V poslední době mne tato otázka pronásleduje čím dál tím víc. Kolem fotografie se i přes svůj nepříliš pokročilý věk pohybuji různě a jinak více než deset let. Prošel jsem analogovou fotografií, koupelnovým zvětšováním, rozčarováním se nad jen ustálenými kinofilmy, přes první digitální kompakty až k profesionální digitální technice Canon, Nikon či Phase One.
Tolik k „oprávnění“ se vůbec pozastavovat nad myšlenkou v nadpisu dnešního příspěvku. Říkáte si, že je ta otázka zcestná? Zkusme se tedy na problém podívat z čistě teoreticky-statistického hlediska.
Pominu-li rozdělení uživatelů fotoaparátů (ne, termín fotografů skutečně není na místě) a vezmu-li v potaz všechny své známé, kolegy, přátelé, zákazníky – prostě všechny osoby vlastníci zařízení pro statický záznam obrazu, které znám, zjišťuji, že jen velmi malé procento z nich fotografuje. Jak je to možné? Co ti ostatní?
Řekněme, že zbytek se ať už vědomě či nevědomě dělí do několika kategorií.
Případ první: Cvakám, cvakám, archivuju
Možná jsem měl zvolit kratší mezinadpis, jelikož kdo tušíte o kom mluvím, pravděpodobně budete u následujících řádků jen přikyvovat a již víte, co v nich bude. Opět zdůrazním, že tato skupina se prolíná od majitelů fotomobilů až po držitele poloprofesionálních zrcadlovek.
Cílem tohoto druhu „fotografa“ je, mi z neznámého důvodu, pořídit co největší datový objem snímků. Kdykoliv, kdekoliv při jakékoliv příležitosti. Tyto fotografie jsou následně staženy do PC, pečlivě zazrcadleny na externí či záložní harddisk a v lepším případě v celé své kráse a počtu nahrány na zeleninovou galerii.
Podtrženo sečteno, tito foťáci mají disky plné obrazových dat nevalné kvality, které jen málokdy spatří světlo světa. Závěrky movitějších jsou po půlroce na konci své životnosti a žádný snímek nebyl a nebude nikdy vytištěn ve formátu větším než devět na třináct (ale hlavně, že má 16 a více megapixelů).
Doporučená léčba – Ilford Delta, R-09, Magnifax a MG papíry, minimálně po dobu šesti měsíců.
Skupina druhá: Dělám umění!
Pro fotografii potenciálně nejpřínosnější skupina. Většina začíná u pokročilých kompaktů, časem přejdou na základní zrcadlovky a s dalším časem své vybavení obnovují a vylepšují za účelem lepších a lepších výsledků.
Velká část „umělců“ má nápad, umí pracovat se světlem – vidí fotku. Často také své fotografie nechávají vyhotovit ve velkém formátu na kvalitních tiskárnách či plotrech. Proti fotografům v dané kategorii nelze mít větších výtek. Zmiňuji je ze dvou důvodů. Prvním je ten, že jsou na dobré cestě být „fotografem“. Druhý je bohužel fakt, že nemalá část z nich spadne do „stádové“ kategorie.
Do třetice všeho … bééé!
Kolem a kolem, podstata dnešního zamyšlení začíná zde. Vítejte ve skupině třetí – stádu poslušných oveček. O kom je reč? O spoustě „umělců“ z předešlého odstavce.
Jak lze provést přeměnu homo sapiens na huňatého sudokoptníka? Inu jednoduše – zaregistrujeme ho do webové galerie. Začne vkládat fotky, začnou se hrnout bodíky a s nimi začne růst chuť po větším … upřímně netuším, k čemu je dobré mít tisíce bodů u osm set pixelů širokého náhledu. Nicméně, kdo jste se se stádovým efektem setkali, dáte mi za pravdu, že webové galerie fungují z 90 % na dvou principech.
Hurá na salaš!
Prvním je již zmíněný efekt sborově bečícího sboru. Mnohými spekulanty již ověřený a vyzkoušený. Odborná formulace by mohla znít přibližně takto: „Fotografie vložená k veřejnému hodnocení virtuálními body, bude hodnocena body s tolerancí maximálně 15 % od průměru prvních třech známek k fotografii vložených, mínus konstanta.“
Konstantou rozumějme světlé vyjímky, objektivní a nenadržující uživatele.
Já na Pepu, Pepa na mě
Čímž plynule přecházíme k efektu číslo dvě, nazvěme jej třeba bumerang. V čem spočívá?
Máme-li u nejmenované webové galerie body 0-5, kde pět je nejvíce, platí následující pravidlo: „S pravděpodobnosti limitně se blížící sta procentům mi bude známka mnou udělená libovolné fotografii vrácena v galerii mých snímků v počtu několikanásobném.“
V překladu do lidské řeči – dej Frantovi pětku a on ti je bude dávat také. Ovšem známkovat někoho nulou? To se nevyplácí! Pak je úplně jedno, jaké snímky publikujete vy, prostě nuly se nedávají!
A čím více známek se oplácí, čím více se při hodnocení sleduje jméno autora a ne snímek jako takový, tím více se efekt cupitajících ovcí prohlubuje. Netvrdím, že se změní každý, že každý hodnotí na základě oplácení, že každý „honí“ body jak se dá, ale ruku na srdce – kdo neznáte podobný případ?
V hlavní roli jméno
Tyto galerie a komunity ramenových poplacávačů mi již dlouho leží v žaludku, leč rozumná léčba neexistuje. Mnoho nadějných fotografů skončí ve světě bodíků a komentářů. Za cenu neobjektivního a mnohdy až falešného hodnocení udělují vysoké známky jen proto, aby je dostali zpět. Znám spoustu „fotografů“, kteří mohou do galerie vložit sebehorší snímek a přesto si odnesou velmi nadprůměrné hodnocení díky svému „jménu“.
Pro koho ale tito lidé fotí? Pro sebe? Pro radost z fotografie? Pro své blízké a přátele, kterým fotografie někdy ukážou na papíru? Nebo jen pro pár jedinců závislých na virtuálním bodování a pochlebovačných komentářích? Odpovědět si musíme každý sám.
Snad každý včetně mě někdy zatoužil být populární, oblíbený a úspěšný, třeba i v komunitě webových galerií – ale za jakou cenu? Zkusme se zamyslet a utéct stádu online galerií …
Z úvahy jsou osvobozeni profesionální fotografové, které řemeslo živí – i když i tito mnohdy zapadnou do některé z kategorií :-)
Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora. Na webu DIGIarena vychází v sekci osobních blogů.