Panasonic Lumix LX100 II: univerzál do kapsy

Helena Vyplelová 27. listopadu 2018

Po čtyřech letech byl představen nástupce velmi zdařilého kompaktu s velkým snímačem a světelným zoomem, Lumixu LX100. Co nového „dvojka“ přináší, co dobrého si ponechala a jaký výkon nabízí, se dozvíte v našem testu.

1 2 3

Ukázat všechny listy najednou

Panasonic Lumix LX100 II je zástupcem druhé generace kompaktů se snímačem formátu 4/3 a s vysoce světelným objektivem s proměnlivými ohnisky 24–75 mm (ekv. kinofilmu) F1,7–2,8. V kategorii kompaktů se zoomem se tedy jedná o fotoaparát s jedním z největších čipů a nejvíce světelných objektivů.

Větším snímačem, formátu APS-C, je vybaven pouze Canon G1 X III, který je však osazen objektivem s podstatně horší světelností (F2,8–5,6).

Oproti velmi podařenému předchůdci Lumixu LX100 z roku 2014 nabízí letošní novinka několik vylepšení. Mnozí uživatelé jistě ocení vyšší efektivní rozlišení snímače, které z 13Mpx vzrostlo na 17 Mpx. Další podstatnou změnou je dotyková obrazovka, která celkově zvyšuje komfort ovládání fotoaparátu, ale především značně urychlí polohování oblasti zaostření, a to i s okem u hledáčku.

Panasonic LUMIX LX100: Klenot mezi kompakty

„Láska na první pohled.“ Tato slova jsem po prvních hodinách s tímto výkonným kompaktem dokonce vyslovila. Přestože i ideál má své mouchy, a ty si samozřejmě nenechám pro sebe, převažují pozitiva.

Další inovace zahrnují dílčí hardwarové a softwarové změny, o nichž se dozvíte dále v článku.

Ergonomie a ovládání

Design fotoaparátu a systém externího ovládání je takřka totožný jako u původního modelu. Kompakty řady LX100 patří ve srovnání např. s řadou Sony RX100 k větším, ale stále se s rozměry 115 × 66 × 64 mm a váhou 392 g jedná o malé skladné přístroje, které se vejdou do kapsy a můžete je mít stále po ruce.

Kovové tělo přístroje je v přední části opatřeno výstupkem pro uchopení prsty a na zadní stěně pogumovanou kolébkou na palec, což je kombinace dostatečná pro jisté držení i jednou rukou. Způsob nastavování expozičních parametrů je jako u jedničky inspirován analogovými fotoaparáty; podobný systém používá např. i Fujifilm.

Automatický režim s inteligentní výběrem scénických režimů se aktivuje drobným tlačítkem za spouští. Mezi ostatními fotografickými režimy se přepíná podle nastavení dvou základní ovládacích prvků – prstence/clonového kroužku kolem objektivu a kruhového voliče s nabídkou expozičních časů na horní hraně fotoaparátu. Jestliže použijete clonový kroužek na objektivu, přepnete se do módu priority clony, pokud roller s nabídkou časů, ocitnete se v režimu priority závěrky, a jakmile ručně nastavíte oba zmíněné parametry, pracujete v plném manuálu.

Tento systém ovládání je poměrně pohodlný a funkční. Leč drobné výhrady se najdou. Konkrétně se vztahují k nastavování expozičních časů. Kruhový volič s časy expozice je přece jen trochu z ruky a jeho chod není hladký (zcela jistě záměrně, aby nedošlo k nechtěnému pootočení). Nastavení požadované hodnoty je proto poněkud zdlouhavé, a zahrnuty jsou navíc pouze časy mechanické závěrky (do 1/4 000 s), nikoli také elektronické (až 1/16 000 s).

Hodnotu nastavenou na voliči sice můžete kvapně doladit pomocí otočného a zároveň 4směrného voliče na zadní stěně, ale ten vás pustí pouze o 1 EV výš, nebo níž. Tedy: je-li např. nastavena hodnota 1/500 s, zadním kroužkem ji lze korigovat pouze v rozsahu 1/320–1/800 s. Škoda že není možné upravovat v celém rozsahu expozičních časů, jako tomu je třebas u námi dříve testovaného Fujifilmu X-E3.

Naopak je však nutné pochválit možnost nastavení horní hranice citlivosti ISO a taktéž limitu nejdelšího času expozice. Obzvláště druhá zmíněná potencialita je žádoucí, pokud se chcete vyhnout pohybové neostrosti způsobené automatickým nastavením příliš dlouhého času, která bývala u některých fotoaparátů Panasoniku nevítaným jevem. Ačkoli je objektiv velmi dobře stabilizován, a na širokém ohnisku tak zvládnete v ruce udržet i časy kolem 1/10 s, vždycky je lepší, když si nejdelší čas, pod který automatika nepůjde, můžete nastavit podle svých představ.

Lumix LX100 II nabízí široké možnosti uživatelského přizpůsobení. Přímo na těle je k dispozici pětice funkčních tlačítek, které doplňuje trojice tlačítek „softwarových“ na výsuvné liště na displeji. Na téže liště je dostupné nastavení funkce dotyku – aktivace fotografování dotykem, vypnutí funkce dotyku apod., a také se touto cestou rychle dostanete k obrazovým filtrům.

Ke komponování záběru je určen elektronický hledáček s rozlišením 2 760 000 bodů a 0,7× zvětšením a zadní 3" displej s 1 240 000 body. Hledáček tedy zůstal beze změny, což je trochu škoda. Rozlišení a zvětšení je sice špičkové, nicméně max. obnovovací frekvence 60 sn./s už mezi špičku nepatří. Při pohybu s fotoaparátem u oka navíc dochází k nepříjemnému houpání obrazu a výskytu fialového lemování na kontrastních hranách v záběru. Trpíte-li závratí, raději se spolehněte na displej. Zadní obrazovka nově zvládá i dotykové ovládání a její devizou je velmi rychlá odezva. Zamrzí jen, že displej není výklopný, což by značně usnadnilo fotografování z pod a nadhledu.

Další vítanou změnou je možnost nabíjení fotoaparátu přímo z počítače prostřednictvím USB kabelu, přičemž chvályhodná je výměna konektoru typu mini za univerzálnější a rozšířenější micro. Navýšila se i výdrž akumulátoru – na jedno nabití nyní pořídíte 340 snímků, což je v segmentu pokročilých kompaktů velmi dobrá hodnota. V balení najdete pouze adaptér pro nabíjení ze sítě, pokud si tedy budete pořizovat záložní baterii, určitě k ní přikupte také nabíječku.