Honí mi dnes hlavou totiž téma, které by si zevrubnější prozkoumání zasloužilo, a tak to odbytí trochu nelibě nesu: Jaký je vztah mezi explikací a samotným uměleckým dílem? To je otázka, kterou si pokládám již dlouho.
Nyní se však opět vyrojila v souvislosti s výstavou Štěpánky Šimlové. Do moderní doby se explikace vřítila jako parník a dnes si dílo bez nějaké té opravdu „cool“ explikace, pokud možno hodně básnivé a intelektuálně náročné, ani nedovedeme představit. Skoro to vypadá, jako by to byl na uměleckých školách vyučovací předmět.
Dávno pominula doba dívání se jen na obrazy, ona doba, ve které umění bylo ohraničeno rámy nebo hmotou sochy. Doba se zesložitěla, zkomplikovala a jedním z jejích hlavních příznaků je mnohovrstevnatost a zároveň tříšť. Pro většinu moderního umění je tak obtížné se vyjadřovat sevřenými útvary a umění proto explodovalo za své dávné rámce. Jednou z těchto odpovědí na chaos doby a ztrátu jistot a kontur je právě explikace – popisek zavěšený pod rámem obrazu, který tu spoušť a šílenství, na kterou hledíte, se vám pokouší usadit a zařadit. Anebo naopak, je kontrapunktem rozmlouvajícím s dílem v jiných vrstvách a oznamující zcela jiné souvislosti.
Vím, je to suché čtení bez žádného příkladu. Takže, jaký že to mám v rukávu příklad takovéto explikace?
Bez explikace není uměleckého díla
Pojďme se podívat na dílo fotografa Ou Zhihanga „Naked Truth“. Vidíme fotograficky zcela banální scény bez jakéhokoli uměleckého našlehání tu světlem, tu kompozicí, tu tajemnem. Jsou tu prostě jen jakési stavby. Vidíme na scéně podivně nahého člověka, který u těch staveb nepochopitelně dělá kliky. Jsme moderní a tedy víme, že v tomto zvláštním rozporu mezi nahotou a banalitou přeci musíme hledat nějaký skrytý význam.
Jsme samozřejmě naučeni v tom hledat a nacházet nějaké jinotaje, a tak v té scéně očekáváme třeba hluboký smysl osamocené existence „nahého příslušníka lidstva“ v doteku s civilizací. Jenže…. autor fotografií se směje. Nic takového prosím pěkně v obrazech není. Je to prostě jen naháč, který kdesi dělá kliky a my máme pocit, že sledujeme„skandalistu“ obviněného z veřejné nahoty a máme pocit, že je to jen další z řady bulvarizace intimity, provedené navíc ještě mírně pitomě.
Avšak, jaké překvapení! Série „Naked Truth“ obdržela v roce 2009 Čestné uznání na World Press Photo. Důvod? Explikace! Podobně jako divně svíjející se a pokřikující ženy na iránské střeše – navíc ještě rozmazané, které stejný rok dokonce celou soutěž vyhrály. Jak je to proboha možné? Přeci proto, že jsou přesnými ilustracemi oné mé počáteční otázky. Ano, obě jsou – převážně a hlavně – kouzlem explikace.
Přečtěte si alespoň jednu takovou explikaci i vy – a ty ostatní si za domácí cvičení dohledejte v archívu této světově nejslavnější fotografické soutěže:
The photographer does pushups at a place of topical significance. The Moment: The Case of the Burning CCTV Building. On 9 February, fire raged through the studios of China Central Television shortly before the new building was opened. The blaze had been started by huge fireworks, set off without the requisite government permission, by a squad allegedly hired illegally by CCTV officials.
(foto: Ou Zhihang)
Už chápete? Celé kouzlo té fotografie naháče před tou budovou dává smysl a je vtipné teprve po přečtení a dohromady s explikací. Teprve jako celek a v sérii to dostává obrys, který je impozantní. Teprve s explikací dostáváme celek, který je výpovědí. Silnou, vášnivou, uhrančivou a naléhavou. Moderní umění vykročilo z rámů a toto je příklad, jak i původně nepodstatné maličkosti tvoří jeho kardinální součást.
