Pod posledním článkem mne pobavily reakce. Že je to tu samý můj deníček. Mají pravdu a jsem rád, že vás to těší. Co vám napsat o tomto týdnu? Ukrutně mě bolely zuby. Nebyl jsem schopen pořádně nic dělat. Dobré téma do mého deníčku.
Jenže pak se ten týden divně šmýkl a mně zase nezbyde, než psát o fotkách. I přes ty původní bolesti zubů, které by vás jistě bavily víc. Aspoň slíbím, že to bude psané deníčkovou formou. A taky mohu slíbit, že to bude psaní takové milé, perlivé a bezpohlavní, které všechny internetové anonymy potěší – Jirky, Milany, Zdeňky. Protože vás článek nebude ani milimetrem nutit nad něčím přemýšlet, ani vás nebude nutit docházet k nějakým samostatným závěrům.
Věřte, slibuji vám článek prostý, krásně uplývající, přesně takový, na jaký jste zvyklí z Bravíčka, které si jako jediný skutečný časopis za peníze kupujete.
Pondělí 5. března
Nedělal jsem nic. Fakt nic. Bolely mne zuby. Je to dobrá věc. Můžete chodit na Facebook, ale nejde nic psát. Tu lenost jsem si, milí čtenáři bez obličeje, pořádně užíval. Mrzí mne, že vy jste své zasloužené psaní ode mne nedostali.
Úterý 6. března
Pořád mne svinsky bolely zuby. Ale už vám to příště nenapíšu. Děvčatům jen slíbím, že když mi pošlou soukromý mail, rád jim své pocity vylíčím.
Ten den jsem měl schůzku se Stephanií Sinclair. Takový normální pokec. Asi budou její fotky na výstavě spolu s vítěznými fotografiemi soutěže Photo Annual Awards, kterou pořádám. Chápu, sluníčkové, že asi nevíte, kdo to ta holka je. Nemám vám to ale za zlé. Jste na tom stejně jako veškerý český tisk.
Nikdo ze ctihodných televizí, novin a časopisů vůbec nezaznamenal, že tu ta několikanásobná držitelka World Press Photo, shodou okolností vítězka letošního ročníku, a členka proslulé agentury VIIphoto, byla. Tedy, ona tu nebyla, ona tu deset dní v Ostravě fotila svůj projekt cikánských dětí ze zvláštních škol. To je prostě víc, než jen být.
Ale divit se není čemu. V ten čas naše noviny a naši zuřiví anonymové přece žili světodějinnými událostmi, které v Americe a po celé planetě vstoupí do dějin po názvem „úplatek pana Bárty“. Tahle slavná show a příběh Ivety B. je něco, co nás doopravdy zajímá. Tenhle příběh uvařený v českém hrnci, to fakt není žádná nějaká špičková světová fotografka.
Pokec s ní byl báječný a nevím jak ona, ale já jsem si tu intimitu rozhovoru bez otravných čumilů a blesků konkurenčních fotoaparátů docela užíval. Jediné, co mne snad mrzelo, byl fakt, že až tu ty její fotky vystavím, přílišného zájmu to nevzbudí. Vždyť vy to chápete, ona vůbec není slavná jako Jakub Ludvík.
Ovšem teď sdělení z nejdůležitějších, na které čekáte. Já vím, pikantnost… nebojte – dám vám ji. Fotografka večeřela pizzu. S pršutem a kečupem.
Víc jsem toho nestihnul. Dělám ve fabrice dvanáct hodin, tak i na Stefanii jsem musel utéct a vzít si náhradko.
Středa 7. března
Že mě bolely zuby, už nepíšu, i když je to pravda. Ráno v jedenáct hodin jsem byl na vernisáži. To by vás, milí anonymové, vážně bavilo! Byl jsem v Leica gallery a výstavu přijel otevřít sám autor. Byly to krásné fotografie, co se nám všem tolik líbí. Takové ty monumentální, velkolepé, snadno rozpoznatelné, hladké, kluzké, nevyčnívající, jakých se všude válí po miliónech kusů, takže už je máte zajeté v očích a můžete být právem hrdi, že TOHLE umění taky chápete. Prostě úplný dar pro vás, anonymy.Když New York, tak samozřejmě paneláky, aby vás nevylekal.
