"V hospodářské místnosti na dlažbě leželo peříčko. S postupujícím večerem při klesání slunce, se jeden paprsek dostal do škvírky a dopadl přesně na peříčko. Ty tečky jsou vzorek na dlažbě," prozrazuje Zdeněk Dvořák pod náhledem snímku, nazvaného Peříčko.
Na náhled také stojí za to kliknout, neboť čím větší snímek, tím lépe si ho vychutnáte. Foto týdne tentokrát znovu pochází ze stájí Makra a všichni vyznavači kapek, zvířecích pohledů a detailních výřezů z okvětních lístků slaměnek by si měli projít dosavadní tvorbu tohoto autora. Kompozičně velmi jednoduché kousky jsou plné svěžích barev, najdete zde různá témata a u všech je samozřejmá dokonalá ostrost. Proto znovu doporučuji nešetřit časem a mrknout na originál. Hebké chmýří i ostré okraje květních plátků mají v sobě cosi magického, a pokud na magii nevěříte, oceníte alespoň čistotu kompozice.
Obrázek z pomíjivého ptačího světa: ještě chvíli a všechno se utopí ve tmě
Peříčko, Foto: Zdeněk Dvořák
Samozřejmě existují - jako na všechno - i na tento záběr rozdílné reakce. Možná máte radši monumentální horské horizonty, nebo naopak jsou vaší doménou orosené kvítky a jste přesvědčeni, že Zdeněk Dvorák má ve své sbírce i lepší kousky. Někdo by rád, kdyby bylo pírko bělejší, a někdo jen obdivně zírá, netušíc, že sliní do klávesnice. Naše redakční rada se však shodla: máme jasnou Fotku týdne.
A proč právě Peříčko? Kvalitní makro nezavítá mezi nejlepší fotky každý den. Mimoto nám nedávno skončilo léto a život se zase noří do starých hektických kolejí. Peříčko však působí křehkým, něžným a nesmírně statickým dojmem, zanechávajícím v našem nitru pocit, že se nesmíme prudce pohnout, nesmíme vydechnout, jinak ta jemňoučká krása zmizí kdesi v propadlišti temnoty. Zatím však čas ještě stále stojí a na peříčko dopadá prchavá kapka večerního slunce, která ho koupe v zářivé loužičce.
Fotografické umění je jako stvořené pro zachycování již nikdy nenapodobitelných okamžiků. Dílo Zdeňka Dvořáka jeden z nich zobrazuje. I když to bylo jistě již stokrát řečeno, nikdy není na škodu na chvíli zastavit svůj hektický denní rytmus, plácnout sebou na dlaždičky a chvíli fascinovaně sledovat dírou ve zdi pohyb slunce po obloze. Na pár okamžiků padnou paprsky na pírko - a pak se všechno utopí ve stínech podvečera. A člověk si leží s fotoaparátem a je mu blaze, protože se zastavil čas a on nikam nemusí...