Fotogalerie

Panasonic Lumix GF5: Můžu jít s vámi?

Petr Vozák

19. června 2012 • 0:00

Měli jsme možnost otestovat horkou novinku v kategorii začátečnických bezzrcadlovek, která se teprve začíná dostávat do českých fotoobchodů. Je na co se těšit?

Zatímco Olympus nedávno představil špičkový voděodolný přístroj svého systému Micro Four Thirds, Panasonic jako by zůstal v pozadí a uvedl „jen“ GF5, což je prostě další začátečnická bezzrcadlovka s minimem ovládacích prvků.

Ale také stojí jen zhruba polovinu.

Do kapsy raději ne

Panasonic Lumix GF5 je určen zejména lidem, kteří přecházejí z kompaktních fotoaparátů, nebo kteří ještě vůbec nefotografovali. Zaujmout by ale mohla i majitele vyspělých zrcadlovek, kteří hledají druhý, doplňkový přístroj.

Panasonic Lumix GF5, přední pohledy

Novinka se vlastně moc neliší od svého předchůdce GF3. Rozlišení snímače zůstalo stejné (12 Mpx), stejně jako většina technických parametrů. Zdvojnásobila se ovšem maximální citlivost, teď můžete nastavit až ISO 12 800. Také displej má při stejné úhlopříčce dvojnásobné rozlišení, tedy 920 000 px. Ani svým vzhledem se GF5 od předchůdce na první pohled neliší. Při podrobnějším zkoumání si ale všimnete přece jen většího gripu s mnohem lepším neklouzavým povrchem. Také plast použitý pro povrch těla doznal změny, nyní vypadá mnohem kovověji, což vzbuzuje asi falešný, ale přesto příjemný dojem větší odolnosti.

Skutečným pádovým zkouškám jsme zapůjčený kus bohužel nemohli podrobit, ale myslím, že na tom s odolností opravdu nebude špatně. Z těla nikde nic zbytečně netrčí, plast je dostatečně silný a tuhý. Snad jen dvířka prostoru pro akumulátor a kartu by v případě hrubého zacházení neobstála.

Panasonic Lumix GF5, horní pohledy

GF5 jsme k testu dostali s PowerZoomem G X Vario PZ 14–42mm F3,5–5,6 ASPH Power OIS, tedy objektivem s výsuvnou konstrukcí – podobně jako u kompaktů je objektiv ve vypnutém stavu částečně zasunutý do svého těla, teprve po zapnutí se vysune na pracovní délku. V kombinaci s tímto objektivem je GF5 opravdu malinký, při čelním pohledu jen nepatrně přerůstá kompakt Lumix LX3, je ale přece jen výrazně tlustější, takže kapesní opravdu není. Ovšem vejde se snad do každé tašky, takže by docela dobře mohl splňovat představy o přístroji, který můžete mít pořád s sebou. Ani na krku příliš netíží, i když jeho hmotnost s objektivem 360 g přece jen zřetelně převyšuje pouhých 233 g zmíněného kompaktu.

Panasonic Lumix GF5 ve srovnání s kompaktem Lumix LX3 (na snímcích vlevo)

Vyšší hmotnost v kombinaci s miniaturním tělem má za následek, že ani přes zvětšený grip a opěrku palce na zadní straně se v rukou běžné velikosti nedá mluvit o výborném držení, ale ani o vyloženě špatném. Sám od sebe vám přístroj nevypadne a chcete-li minimální rozměry, asi se s tímto uspokojivým držením smíříte.

Citlivý na dotek

Na těle najdete jen minimum ovládacích prvků, které ale doplňuje dotykový displej. Základ tvoří kombinace křížového a otočného voliče na zadní straně. Do jeho čtyř směrů volíte změnu korekce expozice, vyvážení bílé, přepínání mezi jednotlivými snímky, sériovým snímáním a samospouští, přepínání autofokusu mezi bodovým, zónovým a automatickým výběrem bodu. Otáčením pak nastavíte konkrétní hodnotu.

Panasonic Lumix GF5, zadní pohled

Pro jakékoliv další nastavení už je nutné vstoupit do menu, naštěstí je tu ale ještě tlačítko Q.MENU, kterým aktivujete „rychlé menu“ – má méně položek než plné menu, rychleji se tedy dostanete k funkci, kterou chcete nastavit. Navíc si jej můžete přizpůsobit, vybrat, které položky se mají zobrazovat a v jakém pořadí.

Osvědčilo se mi nechat jen pět položek, které se vejdou na jednu obrazovku – zvolil jsem zapnutí/vypnutí stabilizace, změnu poměru stran, zapnutí funkce I. dynamický, změnu režimu autofokusu a nastavení citlivosti. Oproti samostatným tlačítkům jsem se tak k těmto funkcím dostal jen jedním stiskem navíc – nejdříve tlačítko Q.MENU, pak už jen ťuknutí na jednu z pěti zobrazených funkcí na dotykovém displeji a volba hodnoty otočným voličem nebo rychleji opět dotykem na správnou hodnotu na displeji.