Křtili jsme rovnou i jeho knihu, vydal ji pro celý svět. Japonsko, Laponsko, Grónsko a samozřejmě Ameriku, kde žije 300 miliónů lidí, nebo kolik. Počet výtisků 960. Úplně vás vidím, jak se tu tetelíte. Věty plné hlubokomyslnosti, kulatých a promyšlených frází – jako že trefit fotku je jako dát gól při fotbale, že je to taky taková náhoda. Vážně to bylo epochální. Žádná pizza, zato novináři z celé Prahy. To není nějaká Sinclair! Já se třeba skvěle najedl cukroví, bylo s oříšky. A vlastně jsem u těch keců byl trochu nepozorný a vychutnával si ty oříšky.
Myslím, že vzhledem k nadšení, se kterým o této události všechna média referují a jakou má galerie Leica publicitu na každém rohu, jako i vzhledem k „monumentálnosti“ vystavených fotografií, se k tomuto tématu ještě vrátím a napíšu víc. Jen se bojím, že už tentokrát, anonymové, budete zase prskat.
Další odstavec teď prosím vynechejte.
Po slavné vernisáži jsem se šel raději potěšit na rande s Liborem Fojtíkem. Tenhle kluk vás nemůže zajímat. Vždyť on je to taková Sinclair. Je to ďábel, kterého miluji. Nespoutaný fotografický živel. Vytáhl naprosto zázračnou knihu, kterou jsem na českém trhu už dlouho neviděl. Knihu zjevení, knihu nabitou energií, vtipem, dokonce vtipem kanálním, prostě onu pověstnou werichovskou SRANDU. Knihu, která strčí do kapsy všechny ty tuny slizkých publikací od Jakuba Ludvíka a všechny ty úžasné paneláky v New Yorku.
Knihu vydal samozřejmě v disidentském nakladatelství Blurb, protože kdo by ji četl a kdo by ji také kupoval. Správní hoši s dvouřadými obleky chodí do Leica gallery pro pořádné knihy, ne pro Fojtíka.
No, a pak jsem zase šel do šichty. Další dvanáctka. O zubech – všimněte si – ani slovo.
Čtvrtek 8. března
Na tenhle den zapomeňte a nečtěte ho. Prostě normální MDŽ. Nic pro vás, milí anonymové. Po normální šichtě jsem byl normálně pařit na obyčejnou oslavu narozenin. Není to určitě žádná zpráva pro ty z vás, kteří se doruda rozčílíte, když si firma dovolí na štítku kalhot oznámit, abyste dali gaťata do čistírny, nebo své ženě, protože to je stejně její práce. Ostatně to vlastně vůbec zajímavé nebylo. Místo abych se bavil s Jiřím Kovandou, raději jsem si zalezl a do úmoru si povídal s Jindřichem Mynaříkem. Poslední tři neděle byl totiž na asi pěti operacích zubů a šíleně ho bolí. Probrali jsme úplně všechno.
Pátek 9. března
Úplně nudný den. Dvanáctihodinová šichta a během ní jsem zdrhnul na soukromou projekci fotografií Štěpánky Šimlové z Barmy spojené s malou vernisáží.
Sobota a neděle 10. a 11. března
Ještě nevím, jaké tyto dny budou. Článek píšu na kolenou v autobuse na cestě do Bratislavy. Ženu se na slovenské volby, ale hlavně navštívit výstavu Janky Čavojské, které jsem to už dávno slíbil a o které bych vám tu rád poreferoval. Přijet by měl i Vladimír Kampf a měla by to být se všemi pořádná jízda. Bude to trochu napnuté, protože letošní volby slibují pěkný demokratický průšvih. V neděli zase standardní dvanáctihodinová šichta.
Snad se vám můj deníček líbil. Udělal jsem ho pro vás, moji drazí anonymové. I kvůli vám jsem do něj poctivě uvedl všechna jména. Samozřejmě, že bych si s vámi rád taky takhle pobesedoval a dokonce byste mohli mít ty své masky Zorro mstitele, aby vás nikdo nepoznal. Moc by mne zajímalo, jací jste, co děláte, jaké máte životy.
Ale holenkové, nevím, jak to prakticky udělat. Žiju ve světě lidí, kteří jsou pojmenovaní a ti mi zabírají tolik času, že na bezejmenné, beztvaré tváře si už asi další minuty nenajdu. Je to však škoda, tuto kulturu anonymních internetových výbojů bych rád poznal. Snad bych vás, když mne teď bolí zuby, nepokousal.
