Obrovské kovové „zásobníky na slunce“ převyšují snad i mrakodrapy. Abychom spatřili světlo, musíme se pořádně zaklonit.
Možná nebude naše Fotografie týdne zas tak daleko od pravdy, až skutečně nastane rok 2084. Autor snímku tuto dobu nazval Futurania – spojuje zde anglický výraz pro budoucnost, „future“, s výrazem „urania“. A to je zase jiný svět, svět těžebních dolů, potu a špíny a lidských emocí mezi těžkou technikou. Tvůrce Fotografie týdne se skrývá pod pseudonymem v__m a pokud si prohlédnete jeho galerii, budete možná překvapeni. Tento člověk je schopen velmi obratně zachytit dynamiku daného prostoru.
Je jasné, že si je tohoto vědom, a proto vyhledává místa, která jsou pro fotografovo oko výzvou. V hutích i uranových dolech experimentuje s liniemi, fotografuje kouř i jiskry a občas ukazuje i lidi, kteří zde dosud pracují. Některé snímky trochu připomínají tvorbu Václava Jiráska, který předvedl koncem minulého roku v Brně svou fascinující výstavu Industria. Autor v__m ukazuje na fotkách z opuštěných dolů něco podobného: zbytky lidství, závan živého člověka, který už se zřejmě nevrátí, protože budova, ve které léta pracoval, podlehla demolici a byla srovnána se zemí.
Futurania 2084; foto: v__m
„Futurania 2084“ pravděpodobně také pochází z tohoto prostředí, i když některé snímky autora jsou mírnější a „civilnější“. Dramatický náboj má ale většina z nich. Je převážně způsoben deformací obrazu či jinak podtrženou dynamikou. Fotografie týdne podle slov autora prošla pouze drobnou úpravou barevnosti. Otázka, jak to bylo se sluníčkem, které vypadá trochu nepřirozeně, zůstala nezodpovězena, ale nejspíš bychom měli být rádi, že jej tam máme, protože se možná autorova chmurná vize splní a v nazelenalém světě budoucna bude skutečně slunce na příděl.
Šmouhaté slunce ale zajímavě koresponduje s hrubými flekatými barely, které se vzpínají k nebesům stejně jako dnešní mrakodrapy. Je to znepokojující. Z kompozičního hlediska ovšem výborné. Autor umí velmi šikovně upoutat pozornost díky hře linií, nezvyklosti úhlů a – samozřejmě – jeho oblíbenému zkreslení ohniskem, které zde sice není tak patrné, ale rozhodně nechybí.
Jediné, co poněkud bije do očí, jsou mraky v horním levém rohu. Podle zákonitosti této fotografie mělo být jediným zdrojem světla (a jediným bodem, k němuž se malý člověk, uvězněný mezi obry, vzpíná) slunce. Místo toho je naše pozornost nečekaně odlákána do rohu a dramatično fotky je zahnáno též do kouta: svět se přece nezdá tak beznadějný, když jsou na obloze mráčky! Ani to sluníčko není náhle tak radioaktivní. Levý roh maličko pohřbívá vizi o nehostinné budoucnosti. Ale na druhou stranu, všechny fotografie nemůžou být podle našeho očekávání. Stejně jako nebude ona budoucnost. Počkejme si tedy těch magických 77 let a uvidíme..