Dalším ovládacím prvkem je vysouvací panel, který najdete na pravé straně displeje. Po jeho vysunutí můžete volit dotykovou spoušť – pak stačí se dotknout prstem kteréhokoliv místa na displeji, fotoaparát sem zaostří a vzápětí exponuje. Užitečnou funkcí na pravém panelu je i zobrazení histogramu.

Tím výčet ovládacích prvků prakticky končí. Samozřejmě najdete ještě tlačítko pro prohlížení snímků, spoušť pro snímky a druhou pro video. Ale třeba volič expozičních režimů chybí, musíte je nastavovat přes menu. Možná je to nakonec dobře, mé zkušenosti s ovládacími prvky na kompaktu LX3 stejné značky nejsou příliš dobré, velmi snadno mění nastavenou polohu, takže po vytažení z tašky jsem byl často překvapen, co že to mám nastavené za podivné volby.

Výtku mám ostatně i ke kvalitě křížového voliče na testovaném GF5. Docela často se mi stalo, že jeden stisk pochopil fotoaparát jako stisky dva, při prohlížení fotografií tak přeskakoval snímky. Vzhledem k zaměření modelu na těle nenajdete sáňky pro blesk.

Pokračování 2 / 3

Praktické focení

V praxi je ovládání Panasoniku GF5 až překvapivě pohotové. První snímek sice pořídíte až za 1,5 sekundy – to je asi daň za vysouvání objektivu do pracovní polohy, ale ani to není hodnota, kterou byste se museli příliš znepokojovat.

Další snímek lze pořídit za 0,5 s po předchozím. Sériové snímání je možné rychlostí až čtyř snímků za sekundu, při této volbě ale nelze průběžně kontrolovat scénu na displeji. Co mě ovšem opravdu nadchlo, to je rychlost a pohotovost autofokusu. Pomocí Q.MENU lze vybírat mezi jednorázovým a kontinuálním zaostřováním, případně sledováním pohybu. Dále volíte, zda chcete zaostřovací bod vybrat ručně, nebo necháte jeho určení na automatice. Ručně lze nejpohotověji zvolit bod ťuknutím na vybrané místo na displeji.

Jestliže jste předtím zvolili automatický výběr, určíte dotykem displeje zónu, ve které se bude bod vybírat. V pravé části displeje máte možnost vybrat ze čtyř velikostí „zaostřovacího bodu“ – od nejmenší, která si snad označení bod ještě zaslouží, až po největší, která zabírá snad čtvrtinu scény. Mně nejvíc vyhovovala druhá nejmenší velikost.

Pokud fotografujete zrcadlovkou a o pořízení tohoto fotoaparátu byste uvažovali jako o doplňku k ní, musím vás varovat: určení zaostřovacího bodu dotykem je neobyčejně pohodlné, rychlé a návykové. Na zrcadlovce vám pak bude citelně chybět. Jestliže si naopak ze zrcadlovky přinesete zvyk nevypínat přístroj během focení, způsobíte si mírný problém. Dotykový displej totiž funguje, i když přístroj jen tak visí na krku, zaostřovací bod se tak může přesunout na neobvyklá místa. Vypínání je tedy nutné nejen kvůli šetření akumulátoru.

Největším překvapením pro mě byla samotná rychlost autofokusu. Při fotografování bez namáčknutí spouště jsem v případě, že autofokus musel ještě přeostřit z pěti metrů na jeden metr, zaznamenal zpoždění asi 0,1 s. Tuto hodnotu berte s rezervou – čas už je tak krátký, že pokud měří člověk, je samotná chyba měření prakticky stejně velká. Přesnou hodnotu by mohl určit jen speciálně k tomu zkonstruovaný přístroj. Mohu ale přísahat, že v praxi je zaostření podstatně rychlejší než u mého šest let starého Canonu EOS 30D – a pravděpodobně i u většiny současných zrcadlovek různých značek. Rychlému ostření jistě napomáhá nový typ objektivu, s jinými by výsledky nemusely být tak excelentní. Ostření funguje i v protisvětle.

ISO 3 200, 1/13 s, F3,5 – přístroj ostří bez pomocného světla

Zkoušel jsem i zaostření za špatného osvětlení, pomocné světlo autofokusu jsem vypnul. I bez něj a v podmínkách noční městské ulici dokáže přístroj zaostřit – sice pomaleji, ale pořád přijatelně rychle.

Rozhodl jsem se trochu otestovat také kontinuální ostření – i to se mi zdá být docela použitelné, rozhodně stačí na záběry bruslařů a cyklistů přibližujících se k fotografovi.

