Začalo to v roce 1975 ve firmě Eastman Kodak. V laboratořích jednoho z největších výrobců filmových fotoaparátů a spotřebního fotografického materiálu se „objevil“ zárodek, který nakonec pozřel svého nositele…
V první fázi se samozřejmě nejednalo o přístroj, který by byl schopen konkurovat tehdejším filmovým fotoaparátům, trvalo ještě dlouhých patnáct let, než Kodak vyprodukoval první opravdový digitální fotografický systém DCS…
…a dalších deset, než byla počítačová technologie natolik vyspělá, aby digitály obecně mohly uspět jako dostatečně funkční a praktický fotografický nástroj a začít se nekontrolovatelně masově šířit nejen mezi profesionály, ale i amatérskými, hobby fotografy.
Steve Sasson s prototypem digitálního fotoaparátu
A jak to vlastně celé začalo? V sedmdesátých letech patřil Kodak mezi nejvíce prosperující fotografické firmy s propracovanou výrobní i prodejní strategií. Měl kompletně pokryt celý proces vzniku fotografie – od jejího pořízení fotoaparátem, přes zachycení obrazu na světlocitlivém materiálu (filmu) až po jeho zvětšení na fotografický papír. V útrobách firmy se to však hemžilo vývojáři, kteří se nesoustředili pouze na zdokonalování stávajících procesů, ale dokázali vidět dopředu a správně odhalit potenciál vznikajících počítačových technologií.
První, 8bitový CCD, 1970
Mezi takové patřil též Steven Sasson, mladý elektroinženýr, který branami Kodaku prošel roku 1973. Od svého nadřízeného Garetha Lloyda dostal za úkol zjistit, zda existuje nějaké praktické využití pro zařízení s vázanými náboji, jež o několik let dříve vymysleli George Smith a Williard Boyle v laboratořích Bell: CCD (Charged-Coupled Device). Dle Sassonových slov se jednalo o podružný projekt, o němž málokdo věděl, ovšem ne z toho důvodu, že by byl tajný, ale proto, že nikdo nečekával, že by mohl být do budoucna nějak zásadní.
CCD tenkrát nevypadalo jako dnes: byl to jednoduchý detektor, který měl původně sloužit jako polovodičová paměť v počítačích. Hlavním problémem, s nímž se Sasson musel vypořádat, byl fakt, že elektrický signál byl nestálý, takže jej nešlo převést na fotografický obraz. Signál bylo nutné digitalizovat, převést jej na čísla, což byl tehdy neznámý proces. Toto řešení samozřejmě vyžadovalo ukládání dat do paměti (RAM) a poté jejich nahrání na magnetickou pásku, odkud by je bylo možné „přehrát“ na televizi.
Rube Goldberg, prototyp prvního digitálního fotoaparátu
Roku 1975 spatřilo světlo světa zařízení Rube Goldberg osazené objektivem z 8mm videokamery Kodak XL55, který Sasson ukradl ze stolu svým kolegům, a poháněné 16 nikl-kadmiovými akumulátory (NiCd). Jednotlivé části byly zabudovány do rozměrných obvodových desek a přístroj o váze 3,5 kg fotoaparát nepřipomínal ani vzdáleně.
Steve Sasson: „Bylo to víc než jen fotoaparát. Jednalo se o plně elektronický fotografický systém, který při snímání a zobrazování fotografického obrazu nevyžadoval fotografický film ani papír, vlastně vůbec žádný spotřební materiál.“
A právě v tom byl největší zádrhel. Steven Sasson absolvoval několik předváděček před pracovníky obchodního oddělení, techniky, jejich vedoucími a vedoucími vedoucích. Pro ukázku vyfotografoval několik účastníků konference: Samotné snímání trvalo 50 milisekund, nahrávání na pásku 23 sekund. Poté vyjmul kazetu, vložil ji do přehrávací jednotky a o 30 sekund později se objevil první černobílý obrázek o velikost 100×100 px.
Reakce byla logicky vlažná, zejména ze strany obchodního oddělení. Obchodní strategie Kodaku byla postavena na téměř stoleté historii záznamu obrazu na světlocitlivý materiál a jeho následném zvětšení na papír. Nadřízené nepřesvědčila ani Sassonova odpověď na otázku, kdy bude tento vynález konkurence schopný a prosadí se na trhu s fotografickou technikou. Sassonův odhad 10 – 20 let bohužel časově přesahoval hranice pracovní kariéry mnohých zúčastněných, a tudíž pro ně byl nezajímavý, na druhou stranu byl poměrně přesný. První digitální fotografický systém oznámil Kodak o 18 let později.
Projekt však nešel pod kytičky úplně, Steven Sasson pokračoval v práci na vývoji digitální technologie a roku 1978 byl patentován první digitální fotoaparát pod názvem electronic still camera. Patent platil do roku 2007 a do té doby Kodaku vydělal miliony.
Digital Camera System Kodak DCS-100, s tělem Nikon F3
První digitální fotografický systém Digital Camera System (DCS) s 1,3Mpx senzorem Kodak představil veřejnosti v roce 1991. Digitální jednotka Kodak DSC-100 se kabelem připojovala k analogovému tělu zrcadlovek (první z nich byl Nikon F3), součástí setu byla objemná datová jednotka MD4, která se nosila přes rameno. Celý systém se prodával za v přepočtu 350 000 Kč. U následujícího modelu DSC-200 datovou jednotku nahradil integrovaný 80MB pevný disk. Stále se však jednalo o digitální jednotku nasazenou na těla fotoaparátu druhých výrobců.
Kodak DC-20 a DC-25
S vlastními plnokrevnými digitálními fotoaparáty DC-20 a DC-25 přišel Kodak v roce 1996, po nichž následovaly další a další produkty, včetně modelové řady EasyShare. V roce 2000 patřil Kodak v oblasti digitální fotografie ke špičce. A mohl patřit i dál, kdyby tolik nelpěl na svých filmových kořenech a nepromarnil své síly v marném boji za záchranu filmového materiálu, jemuž dal přednost před vývojem digitálních technologií. A pak už jen stará známá písnička: roku 2012 vyhlásil Kodak bankrot, z něhož se sice o rok později vzpamatoval, nicméně s výraznými ztrátami. Dnes se roční tržby Kodaku pohybují kolem 2 miliard dolarů, zatímco v roce 1990 to bylo 19 miliard. Z 145 000 zaměstnanců zbylo pouhých 8 000.