Protože prostě je třeba psát o fotografii. Ne o fotce, ale zamýšlet se nad fotografií. Protože o fotce se vlastně kruci vůbec nepíše. A protože psát o fotografii, když tento sport provozují miliardy lidí na planetě, je potřeba stejně tak, jako dýchat vzduch.
Česká fotografie žije svůj nějaký podivný život. Na jednu stranu fotí v této zemi už asi úplně každý. Počet internetových stránek s honosným názvem Fotograf XY bude jistě již k miliónu, ale fotografií jako takovou, jejím smyslem, obsahem, cílem a úkolem se tu téměř nikdo nezabývá.
Starý dobrý magazín Československá fotografie se skvělými polemikami, úvahami, kritikami a příklady toho světově nejlepšího v současné době možná nahradil magazín Fotografie, ale ten zase nikdo nečte. Zato časopisů s návody na 157 pozic pro nejlepší focení aktů, těch tu vychází na desítky. Jakoby uvažování nad fotografií, jako nad něčím, co má obohatit náš život a proč a jakými cestami, se rozpustilo v návodech na správné zaostření. Každý je odborník na počet megapixelů, ale důvody, proč fotit, si klade jen málokdo. Jsme uhranuti krásnými barvami na křídlech motýlů, ale zapomínáme, že opisovat nám zakazovali už ve škole.
Proto jsem se rozhodl vést tento blog. Budu přinášet pravidelně jednou týdně nějaký zážitek z nějaké výstavy nebo výstav, nebo psát o tom, co mne v souvislosti s fotografií napadá. Ale pozor. Budou to trochu jiné řeči. Budou dlouhé a budou pro někoho nudné. A budou nevychované a neuctivé. A zároveň bohužel nebudou o šťavnatostech, kolikrát jsem se vyspal s modelkou při focení v slunečnicovém poli. Prostě bych se rád pokusil přemýšlet tu nad fotografií jako nad jedním z aspektů umění. Omlouvám se dopředu.
To přemítání ostatně bude čistě osobní. Velmi často budu mluvit o tom, o čem vy víte víc a bude to hloupé. Velmi často se budu plést a budu mít často nepravdu. Někdy jen proto, že zrovna vám, milý čtenáři Františku, to nebude vyhovovat, a někdy proto, že to bude hloupé jaksi obecně a nabíledni. Tak už to chodí, když někdo vyjadřuje svoje osobní názory.
No a taky budu pěkně sršatý a kousavý. To obzvlášť, protože to mám rád. Teprve když je názor hraniční, je schopen vyprovokovat nějakou diskusi. Budu ale rád, když diskusi nevyprovokuje sršatost, ale naopak diskuse nad mojí nepravdou. Protože dotčenost nad sršatostí je většinou známkou malosti a taková výměna názorů nikam nevede. Zato polemiku nad mojí nepravdou je skvělá. Učí se totiž obě strany. Jedna formulovat a jedna se chytnout za nos.
Do těchto diskusí se chci pouštět denně. Jedině tak to pohne s tím nehybným a zatuchlým českým fotografickým rybníčkem prolezlým „janabrachismem“ a „jensehoprobohanedotknoutismem“. Vždyť, proboha, kdo si pamatuje nějakou opravdu nějakou pěknou šťavnatou polemiku, kdy to svištělo z obou stran a byla to radost číst a nakonec z toho vznikly skvělé fotky?
Tak proto zde začínám tento blog. Pokud to vydržím, měli byste tak každý týden dostat můj další kousek jízlivostí.
Kdo je Radek Burda?
Špatný fotograf, fotografický rozumbrada a obrazový redaktor Lidových novin. Držitel několika zahraničních fotografických cen, ředitel fotografické soutěže Photo Annual Awards, občasný přispěvovatel do českého tisku články o fotografii... a nyní taky první bloger na webu DIGIarena.cz.
