Destruktivní práce? Ztráta obrazových informací? Degradace kvality? Zničení obrazu? Proč v kontextu fotoeditace používat tak silná slova? Odpověď je jednoduchá – právě toto je totiž skutečná realita. Práce s fotografií v digitálním prostředí sice nabízí neuvěřitelné množství možností, úžasnou flexibilitu či uživatelské pohodlí, daní za tyto možnosti však jsou bohužel také některá reálná omezení a nástrahy, které na fotografii číhají doslova na každém kroku.
Tato omezení jsou neoddělitelnou součástí jakékoli editační práce: jakýkoli (byť sebemenší) zásah do vlastností obrazu s sebou bohužel nese současně také nevyhnutelnou ztrátu určitého množství informací, tzn. původní zdrojové informace jsou buď přepsány novými, nebo jsou dokonce přímo odstraněny. S tím je bohužel nutné v každém případě počítat. Při práci s obrazem jde tedy obecně především o to, aby případné ztráty byly co nejmenší. Do určité míry jsou tyto ztráty únosné, záleží však vždy na okolnostech. Úprava, kterou u jedné fotografie ani nezaznamenáte, může jiné uškodit.
Není-li tedy možné tato reálná omezení zcela vyloučit, je dobré o nich přinejmenším vědět a v rámci možností je respektovat. Svému obrazu tak neublížíte více než je nezbytně nutné a současně se sami nepřipravíte o možnost flexibilní práce: zachováte si tak po celou dobu práce možnost své úpravy kdykoli a nezávisle zpětně korigovat. Právě o tom dnes bude řeč.
Vzhledem k tomu, že problematika nedestruktivního způsobu práce je poměrně rozsáhlá a týká se mnoha technik, nástrojů i různých fází manipulace s obrazem, není možné v rámci jediného článku všechny zmíněné postupy podrobně popsat – takže přesný popis práce s jednotlivými nástroji prozatím vynechám. Tento článek by měl být spíš základním rámcovým přehledem toho, co Photoshop v tomto kontextu nabízí.
Co je destruktivní a nedestruktivní úprava?
Jako destruktivní je obecně chápána každá úprava, která ovlivňuje (mění) přímo interní obrazové informace souboru (tj. pixely v základních barevných kanálech). Každá taková úprava způsobí, že původní informace jsou přepsány novými – některé důležité informace jsou dokonce zcela vypuštěny a při pozdější práci mohou chybět. Taková úprava vlastně pokaždé vytvoří „nový originál“, takže při jakékoli další následné manipulaci s obrazem musí Photoshop vycházet nikoli z původní, ale z jeho už modifikované podoby (obsahující méně využitelných informací), což není moc praktické. Dochází tak k řetězení ztrát a tyto kumulované ztráty informací se dřív nebo později jistě nějak projeví.
Jde-li o menší úpravy, nebo máte-li dostatečnou „datovou rezervu“ v podobě 16bitové barevné hloubky, fotografie to většinou nějak ustojí. Pracujete-li však se standardním 8bitovým obrazem a nebo provádíte-li postupně mnoho různých úprav za sebou, můžete se dočkat poměrně nepříjemných překvapení.
histogram neupraveného a úpravami výrazně poškozeného souboru
Destruktivní dopad má však v širším smyslu také mnoho běžných operací, které uživatel používá často zcela mimoděk (např. slučování vrstev), při kterých dochází k odstranění obrazových pixelů. V tomto případě jsou sice původní zdrojové informace v kanálech ovlivněny jen nepřímo, prostřednictvím vrstev, to však neznamená, že by se podobné úpravy k obrazu chovaly kdovíjak šetrně.
Naopak nedestruktivními úpravami jsou takové úpravy, které do zdrojových informací fyzicky vůbec nezasahují, nemění je. Jinými slovy: ať má provedená operace na svědomí cokoli, její účinek není na obraz aplikován skutečně, ale je Photoshopem pouze simulován, imitován – původní interní informace však zůstávají nedotčeny.
Tento typ úprav je na zdrojových informacích zcela nezávislý, proto je také lze ve kterékoli fázi práce (nezávisle na čemkoli jiném) libovolně zpětně editovat nebo dokonce odvolat – ale hlavně: upravujete-li postupně u fotografie více dílčích věcí najednou, Photoshop může při každé další (nedestruktivně) provedené úpravě využívat stále původní nemodifikované (tj. plnohodnotné a neodstraněné) zdrojové informace, takže nedochází k dalšímu kumulovanému navyšování ztráty. Výsledná celková ztráta obrazové kvality je tedy nesrovnatelně menší.
