Moskva. Miroslav Tichý v části domácí veřejnosti stále ještě zdvihá vášně. Není divu, závist lidí s vynikající japonskou fototechnikou zobrazující ostře každé ptačí brko, je – při byť jen letmém srovnání s fotografiemi Miroslava Tichého – pochopitelná.
Pro ně samozřejmě je naopak nepochopitelný jeho úspěch, který je, ó svatá Blahorodičko!, přitom tak objektivně nezpochybnitelný.
Jak je tohle možné? Jak proboha tyto komicky komponované, ušmudlané, mázlé (spíš nekorektně řečeno: fakt hnusné) fotografie mohou být součástmi těch slavných světových sbírek, jak se proboha ocitají v těch světových galeriích? Copak nemáme dost svých slavných umělců, kterých si my Češi doopravdy vážíme? Proč si proboha ve světě vybrali zrovna jeho, toho šmírala?
Foto: Miroslav Tichý, Bez názvu, 1960–1980, Courtesy Foundation Tichý Ocean
Kde je závist, není rozum, a tak causa Tichý v Čechách žije burácivým životem. Jak už to tak bývá, místo hledání smyslu toho, proč tyto fotografie objíždějí svět, se v Čechách jako obvykle hledají v tomto sukcesu osobní prospěchářské důvody a podvody a kouzelnické triky. Toho všeho humbuku přeci bylo dosaženo podmazáváním a pletichařením dokonce přímo navzdory všem těm našim hodným, českým lidem s otevřeným srdcem, jež jsou prosti jakýchkoli postranních úmyslů. Stará dobrá česká povaha.
Kde je závist, není rozum, a tak causa Tichý v Čechách žije burácivým životem.
Svět se přeci neskládá z idejí a myšlenek a jejich prosazování. Kdepak, svět se hýbe jako jedna velká kmotrovská rodina a konexe – jak máme zažráno odnepaměti pod kůži – jsou jedinou hybnou pákou dějin. Ostatně kauza Janoušek, Bém: copak to není ten stejný mýtus, na který sice „upřímně“ nadáváme, ale jsme vlastně za něj šťastni, protože jen upevňuje náš obraz našeho denního života, kdy je třeba i pitomého instalatéra shánět přes protekci? Copak se netetelíme, když slyšíme, že Janoušek kupuje lyžařské boty? Ano, kauza Janoušek je pro nás, co denně děláme maličké prasárničky, jako spadlá z nebes. Neb snímá hříchy naše.
Pro masochisty doporučuji si přečíst pár našich, těch českých, článků o Miroslavu Tichém. Na internetu jich najdete, hned poté, co se zjistilo, že Tichý je vážně světová celebrita, hromadu. Skoro bych řekl, že je to už na pěknou doktorandskou práci o té naší povaze, o našich mýtech, předpojatostech a o tom, jak sami sebe vidíme ve světě a jaké vzorce chování a jaké strategie jsou podle nás nutné k úspěchu. Číst kauzu Tichý, je jako číst si o nás. A je to čtení věru nemilé.
Foto: Miroslav Tichý, Bez názvu, 1960–1980, Courtesy Foundation Tichý Ocean
V těch internetových příbězích je totiž všechno. Příběh nás, čackých reků Čechů bez nároku na odměnu a nezištně se starajících o obecního blázna. I příběh disidenta, kterého „naši Kyjováci“ mají rádi, jako i příběh zlého okolního světa ztělesněného tím největším zloduchem, bohatým ale zle a zákeřně vypočítavým obchodníkem ze Švýcar, který nám všem, naivním a dobrosrdečným Čechům tento poklad uloupil, nic nezaplatil a ještě krutě zbohatl.
Opravdu dojemný příběh, tak ve své podstatě a ve svých sebedojímavých vzorcích podobný všem těm našim bajkám o Hloupých Honzíčcích, kteří do světa šli a doma jim zatím Vocílek klátil ženu. A že ho ten Švýcar protlačil k těm nejslavnějším galeristům světa? Inu, to víte: úplatky, konexe a bájná lhavost, kdy Buxbaum jen sprostě zneužil smutného osudu našeho čackého rytíře. Nu, to je prostě náš svět.
Po schodech se válí Sudkové a na záchodě se šlape po Saudcích.
Ten svět opravdový naštěstí tohle nečte. Do desítek, stovek, tisíců světových galerií dnes a denně se schází na stovky fantastických fotografických souborů. Každý den, z celého světa. Zatímco my žijeme v zednářském našeptávání a podfukářském prosazování se jen díky křivým cestám, oni žijí v každodenních papírových pytlích novot. Jsou naházeny v bednách ve sklepích, protože po tolika letech nadprodukce je už není kam dávat.
