10
Fotogalerie

Radek Burda bloguje: Strhující Alois Nebel v zákulisí

Ty dvě výstavy jsou jako kukaččí vejce. Série fotografií Jiřího Hankeho a Dušana Tománka opravdu kvalitně připomenou skličující atmosféru naší socialistické minulosti.

Dvě kukaččí vejce. Dvě fotografické výstavy, které stojí mimo vlastní dramaturgické plány galerií. Výstava Jiřího Hankeho v Leica Gallery u příležitosti širší akce Fotografie 80. let a Alois Nebel v Langhans Gallery, která je galerií oficiálně uzavřenou a která se otevírá, jen když se paní majitelce zachce. Pojďme se trochu zblízka podívat na to, co za kukačky se nám vylíhlo.

Intervence fotografie let osmdesátých do prostoru Leica Gallery, která se dosud profilovala spíše jako místo pop-kulturních ornamentů, je docela příjemným překvapením. Galerie, která dosud líčila své vábničky víceméně na milovníky takových hezky barevných (i kdyby nakrásně černobílých) fotografií u kterých se nepředpokládá myšlení, alespoň trochu nabrala směr vážné tvorby a rozhodla se svést svůj individuální zápas s historií.

Za diváky, kteří výstavy fotografii považují za místa, kde se předkládají otázky nebo alespoň hluboké emoce, tedy za diváky, kteří nechtějí obrazy jen rozkošnicky spotřebovávat po dobrém moučníku, za tyto diváky děkujeme a doufáme, že to není naposled. Přeci jen tradice Leica Gallery by mohla zavazovat a tak nezbývá než věřit, že příští, už „vlastní“ výstava, se tím nechá inspirovat.

V denní šedi komunismu

Jiří Hanke, který dnes v Leice vystavuje, se zde představuje jako bytostný dokumentarista komentující život kolem sebe. Možná bych mohl i dodat: jako typický český dokumentarista. Protože když se řekne český fotografický dokument, vždycky nám s tímto souslovím jakoby na první sama vytane na mysli i humanistická fotografie. Takový je samozřejmě i Jiří Hanke. Svět viděný zezdola. Štreit, Koudelka, Kučera, Kyndrová, a další, další, další. Stovky dalších.

Poezie všedního dne. Kdo by si ten slogan, mírně inflační tehdy i dnes, trochu již omšelý tehdy i dnes, ale stále i dnes pořád v Čechách trendy, nepamatoval. Osmdesátá léta v komunistickém Československu byla léty, kdy se nám opatrně vracel do knihkupectví zdeformovaný, vyzobaný a sebezcenzurovaný Hrabal. Doba tak trochu hystericky zveličených Perliček na dně byla tehdy ve společnosti – v té šedé zóně, která hubou „nenáviděla“ komunisty, ale zároveň nechtěla nebo neuměla se kamarádit s disentem hlavně proto, aby mohla žít své životy a dělat své individuální kariéry – odpovědí na panující komunistický diktát radostné přítomnosti a budoucnosti. Kdo měl ruce, nohy a hlavu na krku, ten hledal – jako svůj soukromý hrdinský odpor – poezii všedního dne. V putykách, na slavnostech dožínek, mezi dělníky.

Kladno, Gottwaldovo náměstí, 1988.jpg Kladno, Gottwaldovo náměstí, 1989.jpg
Kladno, Kolmistrova ulice, 1982.jpg Končí 80léta, začínají léta 90.jpg
Fotografie 80. let (foto: Jiří Hanke)
 

Takové jsou jaksi samozřejmě i fotografie Jiřího Hankeho. Jako každý, i on se nechal unášet „disidenstvím v mezích mírného pokroku“ a pro svůj umělecký záměr si vybral dělnické Kladno, místo přímo se dotýkající tehdejší obecně neoficiálně vyhlášené hrabalovské poetiky. Stále připraven nám přinášel desítky, stovky pohledů na tehdejší šedou realitu.

Jenže. Jenže jeho pohledy jsou snadné. Všimněte si, že neříkám laciné. Ne, laciné nejsou – zaplaťbůh. Jen jsou snadné. Tehdy možná byly v jistém smyslu unikátní, přeci jen fotoaparátů tolik nebylo, takže byly v jistém smyslu výlučné, ale z dnešního pohledu jsou obyčejné. V dnešní době, kdy fotí každý, statisticky těchto „perliček“ vzniká statisticky stonásobně víc. Kdo takovéto hankeovské fotky dnes nemá, ten jakoby nebyl. Hanke není Koudelka, Hanke není Dorothea Lange, Hanke není Štreit – s jejich hlubokými emocemi zobrazujícími obecné existenciální rozměry a antické tragédie. Hanke není ani František Dostál, protože mu chybí jeho dar humoru. Hanke – to je jen postřeh. A ten, při statisticky zahuštěné množině fotografů dnešní masa fotografů zvládne lépe. Tedy přesněji – „hankeových fotek“ jsou dnes plné servery.

Prostě: až si v budoucnosti budeme chtít udělat obrázek o dnešním všedním životě, nebudeme potřebovat Hankeho. Stačí toliko sebrat fotografie ze serverů a vytvořit výběr. Soubor, který vznikne, bude stejný, možná bude dokonce výmluvnější. Protože Hanke, to jsou vychozené fotografie „perliček“, stejně jako to dnes činí desítky, možná stovky tisíc bezejmenných fotografů. Poezie všedního dne je jaksi filosofií lidovou, obecně stravitelnou, která se přeci tak krásně polyká. Takže dnes, stejně jako tehdy, ji vlastně praktikuje každý.

