Co se stane, když mainstreamová časopisecká hora pro všechny a tedy pro nikoho si nakoupí hvězdy formátu A. Kratochvíla a Tono Stana? Nic.
Mainstreamová časopisecká hora nakoupením hvězd porodí v lepším případě banalitu, v horším případě totální kýč. Jakoby Bůh nevěděl, co činí. A my to musíme přetrpět, bože!
Fotografie jsou všude kolem nás. Natolik všude, že je vlastně nevnímáme, jsou mezi sebou nerozlišitelné. Co dříve bylo jedinečné a objevné, se dnes otravně šklebí z každého rohu od kopíristy kopií. Fotografie se dnes rozlila jako moře. Fotografie dneška je příborem. Bezmyšlenkovitě jíme příborem několikrát denně. Přemýšlíme někdy o příboru? Fotografie a příbor jsou neviditelné.
Andílci pro MF Dnes, Tono Stano.
Antonín Kratochvíl a Tono Stano se stali legendami, protože v moři stejnosti vyčnívali originálností. MF Dnes jako každý časopis má legendy rád, zvlášť když si přes ně může šplhnout u svých čtenářů. A tak čas od času takovéto legendy naservíruje jako „pecku“. Potíž je jen v tom, že místo aby je prodávala ve vrcholné formě a hrdě se podvolila i případné drobné kontroverzi s částí publika, volí raději prostřední cestu pro prostřední čtenáře. Pardon, pro průměrného čtenáře, jakého si představují markeťáci té časopisecké hory. Jaké byly na straně legend důvody zaprodat duše neznám, chápu ale, jaký byl úkol a zadání časopisu: místo živlu donést mlíko. Tak, aby se průměrný divák neurazil a nepohoršil. Pánové na takto vystavěnou ďábelskou smlouvu kývli.
Tono Stano nafotil unikátní sérii dětských andílků – dcer a hochů slavných rodičů a Antonín Kratochvíl nafotil vltavské přívozy. Oboje formátem i pojetím tak, aby to „chytře“ vyhovovalo průměrnému divákovi. Výsledkem u obou byla úplná umělecká prohra.
Andílci pro MF Dnes, Tono Stano.
I přes řinčivou propagaci deníku, která v čase prodejů voněla zdechlinu každou minutu, čtenář jistě svižně pochopil, že Antonín Kratochvíl prostě nafotil ve svých „Vltavských přívozech“ zcela banální a průměrné a naprosto zapomenutelné dílo. Jeho převozníci, kterým byl v magazínu dán až neuvěřitelně obrovský prostor a péče, jsou umělecky zcela ploší, bez emocí, fotografie jedna za druhou se jen smýkají po povrchu a „uměleckost“ udýchaně dohánějí hrátkami a amatérskými triky s kompozicí a světlem, aniž objevují cokoli obsahově nového nebo snad, nedejbože, podstatného. Nu, prostě průměrné, možná i podprůměrné dílko. Jako bychom se nedívali na Kratochvíla, ale na nějakého amatérského fandu žijícího u řeky a oblažujícího nás svými výtvory v amatérských galeriích („Udělám strhující fotku, dám mu do zad sluníčko. To vždycky fungovalo.“)
Andílci pro MF Dnes, Tono Stano.
U Tona Stana a jeho Andílků byl výsledek ještě tristnější. Jeho Andílci, to nebyla jen umělecká prohra, to byl sešup s Andílky přímo do pekla. Tono Stano pro MF Dnes prostě vyrobil kýč v té nejprudší podobě, naprostou vraždu na umění, která má asi jediný smysl: devastovat jméno Tono Stano. Dílo, které kdyby nafotil výhybkář z Beníšova s prcky od něj z vesnice, ani by v MF Dnes nepřekročilo místnost podatelny.
Unikátní reportáž pro MF Dnes, Antonín Kratochvíl.
Jenže to už se tak někdy přihodí. Mona Lisa se nemaluje každý den. Umělci jsou obvykle ti, kteří nejméně rozumějí svým dílům, proto se dala čekat i jejich nekritičnost ke svým vymazleným dětem, byť i zde by se dalo relativizovat. Ale nešť.
Potíž a smysl tohoto článku není v tom, jaké série tito fotografové nafotili pro magazín. Problém je v tom, jak toto dílo nejvlivnější český deník – arbiter elegantiae – prodával na trhu. „Unikátní reportáž… vůbecprvní pro český časopis“ – až takhle se zajíkal a jako unikátní a jedinečné ho prodával všemi svými kanály.
Každý den, možná každou minutu vznikají ve světě desítky, stovky, tisíce nových skvělých obrazů. Ale samozřejmě ten samý den vznikne na statisíce, milióny, stamilióny banalit. Každý na světě má fotoaparát. Tuny balastu překřikující se a vnucující se se svojí genialitou ničí postupně naši resistenci proti tomu přívalu a my sami v těch hromadách ztrácíme měřítka. Jako žízniví voláme po pevném bodě, ke kterému se můžeme upnout.
Unikátní reportáž pro MF Dnes, Antonín Kratochvíl.
Postup vlivného média, které ví, že má nikoli nepodstatný vliv na formování fotografického vkusu středního proudu, je tak v tomto případě naprosto šokantní a skandální.Upřednostnění nekritického nadšení je vždy problematické, jenže zde je navíc uplatněno dokonce na soubory kromobyčejně slabé až špatné, a to vše jen pro dosažení vysoké krátkodobé prodejnosti.
Ano, je to hrůzné.
Copak si to médium zaslepené vysokými prodejními čísly, protože poprvé to kdekdo ze zvědavosti jistě koupí, vůbec neuvědomuje přímý důsledek dalšího plíživého rozostřování hranic mezi uměním a šmukem? A copak nevědí, že po takovéto injekci adrenalinu musí příště přijít již jen droga silnější a že tedy s každým dalším kusem se bude prodávat méně umění a více barnumské slávy?
Ano, je to hrůzné.
Unikátní reportáž pro MF Dnes, Antonín Kratochvíl.
Smrt fotografie z nekonečného nadbytku si prostě zdejší producenti a tvůrci veřejného vkusu vzali jako záminku pro příliš snadný život. Je to možná pochopitelné, ale pro nás jako diváky smrtelné. Sami ztrácíme pevnou půdu pod nohama, když se nám relativizují naše hodnoty a navíc s nelibostí vidíme, jak tyto „malé“ fígle ve svých důsledcích vedou k obrovskému celkovému hodnotovému pádu.
Museli jsme v Čechách opravdu dojít až k vyprázdněnému vykrádání Antonína Kratochvíla a Tono Stana?