Po schodech se válí Sudkové a na záchodě se šlape po Saudcích. Protože každou minutu přijdou další Sudkové a Saudkové a už je není fakt kam dávat. A galeristi? Jak hledají galeristi z těhle světových galerií nové Cindy Sherman? Slyší jen na příběh, odlišnost – a teď vám všem vrazím kudlu do zad – a taky na umění, které z těch souborů vyzařuje.
Miroslav Tichý, devadesátá léta 20. století, Courtesy Foundation Tichý Ocean
Víte, tenhle velký svět si naší prťavé zemičky ani nevšimne a nemá ani sekundu čas na to, aby kvůli nám a Ghaně kul vůbec nějaké pikle. To, že toho Tichýho našli a všimli si ho, to byla prostě obrovská a úžasná a individuální práce onoho Buxbauma. A taky proto, že Tichý je vážně Umělec. Nechce se mi teď vyprávět proč, ale řeknu to jinak.
Právě končí v Moskvě výstava prací Miroslava Tichého (do 15. dubna, Multimedia Art Museum, pozn. red.). Byla prodejní, protože kupci rádi Tichého do svých sbírek kupují. Vzali si ji tam sami. Bez dotací, bez podpory, čistě jen proto, že Tichý je slavný autor a stojí za to ho vystavovat. Když byla teď nedávno výstava Koudelky v té samé Moskvě, museli jsme si ji zatáhnout ze svých peněz, aby tam vůbec mohla být. Tedy přesněji, aby to znělo vznešeněji: platil ji Český stát. Tedy – vracím se zpět k původnímu tvrzení – jsme ji zaplatili z našich kapes. Tím nechci říct, že Koudelka je mazal. Tím chci říct, že Tichý je velká osobnost, která už umí po světě jezdit sama. Buďme na něj pyšni.
Courtesy Foundation Tichy Ocean
Bratislava. Mám takový velký rest vůči fotografické výstavě Jany Čavojské, která byla v Bratislavě. Dávno jsem ji chtěl okomentovat, dávno je už výstava zavřená, ale prostě mi vždycky do toho něco vlezlo. Schválně jsem se na ni jel podívat, protože výstavy reportážníků jsou vždy trochu problematické, a tak mě samotného mrzí, že se k tomu dostávám až teď.
Jana Čavojská pracuje v největším slovenském týdeníku Plus 7 dní. Takže, abych tak řekl, je to vlastně takový Šibík v sukních. Každý rok a každou chvilku zmizí někam do světa a přiveze nějakou reportáž. Pro časopis.
Foto: Jana Čavojská, 2×
Což je vždycky na výstavě nějaký trouble. Trabl hlavně v tom, že co se nám v obrázkovém magazínu zdá báječné, musí přeci báječné vypadat i na zdi. Jenže bohužel: u reportáží a dokumentů je to skoro přesně naopak. Vystavením na zdi téměř všechny reportáže ztrácejí většinu ze své naléhavosti a ze svého poselství.
Ostatně, stačí se podívat na pražskou výstavu Andreje Bána, autora fantastických fotografií, fotografického básníka, který zde, ve Slovenském Institutu, vystavoval svoje srdcové Kosovo. A …. Nic. Zajímavé fotografie… a nic. Jako když jste na návštěvě a musíte si projít svatebními fotkami hostitelů, pokývat nad všemi těmi desítkami svatebních hostů, pochválit šaty nevěstě a pak – spása – jste konečně vysvobozeni teplým řízkem a salátem.
Foto: Jana Čavojská, 2×
Výstava Jany, kterou asi spíš znáte pod jejím nickem yanica, byla bilanční. Tím, že byla organizována v tom asi nejprestižnějším prostoru v Bratislavě, zvolila Jana pojetí výstavy jako výčet ze svých prací. A udělala dobře. Vybraná tříšť jejich fotek, pel-mel z celého světa, jako i jejich senzační barevnost, z té výstavy udělal zábavný kaleidoskop. Jistě, u spousty fotografií jsem si řekl, že to nejsou žádné přebornické snímky, ale bylo to opravdu jedno. Právě v tom kaleidoskopu nálad, atmosfér a záplav kultur fungovaly skvěle a nepřekážely.
Bylo milé se v tom světě procházet. Na fotografiích byla vidět radost, s jakou byly dělány a ta radost se přenášela i na mě. Nevím jak to říct, zkusím tedy asi jednoduše. Byla to taková ta poctivá výstava. Nehrála si na Umění, nehrála si na řešení problémů chudoby, obřízky, nedostatku vody a všeho toho reportážního natěžkalého balastu, kterým se nás většinou reportážníci snaží ohromit, ale obyčejně říkala:
To jsem já, Janka Čavojská. Jezdím po světě a strašně mne baví fotit. Snad vás zase bude bavit to moje bavení se. Díky.
A díky téhle jednoduché poctivosti, bez vedlejších významů hledajících „řešení“, mne to vážně bavilo.
Foto: Jana Čavojská, 2×