I šetrný způsob práce má své nevýhody
Přesto, že to zní jako protimluv, i tento způsob práce má určité nevýhody. Tou hlavní je nárůst velikosti souboru a zatížení operační paměti. Budete-li chtít pracovat šetrně, nebo si prostě jen nechat během práce otevřená zadní vrátka pro případné pozdější změny, ke kterým se můžete dodatečně rozhodnout, budete si muset chtě nechtě vytvořit pro takovou práci určité rezervy. To však přináší daleko větší objem dat, se kterými budete muset pracovat – a nemusí jít pouze o práci s přidanými vrstvami nebo kanály, které způsobí navýšení velikosti souboru, může jít také např. o zvýšení počtu kroků historie nebo třeba o dočasné zvýšení bitové hloubky (z 8bitové na 16bitovou), což má za určitých okolností pro původní 8bitovou fotografii nezanedbatelný význam.
Vždy je zkrátka nutné stanovit priority. Buď potřebujete při práci volné ruce, větší datovou rezervu a zadní vrátka pro případné změny, což bude stát jisté úsilí a navýšení objemu dat, anebo o navýšení velikosti souboru nestojíte (nebo si ho prostě nemůžete z důvodů omezené konfigurace počítače dovolit) a pak je nutné počítat s jistými omezeními a práci daleko lépe plánovat, abyste nemuseli provádět úpravy, které nejsou nezbytně nutné.
Následující přehled základních pravidel má ve Photoshopu obecnou platnost a během zpracování fotografií se s nimi budete setkávat každou chvíli.
Pokračování 2 / 2
Obecné zásady nedestruktivní práce
Ne pro všechny, ale pro mnoho operací či úprav nabízí Photoshop alternativní řešení, které zajistí, že zvolená úprava bude provedena šetrněji (tj. neovlivní přímo zdrojové informace) a že po celou dobu práce zůstane zachována možnost zpětné nezávislé editace nebo návratu k původní podobě fotografie. Některé zásady jsou zcela prosté a může se jimi řídit i úplný začátečník, pro jiné je třeba znát některé další souvislosti či dovednosti – v každém případě je však dobré o těchto možnostech přinejmenším alespoň vědět.
1) Nikdy nepracujte v základní vrstvě se zdrojovou fotografií
Základní zdrojová fotografie by měla v celém procesu práce zůstat nedotčená. Nejen proto, že z ní bude Photoshop často čerpat informace pro prováděné úpravy, ale také kvůli své referenční funkci: provedete-li jakoukoli úpravu, je dobré výsledek s původní podobou fotografie porovnat. Pracujte proto „nad“ touto fotografií, tj. buď v přidaných vrstvách nebo v kopii základní vrstvy.
2) Nikdy nemanipulujte přímo se zdrojovými barevnými kanály, nemáte-li k tomu skutečně dobrý důvod
O tom už jsem se zmínila v předešlém článku v odstavci o základních barevných kanálech. Základní obrazové kanály jsou nejdůležitějšími a současně nejkritičtějšími částmi vašeho souboru, proto je nutné s nimi zacházet skutečně velmi opatrně. Za normálních okolností byste při standardní práci vůbec neměli mít důvod s nimi přímo manipulovat, protože k jejich ovlivňování má Photoshop jiné možnosti: pro práci s barvou či tonalitou je určena řada standardních funkcí, které jsou dostupné z Menu/Obraz/Přizpůsobení (Menu/Image/Adjustments). Ještě lepším řešením pro aplikování funkcí je využití vrstev úprav (viz 3)
Základní barevné kanály
3) Místo funkcí z Menu dejte přednost funkcím aplikovaným pomocí vrstev úprav
Photoshop disponuje množstvím možností, jak ovlivnit základní vlastnosti fotografie. K tomuto účelu jsou k dispozici různé funkce (Křivky, Úrovně, Vyvážení barev atd.), které jsou standardně dostupné z Menu/Obraz/Přizpůsobení (Menu/Image/Adjustments). Každá z těchto funkcí je zaměřená na něco jiného a každá je také jinak přesná či korektní, všechny však mají jedno společné: použijete-li kteroukoli z nich, ovlivníte přímo zdrojové obrazové informace fotografie, tj. základní barevné kanály (viz 2).
To je v pořádku, jde-li pouze o mírné úpravy nebo neplánujete-li už další práci. Pokud však potřebujete provést výraznější zásah nebo potřebujete-li provést více různých dílčích korekcí (barevnost, tonalita, ostrost, šum, zvýraznění kresby, retuš aj.), pak je praktičtější pracovat šetrnějším způsobem: pro nedestruktivní aplikování většiny základních funkcí (přesněji řečeno: všech důležitých) nabízí Photoshop alternativní řešení, tzv. vrstvy úprav (Adjustment Layer).
O vrstvách úprav jsem se zmínila v předešlém článku, podrobněji se jim budu věnovat v některém samostatném dílu.