Narazil jsem až při pokusu o kontinuální ostření s automatickým výběrem bodu, když se fotografovaný objekt pohybuje chaoticky – ano, děti a jiní domácí mazlíčci mohou být problém, ale to asi i pro ryze profesionální reportážní zrcadlovky.

Přinejmenším kontinuální ostření na rovnoměrně se přibližující objekty Panasonic zvládá.

Dotykový displej značně přispívá k pohotovosti přístroje, absence hledáčku ale přesto může být nepříjemná. Jednak se na displeji podle mě hůře komponuje, hlavně ale jen omezeně plní svou funkci, když se ocitne na přímém slunci. Displej Panasoniku je dobrý, i za takových podmínek na něm něco uvidíte, ale právě jen něco – pohodlné fotografování to rozhodně není.

Dalším omezením vyplývajícím z konstrukce je životnost akumulátoru, pořídíte s ním jen něco přes tři sta snímků.

Naopak výhody konstrukce asi oceníte při snímání videosekvencí – snímat lze v rozlišení 1920×1080 bodů při frekvenci 60 fps se stereofonním zvukem, během snímání můžete zoomovat, funguje autofokus – byť pomaleji než u statických snímků, to ale asi bude záměr zabraňující neustálému přeostřování z objektu na objekt.

Pokračování 3 / 3

Obrazová kvalita, PowerZoom, závěr

Snímač Panasoniku GF5 je určen pro snímání v poměru stran 4:3. Umožňuje nastavit i 16:9, 3:2 a 1:1, ale všechny tyto tři volby řeší pouhým ořezem z maximálního formátu, takže tím snížíte rozlišení výsledného snímku (nebude mít celých 12 Mpx) a prodloužíte zdánlivé ohnisko objektivu. Tak je tomu u většiny fotoaparátů, jen některé kompakty Panasonic ohnisko zachovávají.

Citlivost lze nastavit od ISO 160, já jsem při dobrých světelných podmínkách nechával hodnotu ISO 200. Obrazová kvalita při nízké citlivosti je velmi dobrá, na fotografiích pro běžné použití vám určitě nebudou scházet detaily, barvy se zdají být přiměřeně syté a věrné. Pokud si ale začnete pečlivě prohlížet snímky v rozlišení 1:1, přece jen si občas všimnete ne úplně hezkých struktur třeba v listí, chybějících detailů na lese v pozadí. Příčinou jsou odšumovací algoritmy. Fotoaparát umožňuje snížit odšumování ve dvou stupních, přičemž ani druhý stupeň nevede k viditelnému šumu, získáte ale trošku detailů navíc. Lepší kontrolu nad potlačením šumu získáte při fotografování do RAWu.

Při snímání do formátu JPEG získáte snímky bez šumu, ale také bez jemných detailů. Druhý snímek byl získán z RAWu v programu Adobe Photoshop Lightroom ve výchozím nastavení. Na snímku je patrný šum, který ale není rušivý, viditelně se zvýšilo množství jemných detailů.

Zde můžete porovnat úroveň šumu a množství detailů – první snímek formát JPEG se standardním nastavením, druhý snímek JPEG s odšumováním sníženým na minimum, třetí snímek konverze z RAWu.

Ještě jedno srovnání – první snímek do JPEG, druhý konverze z RAWu.

Dynamický rozsah snímače samozřejmě postačuje pro běžné situace. Jak se fotoaparát chová v náročnějších podmínkách můžete vidět třeba na snímku z vlaku, kdy okny dovnitř svítí slunce, vnitřek kupé je přitom ve stínu. Na snímku při ISO 400 zaznamenaném přímo do JPEG jsou na podlaze vypálená přímo osvětlená místa. Tentýž snímek konvertovaný z RAWu ovšem už i tady zachycuje náznak kresby. Zkusil jsem RAW ještě trochu upravit, více potlačit přepaly a projasnit stíny. Výsledek vidíte na třetím snímku. Projasnění stínů zvýraznilo šum, který má ale příjemný charakter, jen v tmavých partiích s modravým nádechem. Zcela bez kresby zůstává jen část boty.

Postupně snímek v JPEG, konverze z RAWU, konverze s úpravou – potlačení přepalů a projasnění stínů.

V menu Panasoniku najdete funkci I. dynamický. Ta má podle popisu upravovat expozici a kontrast. Navzdory svému názvu nezvyšuje dynamický rozsah, jen trochu projasňuje stíny.

Působení funkce I.dynamický. První snímek I. dynamický vypnuto, pak postupně mírný, střední a silný účinek.

