Radek Burda bloguje: Havel a World Press Photo patří k sobě

7. února 2012
TWEET SDÍLET
Radek Burda bloguje: Havel a World Press Photo patří k sobě
Cena diváků letošní výstavy Czech Press Photo byla udělena za snímek „Václav Havel nakukuje“, který do soutěže zaslal fotograf Vojtěch Herout.

Výstava na pražské radnici byla navštívena více jak 45 tisíci diváky, což je ve srovnání s jinými fotografickými výstavami číslo ohromné a svědčí o velkém zájmu o tuto soutěž. Na anketní otázku Jaký snímek na vás osobně nejvíc zapůsobil?, která o Ceně diváků rozhodovala, pak odpovědělo 9 936 diváků, z nichž 23 % dalo svůj hlas právě zvědavému Havlovi.

A to je již číslo přece jen maličko problematické, uvážíme-li, že hlasování bylo podpořeno i množstvím cen pro vylosované odpovědi. Necelá čtvrtina hlasů s platnými hlasovacími lístky není příliš mnoho. Ale i tak je to reprezentativní vzorek a jistě lze o vítězném snímku prohlásit: Vox populi, vox Dei.

Klepněte pro větší obrázek
1. cena Czech Press Photo v kategorii lidé, o kterých se mluví: Václav Havel nakukuje při premiéře svého filmu Odcházení (foto: Vojtěch Herout)

Vznikla jen obyčejným stiskem spouště

Vítězné divácké foto má v sobě vše, co si pod slovem „divácká cena“ představujeme. Je to fotografie líbivá, je tedy přístupná „ke čtení“ většině a zobrazuje motiv, se kterým se většina diváků může ztotožnit. Smrt Václava Havla prostě z tohoto díla vcelku očekávatelně učinila adepta na nejvyšší stupeň. Počet hlasů 2 304, tedy opět necelá čtvrtina, mne proto osobně velmi překvapil. Sám bych sázel na číslo daleko větší, protože smrt Václava Havla byla natolik mýtotvorná, že jí nešlo uniknout. Za sebe jsem za tu cenu právě pro tuto fotku rád. Patří totiž – podle mého soudu – k té zoufalé menšině dobrých fotek, které tento ročník urodil.

Přesto, nebo možná právě proto, je na tomto díle asi nejlépe možné ukázat, jak se nějaká fotografie může stát ikonickou – a já si myslím, že z pohledu věčnosti se právě tato fotografie ikonickou fotografií stane. Zajímavé, nebo lépe řečeno podstatné na této vítězné fotografii je totiž to, že se ikonickou stala v jistém smyslu vlastně omylem.

Jistě, všimněme si, že sama o sobě je nepopiratelně fotografií dobrou až výbornou. Ostatně to proto jsem ji – pyšním se! – otiskl ještě předtím, než cenu Czech Press Photo vyhrála a upřednostnil ji před jinými fotografiemi ze stejné akce od našich fotografů. Jistě, je to jistým způsobem jedinečné zachycení osoby Václava Havla tak, že kromě určité diblíkovštiny, kterou má český divák rád, fotografie zároveň i zachycuje tuto postavu jaksi metafyzicky a nadčasově.

Klepněte pro větší obrázek
Vojtěch Herout, držitel Ceny diváků (foto: Líba Taylor)

Václav Havel opravdu jako osoba rád do dějů nakukoval, a tedy ona fotografie mimoděk, neboť je to prostý záznam skutečnosti, i jako druhý plán přináší prvek zobecnění, které stojí mimo čas a které vychází z našeho chápání rozměru osoby Václava Havla. Ale jinak – a to je to nejzajímavější, nebo, jak by asi Václav Havel řekl „nejparadoxnější“ – je fakt, že je to fotografie, která vznikla jen obyčejným stiskem spouště.

Už slyším vaše námitky: a jak jinak by asi mohla vzniknout? Copak každá fotografie není ničím víc než zvukem závěrky? Není. Fotografie totiž také může být fotografie vymyšlená nebo alespoň vyseděná, kde zvuk závěrky je již jen závěrečným, ale nepodstatným završením díla. To jsou fotografie, kde je podstatný vklad autora, kde on je tím, kdo hýbá obrazy. V tomto případě se tak zřejmě nestalo.

Fotografie Václava Havla je „jen“ snímek z jedné akce, jako je zastřelený voják Roberta Capy „jen“ fotografií náhodně vytaženého fotopřístroje na kraj zákopu, jak praví legenda. Ostatně, jak už to bývá, bylo na té akci na desítku fotografů a každý má tuto scénu nějak zachycenu. Pouze Vojtěch Herout ale stál na tom pravém místě a střílel v ten nejsprávnější okamžik. Jistě je to z jeho strany nezpochybnitelný um, ale hlavně je to obrovský kus štěstíčka.