Funkce z menu a funkce vrstev úprav
4) Místo gumy dejte přednost masce
Chcete-li se zbavit nějaké nežádoucí části fotografie, místo gumování (nebo odmazání pomocí klávesy Delete) je vhodnější využít maskování. Výsledný efekt je stejný: odstraníte nežádoucí části obrazu; základní rozdíl je však v tom, že guma (nebo Delete) odstraní tyto části trvale a nevratně, kdežto maska je pouze skryje (zamaskuje), takže se k nim můžete případně kdykoli později vrátit, libovolně dodatečně upravit okraje apod. Maskám bude věnován celý samostatný oddíl.
Odstraněné a zamaskované pozadí
5) Zachovejte záložní kopie zdrojového i pracovního *psd souboru
Budete-li s fotografií jakkoli manipulovat, nezapomeňte uchovat její originál i její pracovní verzi obsahující vrstvy. Je v zásadě jedno, jestli zdrojovou fotografii i pracovní vrstvy uložíte do společného souboru nebo zvlášť, v žádném případě byste se však neměli dostat do situace, kdy je hotová upravená fotka sloučená pro finální výstup a originál nebo pracovní vrstvy nikde. Nikdy totiž nevíte, co budete ještě muset v budoucnu s fotografií provést (např. zmírnit nebo odstranit některou z úprav, optimalizovat fotografii pro jiný výstup aj.).
6) Všechny dílčí úpravy provádějte (v rámci možností) v oddělených vrstvách
Tím myslím opravdu všechny myslitelné úpravy, které lze nějakým způsobem provést samostatně. Pro úpravu barevnosti jedna vrstva, pro korekci světel druhá vrstva, pro korekci stínů třetí vrstva, pro retuše další vrstva apod. Zajistíte si tak maximální flexibilitu práce, protože jednotlivé úpravy budou na sobě (i na zdrojových informacích) nezávislé, takže např. při korekci expozice neovlivníte barevnost, při korekci stínů neovlivníte světla apod. Pokud tedy existuje sebemenší možnost jednotlivé editační zásahy od sebe oddělit, neváhejte.
Oddělené úpravy
7) Slučujte jen vrstvy, o kterých víte, že je už nebudete potřebovat
Někdy je naopak nutné v rámci úspornosti některé vrstvy sloučit. Ale – vzhledem k tomu, že Photoshop při slučování vrstev odstraní zakryté pixely z níže umístěných slučovaných vrstev (nebo i pixely skryté pod maskou, pokud některá ze slučovaných vrstev masku obsahuje), je dobré si před každým sloučením uvědomit, jestli se přeci jen k některé z vrstev nebudete chtít vrátit. Odstraněné pixely by vám mohly později chybět.
8) „Nepřebíhejte“ zbytečně mezi barevnými režimy, není-li to nezbytně nutné
Standardním barevným režimem, se kterým pracují fotoaparáty (a obecně i jakákoli vstupní či výstupní zařízení pracující se světlem, tj. monitory, projektory aj.) je režim RGB. Naopak tiskové technologie (kdy se obraz skládá primárně nikoli ze složek světla, ale naopak ze skutečných tiskových barev či tonerů) pracují s režimem CMYK. Kromě toho existuje ještě několik dalších režimů, o tom později. Podstatné je, že jakýkoli převod z jednoho barevného režimu do druhého s sebou nese určitou ztrátu informací – někdy menší, jindy zcela zásadní, v každém případě však jde o ztrátu.
Barevné režimy
Může se sice stát, že při převodu tuto změnu pouhým okem třeba ani nepostřehnete, takže pro konečný výstup je všechno relativně v pořádku, nechcete-li už dál s obrazem pracovat. Pokud však s obrazem plánujete ještě nějakou další práci, po převodu (to platí především pro převod do CMYK) budete pracovat s daleko méně (a s jinými) informacemi, než obsahoval původní soubor, což už se při dalších úpravách může projevit!
Pokud už tedy musíte svůj soubor z jakéhokoli důvodu převádětdo jiného režimu, proveďte to až ve chvíli, kdy už je to nevyhnutelně nutné (a nejlépe v kopii svého souboru), abyste svá data zachovali co nejdéle v původním barevném režimu, ve kterém jste svůj obraz pořídili či upravovali.
Problematika týkající se barevných převodů, barevných profilů, intrepretace barev apod. je předmětem de facto samostatného oboru „správa barev“, který obecně patří mezi poměrně komplexní a zapeklité obory – proto se v této chvíli do dalších detailů nebudu pouštět – pro začátek je však dobré si uvědomit alespoň to, že převody mezi režimy ve skutečnosti zdaleka nejsou tak nevinnou, a už vůbec ne jednoduchou operací, jak by se možná na první pohled mohlo zdát.