Je mi to líto, protože vím, kolik osobního úsilí se za takto vytvořeným souborem skrývá. Ale dělat se s tím nedá nic. Hankeho fotografie, i přes jejich jistou působivost a trpělivost při vzniku, jsou natolik snadné, že je při dnešním vývoji techniky může dělat každý. Bohužel ony totiž nenesou něco, co je „za“. Nenesou metafyzický rozměr, plán. Nejsou zapamatováníhodné. Tedy vlastně paradoxně: jsou lidu dostupné a přístupné a pro ostatní tak jednoduše opakovatelné nikoli snad prostou opakovatelností motivu, ale opakovatelností filosofie. Což znamená bohužel a jistým způsobem i bohudík. Jejich průměrnost totiž může být dobrým zdrojem informací o době pro historiky, takže ti jim jistě dodají hodnotu historickou. Podobně jako ji daly fotografiím Dany Kyndrové.

Strhující Alois Nebel

Langhans Gallery zavřela své prostory jaksi zprudka a nesrozumitelně někdy na začátku července letošního roku. Důvody známé nejsou, ale co jiného za tím mohlo být, než peníze, že? Bez znalosti informací zevnitř to prostě zvenku vypadá, že paní majitelce došla trpělivost s tím dělat „velké umění“ za vlastní. Je to samozřejmě velká škoda. Langhans Gallery si svými výstavami a osobitými pohledy a průhledy vydobyla své místo na pražské výstavnické scéně.

Naštěstí ale paní majitelka není striktní a zdá se, že když někdo sežene financování, je ochotná dveře galerie opět odemknout. A zda je otevírá každému a jen genius loci daného místa nedovolí vystavovatelům přijít s nějakou přihlouplou praštěností, či zda zde pořád vládne ruka paní majitelky nevím, ale jisté je, že se současnou výstavou měl Langhans opět šťastnou ruku.

IMG_0924.jpg IMG_0991.jpg
IMG_3869.jpg IMG_4928.jpg
Alois Nebel (foto: Dušan Tománek)
 

Nádražácké písni Václava Neckáře se nedá vyhnout. Zpěvák v ní z každého rádia pěje o tom, jak Alois Nebel jede domů vlaky přes kopce, což je pitomina, protože vlaky přes kopce jezdit nemůžou, ale lidem je to koneckonců úplně fuk. Jenže kdo ale kopce opravdu zdolává – a to setsakra prudké – to je fotograf Dušan Tománek se svými nebelovskými fotkami tady v Langhansu. Tady je potěšení vážně na mé straně.Jenže fotografie a zejména myšlení o fotografii v současné době stojí v kulturním mediálním prostoru kdesi na posledním místě, kde se tulí k baleťákům, a tak skutečnou hvězdou a vítězem je Václav Neckář s táhlým cajdákem a po Tománkovi neštěkl pes. Tak už to v oboru fotografie bývá.

Vlastně se dnes ve veřejnosti ani moc neví, co filmová fotografie vlastně obnáší. Dřív to bylo jasné. Byla to fotografie krásná. Buď z filmu, nebo backstage, musela na ní být hlavní hvězda bijáku, případně rejža výtvarně elegantně posazený za kamerou a snadno jste ty fotografie našli: byly prostě vyvěšeny ve vývěsní skříňce, aby vás přilákaly do kina. Dnes je to pryč, fotografie jsou roztříštěny kdesi po internetu. Navíc – jak u zrovna takového Nebela udělat filmové fotky, když všechny natočené akce stejně nakonec dostanou animátoři a celé to překreslí?

Tománek na to šel chytře. Prostě zachytil atmosféru. Když už tam ti herci byli a když už se tam v tom prostředí pohyboval, vytvořil si v rámci tohoto filmu vlastní svět a vlastní koncept. Fotil filmové emoce. Svým vlastním viděním. Svým svébytným fotografickým jazykem ukazoval nebelovskou ponurost a tesknost Jeseníků a osudovost hlavních postav promítal prostřednictvím jakési civilnosti, nenucenosti až mimoděčnosti svých snímků. Nepodřizoval se ději a výtvarné stránce filmu, ale tvořil pomocí filmových rekvizit a herců na place svůj pohled na Nebela.

Výsledkem je vynikající autonomní soubor, který kupodivu ale zároveň skvěle vystihuje náladu filmu a kongeniálním způsobem je v souladu s výslednou podobou, kterou filmu dali animátoři. Výstava je tak plna vynikajících obrazů plných emocí, na kterou se dá i dívat jako na samostatný umělecký soubor.

Nevím, zda autor právě toto chtěl, či zda „jen“ nedělal svoji práci filmového fotografa. Ale to teď není důležité. Podstatný je fakt, že stvořil soubor, který svoji teskností, sychravostí a smutkem vytváří tak hluboký mix pocitů, že se stává jedním z nejvíc strhujících fotografických zážitků tohoto měsíce.

P.S. Je to blog, tak si mohu dovolit být osobní. Děkuji všem, kteří přišli na naši vernisáž. Byla to akce mimořádně úspěšná a já doufám, že jste se bavili, jako jsem se bavil já. A těm, co nepřišli, u těch bychom alespoň mohli vzbudit závist. Tady jsou fotografie z mimořádně bohatého rautu, který jste prošvihli, trdla! 

burda_MK_0026.jpg burda_MK_0032.jpg
 

Určitě si přečtěte

Články odjinud