Na základě diskusí nad prvními testy konkurenta ze stáje Olympus jsem byl opravdu velmi zvědav, jak se Panasonic GF5 bude chovat při vyšších citlivostech. Skoro se zdálo, že se výrobcům fotoaparátů Micro Four Thirds podařilo překonat hendikep v podobě menšího čipu a směle se mohou rovnat APS-C zrcadlovkám. V tomto směru mě GF5 bohužel trochu zklamal.

Stejná scéna postupně při ISO 400, 800, 1 600, 3 200, 6 400, 12 800

Patrně se shodneme na tom, že snímky až do ISO 1 600 jsou bez problémů použitelné. Názory se možná začnou různit u ISO 3 200. U této scény, kde není příliš velký kontrast a osvětlení má dostatečnou intenzitu i v modré části spektra, se mi i tato citlivost zdá být dostatečně použitelná, byť odšumovací algoritmy zřetelně ubírají detailů. Pro srovnání ještě ISO 3 200 při snížení míry odšumu:

První snímek do JPEG s odšumem nastaveným na –1, další –2, třetí konverze z RAWu ve výchozím nastavení Lightroomu.

Situace ale vypadá o poznání hůř, když fotíte v podmínkách, kde se běžně vysoké ISO požívá – tedy při umělém světle a kontrastním osvětlení. Ve stínech se pak ztrácí jakákoliv kresba, barvy začínají být ploché, kvalita snímku je výrazně snížená – byť samotný šum v JPEGu nevidíte. Výjimečně jsem dokonce zaznamenal jakési podivné pruhování v části snímku.

popisek: Při ISO 3 200 se výjimečně na snímcích objevilo dokonce pruhování v tmavších částech.

Je libo PowerZoom?

Ještě krátce shrnu zkušenosti s novým objektivem Panasonic Lumix G X Vario PZ 14–42mm F3,5–5,6 ASPH Power OIS. Zpočátku se mi jeho výsuvná konstrukce vůbec nelíbila. I v zasunutém stavu je příliš velký na to, aby se fotoaparát vešel do kapsy, zatímco do tašky se naopak bez problémů vejde nezasunutý. Vysouvání je sice rychlé, ale přesto asi trochu zbrzdí start fotoaparátu – byť čas 1,5 s je pořád dobrý.

Dal bych přednost normálnímu zoomovacímu kroužku, který je výrazně pohotovější než nastavení ohniska páčkou na objektivu, snáze se dosáhne přesně požadovaného ohniska. Tyto výhrady mám i nadále, ale na druhou stranu se mi zdá, že objektiv je při přepravě v zasunutém stavu lépe chráněn před případným hrubým zacházením. Konstrukce působí dostatečně pevným dojmem. Objektiv je vybaven stabilizací obrazu.

Na reálných snímcích jsem si nevšiml žádné neostrosti, v rámci testu jsem ještě pořídil snímky při plně otevřené cloně (bohužel pouze z ruky):

Kresba při plně otevřené cloně – postupně ohnisko 14 mm, 27 mm, 42 mm

K lepším vlastnostem patří i bokeh, chromatickou aberaci můžete zkusit hledat na všech testovacích snímcích. Sférické zkreslení má obvyklý průběh: na širokém ohnisku mírná soudkovitost, střední ohniska bez zkreslení, nejdelší ohnisko velmi mírná poduškovitost.

Sférické zkreslení postupně při ohnisku 14 mm, 25 mm, 42 mm

Vzhledem k nejkratší zaostřovací vzdálenosti 30 cm se můžete pokoušet i o „makrosnímky“.

Objektiv se dá použít i pro fotografování v protisvětle. Není sice dokonalý, kontrast přece jen poklesne, snímky ale zůstávají použitelné.

Objektiv zvládá uspokojivě protisvětlo přímé i nepřímé.

Závěrečné shrnutí

Panasonic Lumix GF5 je povedený fotoaparát vhodný pro začátečníky i pro lidi, kteří hledají menší, ale dostatečně kvalitní doplněk k zrcadlovce. I přes malý počet fyzických ovládacích prvků se snadno a pohodlně nastavuje, velkou zásluhu na tom má dotykový displej a upravitelná nabídka Q.MENU. Udivující je rychlost přístroje, zejména autofokusu v režimu jednorázového ostření. Fotoaparát je schopen zaostřit i za zhoršených světelných podmínek. Spolu s objektivem typu Power Zoom tvoří GF5 nenápadný kompaktní celek, který pro většinu fotografů nebude problém nosit kamkoliv s sebou.

Jediné zjištěné nedostatky vyplývají z koncepce přístroje: chybí mu hledáček, fotografování přes displej je přinejmenším na přímém slunci nepohodlné; akumulátor vydrží „jen“ na 300 snímků; ve srovnání s fotoaparáty vybavenými větším čipem je o poznání horší kvalita fotografií při vysokých citlivostech.