9) Zvyšte počet kroků historie
Při instalaci Photoshopu je standardně nastaven počet kroků historie (tj. počet kroků, o které se můžete vrátit zpět) na 20. Zvýšíte-li tuto hodnotu, zatížíte tím sice o něco víc svou operační paměť, získáte však cennou možnost vracet se zpět v případě, že uděláte chybu. Konkrétní hodnota bude záviset na vás a vašich možnostech, protože platí: čím vyšší hodnota, tím vyšší zatížení operační paměti.
Pokud ale s obrazem provádíte víc operací než jen otevření a oříznutí, určitě se vám tato rezerva v podobě povolených zpětných kroků může hodit. Tuto volbu najdete v Menu/Úpravy/Předvolby/záložka Všeobecné (Menu/Edit/Preferences/záložka General); její nastavení vezme Photoshop v úvahu až při dalším spuštění programu.
Nastavení kroků historie
Osobně mám hodnotu kroků historie trvale nastavenou na 100, což se může zdát zbytečně moc, je třeba si však uvědomit, že z pohledu Photoshopu je i každý dotek štětcem či retušovacím razítkem už samostatným krokem; obyčejné ruční odretušování prachu tak může během chvíle vyskočit na padesát i více zaznamenaných kroků. Pokud bych se tedy chtěla vrátit do fáze před retušováním, při nastavené hodnotě 20 bych tuto možnost už neměla.
10) Od verze CS3 můžete využívat nedestruktivní (!) úpravy pomocí Adobe Camera Raw i pro formáty *.jpg a *.tif
Adobe Camera Raw pro *.jpg nebo pro *.tif? To snad ne!? Tato možnost může i pro leckterého protřelého digitálního profíka znít jako úplný nesmysl – ve skutečnosti však jde o zcela reálnou, novou a poměrně dobře fungující možnost, se kterou přišla nejnovější verze Photoshopu CS3. Zní to možná neuvěřitelně, ale od této verze můžete využívat nedestruktivní způsob práce pomocí plug-inu Adobe Camera Raw (který byl do té doby pouze výsadou RAW formátů) také pro standardní formáty *.jpg a *.tif.
Úpravy, které uvnitř Adobe Camera Raw provedete, nejsou (stejně jako u standardních RAW formátů) na obrazová data aplikovány skutečně, ale k souboru je pouze přidán „popis“ provedených úprav, podle kterého pak Photoshop sestaví výslednou podobu upraveného souboru. Soubory *.tif a *.jpg nezískávají svůj vlastní přidružený „side-car“ *.xmp soubor (jako je tomu v případě RAW souborů), ale informace o provedených úpravách jsou zapsány přímo do hlavičky souboru. V prohlížeči (Bridge) se takto upravené *.tif nebo *.jpg soubory zobrazí s ikonkou indikující, že soubor byl modifikován.
Identifikace provedených změn
Formáty *.tif a *.jpg sice samozřejmě zdaleka neobsahují takovou „datovou rezervu“ , jako standardní RAW formáty (navíc jde o zcela odlišný typ obrazových informací), proto musí být úpravy těchto formátů uvnitř Adobe Camera Raw přeci jen prováděny s ohledem na tuto skutečnost; i přesto však má tato nová možnost obrovský význam. Nejen že pro své úpravy můžete využívat přehledně řešené rozhraní a dobře fungující korekční nástroje – můžete současně využívat také výhody nedestruktivního způsobu práce.
Prakticky to vypadá tak, že provedete-li uvnitř Adobe Camera Raw jakoukoli úpravu, třeba obyčejné oříznutí, tento krok můžete kdykoli později korigovat či zcela zrušit, protože ve skutečnosti nejde o reálné oříznutí (či jakoukoli jinou úpravu), ale o to, že obraz pouze „vypadá“ jako oříznutý. Práci s Adobe Camera Raw budou věnovány samostatné díly.
Možnosti nedestruktivní práce jsou ve skutečnosti mnohem širší …
Uvedené nástroje a zásady jsou v podstatě jen prvním letmým pohledem do této široké problematiky. Kromě zmíněných možností má Photoshop ještě některá další alternativní řešení pro nedestruktivní práci, tj. inteligentní vrstvy (Smart Objects od verze CS2), inteligentní filtry (Smart Filters od verze CS3) aj., o kterých jsem se zatím blíže nezmínila, protože k jejich využívání je nutné znát principy práce s těmito nástroji; přesto jsem tematiku nedestruktivní práce zařadila alespoň jako rámcový přehled dostupných možností. Už i pro začínajícího uživatele, který při své práci dokáže prozatím využít třeba jen jedinou ze zmíněných zásad či nástrojů, může toto téma mít smysl.
Naučíte-li se postupně šetrné alternativy práce využívat a dokážete-li si uvědomit, které operace jsou pro obraz bezpečné a které méně, bude to dobré jak pro vás, tak pro vaše fotografie.