Explikace jako slepá ulička
U fotografií Štěpánky Šimlové, které nyní pod názvem „Miluji tě, ale..“ vystavuje v Ateliéru Josefa Sudka, je to však jiný příběh. Zde je explikace, text Martiny Pachmannové, svébytným dílkem, který svá poetická křídla roztáhl nad fotografiemi. Je to text zajímavý, atraktivní a vysloveně vnadný, který přímo láká poznat ony fotografie, jež autorka opěvuje. Úplně se tetelíte, když čtete: „Hry se zrcadly? Pohledy na vlastní tvář? Zrcadla jako obrazy sebelásky a nelásky? Vytoužená ztráta identity?“
Je to nesmírně lákavé…
Jen kdyby se ale hovořilo o fotografiích Štěpánky Šimlové. Samozřejmě je možné, že právě tyto stavy duše paní Martina skutečně prožívala, ale – prosím – já je neprožíval. Explikace Martiny P. je návodem, jak fotografie vidět. Je exploatací jednoho vidění, které se snaží naroubovat všem divákům. Ani ne podprahovým, ale víceméně drsným oznámením pravdy o fotografii, které pokud se nepotká s vaším viděním, působí až kolizi.
Z výstavy „Miluji tě, ale..“ (foto: Štěpánka Šimlová)
Protože, co třeba já jsem na té výstavě viděl? Viděl jsem sérii monotónních obrazů, jejíž poetika právě pro svoji jednotvárnost a banálnost myšlenky a opakovanost obrazů bez zvláštního významu a smyslu toho opakování nikterak neoslovila. Viděl jsem touhu autorky „něco“ sdělit, ale to sdělení mi přišlo dětinské, dětinsky prosté. Jako když dítě objevuje chuť Salka na palačinkách a je svým objevem zaujato a my se radujeme s ním, ale – přiznejme si to – nám to zas jako taková pecka nepřipadá.
Nejde ale zde v tomto případě o ony fotografie Štepánky Šimlové, jde o způsob explikace. Všimněte si totiž rozdílu obou explikací. Ta Ou Zhihanga byla strohá, prostá, popisná. Nechávala obrovský prostor pro domýšlení a vytváření diváckého názoru. Neformovala divácký vkus a divácký názor, ale napsala příběh a nechala na divákovi, aby si ten příběh prožil sám. Byla jen branou, do které jste mohli sami vstoupit a sami si tam hledat svá sdělení.
Fotografie je ale stále na prvním místě
A o tom jsem vlastně chtěl psát a není pořádně čas. O smyslu a významu čehosi stále ještě považovaného za marginálii a přeci v současném umění tak zásadním a podstatném (a také mnohdy ale i často tak špatně produkovaném), jako je explikace.
Kdybych chtěl jen psát o fotografiích Štěpánky Šimlové, zmínil bych totiž ten drobínek fotografií, které naleznete zasunuté mimo tuto centrální výstavu. Tam – teď už bez explikace a pochválení – najdete najednou její kouzelný svět barev, snů a její poetiky, který vás ohromí a dostane a okouzlí. Vlastně ta hrstečka vám nahradí celé to zklamání z výstavy „Miluji tě, ale..“.
A nakonec oblíbený appendix a omluva autorce
Právě když jsem dopsal tato slova, zašel jsem si ještě na výstavu pana Miroslava Zítka, kterého jistě znáte jako oblíbeného autora ze zdejších amatérských galerií. Kulometná palba žvýžátek jako živých, bez jediného nápadu, kde jediným smyslem bylo polahodit se „tou naší krásnou a čarovnou matkou přírodou“ – fotografický kýč v té nejčistší podobě – mne donutila se sem ještě jednou k tomuto textu vrátit a vyjádřit paní Štěpánce Šimlové hlubokou omluvu. I přes všechny výše napsané výhrady. Legrační je, že návštěvnost i spokojenost diváctva bude samozřejmě násobná u těch žvýžatek.
Z vernisáže zvířecích portrétů Miroslava Zítka
Informace o výstavách
Název: Štěpánka Šimlová – „Miluji tě, ale…“
Místo konání: Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha
Termín: 1. 9. až 2. 10. 2011
Název: Příroda očima Miroslava Zítka
Místo konání: Chvalský zámek, Na Chvalské tvrzi, Praha 9 – Horní Počernice
Termín: 5. 9. až 2. 10. 2011
Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).