To však pořád ještě tuto fotografii nedělá ikonickou. Pořád je to ještě jen fotografie dobrá až výborná, nikoli však – teď mne asi klepnete přes prsty, ale budu si za tím stát – nikoli výjimečná. Pořád je to jen fotografie. Jenže. Jenže jsem zapomněl na narozeniny Václava Havla.

Kdy přesně se z fotky stane ikona

Vyhlašování cen Czech Press Photo bylo nedlouho po oslavách 75let Václava Havla. A teprve tady se začíná rodit ikona, teprve tady je to místo, kdy se to začíná lámat od fotky k soše sebe samé. A zároveň to byl rok, kdy VH dokončil svůj první a jediný film natočený podle jeho divadelní hry. Byl to tedy rok Václava Havla a Czech Press Photo takový rok nemůže pominout. Vždyť sama soutěž se definuje jen jako vlastně takové kalendárium událostí zachycených kreativně na snímcích. Na Havla tedy nešlo zapomenout a bylo zřejmé, že přes nějaký snímek se k ceně dostat musel. Ostatně Nominace Českých lvů nám toto venkovské páprdovství jen opět dokonale připomněla.

Klepněte pro větší obrázek
1. cena Czech Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí: Mléčná dráha na Šumavě (foto: Ladislav Kamarád)

Vojtěch Herout tedy „přirozeně“ vyhrává kategorii Lidé, o nichž se mluví a fotografie se stává známou. Známou, možná už i dokonce slavnou, ale pořád ne ikonickou. Fotografie vstupuje do klání o Cenu diváků. A protože rok 2011 je chudý na kvalitní snímky, za chvíli se – právě díky Václavu Havlovi a „diblíkovské“ póze – dostává do sveřepého zápasu s fotografií podobně diváckou, s Mléčnou drahou fotografa Ladislava Kamaráda. V normálním roce by to Kamarád asi vyhrál. Sice je to fotka obyčejná, průměrná a banální, ale zato je to fotka lidová. Takové to „lidské pohlazení“, a to mají holt diváci rádi.

Jenže Kamarád nevyhrál. Neočekávaně přišlo to, co z fotky VH udělalo ikonu. Smrt. Václav Havel umírá a fotografie z Czech Press Phota se stává místem, kde Václav Havel ještě žije. Smrt bohužel znamená prodej. V té unikátní historické chvíli se fotografie Václav Havel nakukuje stává ikonickou. Nejen pro letošní rok, ale navždy. Fotografie Vojty Herouta se vlastně omylem dostala do záře domácích reflektorů. A možná si počkejme i do záře letošního World Press Photo, protože také zde je fenomén Havel kalkulem. Vojtíšku, uvidíme.

Dějiny si prostě umí pohrát s jednou fotkou. Ale abych řekl pravdu, Vojtíšku, jsem tomu ale rád! Ta fotka je dobrá.


Víte, že Václav Havel „získal“ už jednu cenu World Press Photo? Švýcarský fotograf Tomas Muscionico ho v roce 1989 vyfotil spolu s Alexandrem Dubčekem.

Druhou cenu pak s Václavem Havlem získal v roce 1991 český fotograf Pavel Štech.

Témata článku: Výstavy, Fejetony, Blog

Určitě si přečtěte

Fotografie týdne: Pohlazení – o smrti a její důležitosti pro bytí

Fotografie týdne: Pohlazení – o smrti a její důležitosti pro bytí

Středověký člověk, jak upozorňuje Jacques Le Goff, má ke smrti dvojí silný vztah. Smrt je především branou do nebe. Je tím, pro co žijeme, můžeme sledovat těšení se na smrt, která je vysvobozením z pozemského utrpení a strádání.

Michal Černý

Fotograf požádal teenagery, aby upravili své selfie pro sociální sítě. Výsledek je alarmující!

Fotograf požádal teenagery, aby upravili své selfie pro sociální sítě. Výsledek je alarmující!

Když publikujete selfie snímky na sociální sítě, kolik jim věnujete času na úpravy? A jak moc změníte svou podobu?

52 Adam Kos

Novinka Sony A6600 nabídne vyšší kapacitu baterie. Model A6100 je vstupním modelem systému

Novinka Sony A6600 nabídne vyšší kapacitu baterie. Model A6100 je vstupním modelem systému

Společnost Sony představila nový top model APS-C systému A6600 s přepracovanou ergonomií a levnou variantu s okleštěnými funkcemi a horší hardwarovou výbavou – Sony A6100. Zároveň uvedla dvojici zoomů 16–55 mm F2,8 a 70–350 mm F4,5–6,3.

8 Helena Vyplelová