Ľ.S.  |  07. 04. 2012 11:57

pekne, vďaka za článok

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
less  |  08. 04. 2012 11:44

Typická česká reakce na kritiku. Vše označit za závist. To je, vedle oné závisti, taky typicky české. Neumět se smířit s tím, že ne každého berou jakési podivné fotky jakéhosi podivína a zřejmě i mentálně trošku posunutého člověka. Ovšem to, že je světová celebrita na věci nic nemění. Světová celebrita je spousta úchylů a podivínů.

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Max  |  10. 04. 2012 21:32

Nedá mi to aby som nenapísal svoj názor. Jana Čavojská je moja menovkyňa, na čo som hrdý. ALE, znovu ale, podľa mňa a mojich kamarátov, ktorí sa živia fotografiou, Janka nemá "oko". Proste to je niečo, čo človek v sebe má alebo nemá. Fotografie sú vyslovene jednoduché, reporážne, nemajú na výstavach vôbec čo robiť... Ja čítam každý týždeň Plus 7 dní a tie fotky vidím a posudzujem, ale pravda fotografa je taká, že nie len drahá technika a drahé cesty po svete robia dobré fotky....

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Majkkl  |  08. 04. 2012 14:25

Tipuji, že za pár let po Tichém pes neštěkne. Odhlédnu-li od toho humbuku, ty fotky nemají nic ze síly díla třeba právě Sudkova... a i ty, Radku, to určitě víš...

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Tenzo  |  10. 04. 2012 08:43

ale maji, jen je potreba otevrit oci...

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Ondrej  |  14. 04. 2012 14:09

No podľa mňa Tichý mal niečo do seba, čo sa fotiek týka, vlastný štýl, zaujímavé videnie a vlastne zostrojený aparát. Jeho fotky by som až tak neodcudzoval. Chápem nieje to ostré atď., ale ja v tom práveže niečo dobré a umelecké vidím! Niekedy sa tieto foto pozerám radšej než na tie prekrásne farby a ostré hrany . Naopak tá fotografka ma nejak neupútala vôbec

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Jindra  |  16. 04. 2012 14:57

Na uměleckost díla se můžou do jisté míry podílet i oklonosti jejich focení a vnitřní osobnost autora - né jen ta následná vnější ("slavná"), - faktická - né vzniklá druhořadě medialisací, ale nechtěně - prvořadě - nekalkulovaným syrovým dějem života.
Vysvětlím na sobě:
je mi kolem padesátky a když mi bylo dvacet, zemřel mi tragicky o rok mladší brácha, kterého jsem měl velmi rád, protože to byl kluk velkého srdce. Když se řešil pohřeb, vznikla ve mne touha nějak to vyjádřit. Jako tvor od mládí lnuvší k výtvarnu jsem ani nekoupil běžně klasicky kytici, ani jsem se neopil, ale udělal jsem a zarámoval fotografii, která se vystavila při pohřbu na rakev. Nešlo ani tak o fotografii samotnou, protože ta byla pořízena samozřejmě před touto nešťastnou událostív rámci čistě dokumentárního focení rodinného života, - ale šlo o proces jejího zhotovení, respektivě zvětšení. Svoji potřebu jsem si uvědomil totiž tak pozdě, že už by se její výroba tehdejším oficiálním způsobem nešla stihnout. Vzal jsem do té doby nepotřebné dvě velké čočky, co byly prostě doma (aniž vím kde se vzaly a proč) a z nich sestrojil stylem pokus omyl z plechovek od kompotů a papíru - zvětšovák. Prostě technologie výroby byla "ala Tichý" a také podle toho taky zvetšovací přístroj vypadal. Na tomto podivuhodném přístroji jsem zvětšil z kinofilmu obraz na fotografický papír formáut A3 portrét bratra a šoupl ho do vývojky a následně do ustalovače. To byla první a poslední fotografie na něm vytvořená (pak jsem jej totiž prostě vyhodil a čočky zase schoval).
Dodnes mi tato zarámovaná fotografie visí v mém bydlišti vždy v tom místě domácnosti, kde to mám rád. V minulém bytě to bylo nad mýma oblíbenýma bicíma, nyní je to v domku v pracovně.
Jde vlastně o jednu z nejdelších autovýstav (je to již třicet let) jednoho jediného díla, bez vstupného, bez kritiky odborníků, - a přitom s největším (pro mne) citovým uměleckým zážitkem...
Co z toho vyplývá, co jsem tím chtěl říct?
Ať zde píše kdo chce co chce (a já to respektuji) na téma "uměleckost" autorů fotografií (a to platí i pro mne), všem nám bude vždy chybět jedna možná někdy podstatná složka - to "soukromé", to co nevíme, ale to co je také důležité k posouzení něčeho - vnitřní a okolnostní svět dotyčného autora - a domnívám se, že toto bude platit tím více tak zvláštní osoby, jako je nekalkulační pan Tichý...
...nebo snad chceme tvrditt, že náš obecně obdivný a umělecky uznalý pohled na dílo například Paula Gauguina by byl stejný, kdyby místo jeho "životopisně okolnostní" inspirace rozporuplného života v Tichomoří, - čerpal své citově umělecké základy pro tvorbu jen například v nějakém unilém,fádním civilizačním prostředí tehdejší doby...?
Jindra

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
avatar
18. 06. 2012 14:00

Když posuzuju dílo, tak hodnotím jen ten výsledek.
Kdy posuzuju autora, tak můžu obdivovat podmínky, za nichž tvořil, a protivenství, jímž čelil...
Ale prosím - nemíchat!

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Indra Vostrá  |  27. 04. 2012 14:00

Chtěla jsem vám sem napsat z Jindřišské, tři jedničky padesát, že takový Vladimír Birgus (trafikant v Opavě a mussolini české fotografie), dílo Miroslava Tichého taky bagatelizuje a odborně zesměšňuje. Ale protože jsem od Vládi dlouho na téma Tichý nic nečetla, možná bych lhala, možná už je Vláďa názorově na druhé straně, jak už to tak u něj a ostatních českých über-kritiků z jeho suity bývá. (Tichý mohl i u nás být mediálně největším českým fotografem posledních let, kdyby ho býval byl objevil přímo Birgy nebo někdo z jeho nohsledů.) Co jsem se jen kdysi načetla o tom, jak strašné, nevkusné a kýčovité fotky dle stejné kritické suity (psáno v 80. letech 20. století) fotil Jan Saudek. A teď, když je už dvacet let skutečně fotí, tak ti samí lidé píšou, že Saudek je velký umělec, podle nich vždycky byl, je skvělý, je náš. No bodejť by ne, když to posvětila cizina a je z něj tolik peněz. Jistě má Birgy se svým gangem über-kritiků nějakou tu signovanou Mistrovu fotku, bylo by hloupé psaním pravdy snižovat její hodnotu, když to jednou půjde dobře prodat, kýč nekýč. Holt o nahém císaři se tu vždycky píše, jakou má úžasnou róbu a slušně oblečený člověk je ostouzen, že je nahý...

Odpovědět  |  Souhlasím  |  Nesouhlasím
Zasílat názory