhnutí se po louce s rozkvetlým kvítím. Rozhodlo se netrápit chůzí po útesech, kde vás srazí poryv každého větříku a nervat se do kopce, kde se zadýcháte, a kde udýchaný můžete vypadat divně. Není to nic neobvyklého. Od Mlékáren Kunín také neočekáváme revoluční trnkové mléko.
Jenže před pár dny zemřel Steve Jobs, který se právě o tohle nabídnutí trnkového mléka jménem iPod pokusil. A uspěl. Uspěl ve svém diktátorství vkusu a uspěl se svojí bezohledností a uspěl s bláznivostí vize. Vždycky prohlašoval, že lidi milují jen to, co jim ukážete a co jim ukážete tak, aby to milovali. Ospravedlňoval tak svoji bezohlednost a svoji vizi a dal zase a znovu naději, že urputně hledat to nejlepší má pořád v našich malých denních malicherných půtkách smysl.
Průměrnost přiřčená Czech Press Photu je jistě silné tvrzení a nečiní mi radost ho právě o této soutěži psát. Bylo však již vyřčeno, pokusme se tedy to ilustrovat na příkladu kategorie Sport.
Nářez, že vyhrálo tohleto
Letošní vítěz soutěže World Press Photo zobrazuje či lépe zachycuje stejně jako vítěz český mimořádnou sportovní akci. Obě se staly při utkání, obě jsou mimořádnými okamžiky. Avšak to, co činí soutěž světovou, je vidět bohužel na první pohled. Akce vítěze WPP je prostě skvělá. Výtvarně i informačně. Je přehledná, srozumitelná, čitelná. A také čistá a elegantní, pokud se v takovém případě o eleganci dá mluvit. Naproti tomu u záběrů Kamarýta je divák ztracen a musí dostat informaci z cedulenky: hle, čtenáři.
Fotografie slavného gólu, která letos zvítězila v kategorii Sport
v soutěži Czech Press Photo (foto: Michal Kamaryt)
To je prosím ten slavný gól, jak objel branku, nesl puk na čepeli a pak mu ho šoupnul. Z obrázků čtenář neví nic. Chybí mu puk a chybí mu výtvarno. Zoufale se dívá na jakýsi shluk hokejistů a pak si řekne: aha, Češi jsou hokejový národ. A ti větší mudrlanti si jen povzdechnou: no to musel být letos v té soutěži nářez, když vyhrálo tohleto.
Čestné uznání v kategorii Sport soutěže Czech Press Photo 2011
(foto: Martin Divíšek)
Bohužel stejně je na tom i virální e-mailový snapshot Martina Divíška. V řetězových e-mailech způsobil jistě pár tisíc pikosekund smíchu. Těchto blbinek a klukovin dostáváme denně každý z nás deset a mnohdy už je ani neotvíráme, majíce cosi fakt opravdového na práci. Znáte to, sto nejvtipnějších sportovních okamžiků, kdesi na 47. místě mezi lyžařem na jedné lyži a cyklistou poraženým losem. Takže tohle taky jako fakt vybraná vítězná fotka? Že tam běží srnka? Vážně? Hahaha, hohoho, hihihi! Jako v té pohádce.
Když už se točíme kolem čestných uznání, podívejme se jen krátce na zatoulanou fotografii plačícího malého fotbalisty. Psát o ní není příliš co. Ano, přesně tyto fotografie vyhrávají stovky letních soutěží časopisu Vlasta. Kdo z nás takovou nemá. Bohužel, tady laťka soutěže byla vážně shozena na zem a vůbec se nedivím všem těm hlasům lítajícím kolem, že to buď je příbuzná, nebo alespoň je na tom dojemné to, že ji nafotil vozíčkář.
Boxerská série se v letošním Czech Press Photo v kategorii Sport
umístila na třetím místě (foto: Joe Klamar)
Zbývají poslední dvě série. Jan Cága a Joe Klamar. Klamar, starý harcovník a sběrač cen CPP zabodoval i letos s perfektně technicky provedenou sérií. Joe Klamár má cit pro čistotu scény, je zkušený v timingu svých prací a jeho odvedená práce je plně profesionální a jistě obdivuhodná. Jenže. Jenže co je to platné, když jeho box je 983 sérií z boxu, přičemž v předchozích ročnících CPP už 253 boxů vyhrálo. Jeho box, to je prostě sázka na jistotu. Není to žádné trnkové mléko, ale prostě nám byl prodán Lipánek z Madety.
Cágovo trnkové mléko
U Jana Cágy to mám složitější. Jeho fotografie znám, protože ho znám, již od prvopočátku. Takže vím, jak jeho fotografie vypadaly před desaturací a musím říci, že mně osobně se jejich původní barva zdála víc, ba že naopak to černé zatažení jim ubralo. Ale jak píši, nejsem objektivní a mám i informací víc, než běžný divák. V každém případě přesto musím říci, že pod jeho práci patří stejná výtka jako v případě Klamára. Výborně nafoceno, ale – kriket. Jeho jiné série poslané na Czech Press Photo, jako je například jeho Kociánka, hrají úplně jinou ligu. Ano, tam víte určitě, že pijete to trnkové mléko. Pro někoho možná trpké, já hlasuji, že originální a výborné chuti.
Kriket v Indii na druhém místě v kategorii Sport
v soutěži Czech Press Photo 2011 (foto: Jan Cága)
Vždy mám rád, po snůšce divoké kritiky, když mohu ukázat alespoň nějaký příklad, který by snad naznačil směr, nebo ukázal a naznačil alespoň typ fotografií, o kterých si myslím, že by mohly splňovat kritéria vážnosti takové soutěže, jakou CPP je. Takové fotografie ze sportu, které nejsou prvoplánové, které pro moje oči nejsou stokrát viděné, které jsou výtvarné a které mají i obecný přesah.
O to víc jsem rád, když v tomto případě dokonce mohu sáhnout do hnízda autorů zdejší galerie a vytáhnout sérii Martina Kozáka. Bohužel vznikla jen chvíli po uzavření CPP, takže tam nemohla být poslána, ale ona je opravdu tou, která má nárok dostat cenu. Sérii naleznete zde.
Autor se dříve CPP účastnil, nikoli ale letos. Autor ale musí konstatovat, že je v konfliktu zájmů, protože je zakladatelem a organizátorem jiné fotografické (mezinárodní) soutěže, kde se urputně snaží své výše popsané názory prosazovat.
Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).