Japonský fotograf Nobuyoshi Araki si vybral ve fotografii cestu, která ho musela dovést k šokovaným reakcím publika, či stažením časopisů s jeho snímky z prodeje. To však dělá Arakimu výbornou reklamu, protože co je zakázané, je pro lidi nadmíru přitažlivé.
Stažení časopisů, o kterém píšeme v perexu, se stalo například v roce 1982, kdy americká redakce Playboy zastavila sérii Arakiho snímků pro japonskou mutaci časopisu. Se stejným krokem se fotograf setkal i v roce 1988, kdy byl na příkaz policie stažen z prodeje časopis Photo Age s Arakiho akty.
V roce 1991 vyhrál japonský fotograf u příležitosti festivalu Hishikawa International Photo cenu za nejlepší fotografii a rok na té ho začala objevovat Evropa. V té dostaly Arakiho snímky další rozměr – pro Evropana v nich není pouze cosi erotického a tajemného, ale také exotického. Vždyť kolikrát za život máte možnost vidět půvabnou spoutanou dívku? A když je to k tomu navíc ještě Asiatka v japonském oblečení a v neznámém prostředí?
Umění nebo S&M?
Letos se má díky galerii Langhans možnost s Arakiho snímky seznámit i Praha. Galerii se podařilo uspořádat výstavu, o které se mluví a která do výstavních sálů přivádí i návštěvníky, jež se o fotografii za jiných okolností až tolik nezajímají. Co je tam vede a co obecně přitahuje publikum k Arakiho fotografiím? Zvědavost? Touha nahlédnout do erotického života jiné osoby? Pokusme se na tuto otázku odpovědět skrz snímky, které můžete spatřit v Praze.
Hlavním motivem, se kterým bývá Araki ztotožňován, jsou bandáže; křehké japonské dívky svázané provazy, které se jim zarývají do kůže. Jako by stavěl do protipólů dva pojmy – krásu a brutalitu. V sérii Flowers (1997) na krásné květiny nainstaloval mrtvé ještěrky, či vyfotil hlavu mrtvé ryby s květinou v puse. Arakiho velká výhoda je, že se nebojí sám sebe ani sdělení, které chce vyjádřit, a že do svazování ženských těl vnáší osobitou poetiku.
Mezi jedny z nejpůsobivějších však patří černobílé snímky z cyklu Erotos (1993), ve kterých si japonský fotograf pohrál s detaily lidských těl zabranými z netypického úhlu pohledu. Proto divákovi někdy chvíli trvá, než mu dojde, co je ve skutečnosti na fotografii zachyceno. A takovýto moment objevu bývá často více šokující, než fotografie ze série Bondage.
Sex láká, ale Araki umí víc
Nobuyoshi Araki fotí i snímky s jinými, méně extravagantními náměty. Na výstavě Tokyo Flowers v Langhansu to dokazuje například série Private diary (1999), ve které Araki na barevných snímcích zachycuje tokijské ulice, soustředí se na architekturu a stopy lidského života. V rohu fotografií nechává červené datum dokumentující den a rok vzniku. V převrácených rozsypaných popelnicích na jednom ze snímků by se dal vidět onen Arakiho prvek brutality, zániku, protikladu ke kráse. Podobně tak bez jakéhokoli sexuálního podtextu jsou snímky z série Skyscapes (1992), na které Nobuyoshi Araki nafotil černobílá oblaka, či série Satchin (1962–1963, 2001) zachycující hrající si japonské děti.
Pokud se dostanete na Arakiho výstavu v Langhansu, nezapomeňte si projít malou knihovnu fotografických knih v prvním patře. Naleznete v ní i sedmisetstránkovou knihu Araki, kterou vydalo v roce 2005 nakladatelství Phaidon. Pokud si prolistujete tuto Arakiho retrospektivu, naleznete ještě více příkladů fotografovy tvorby, které s bandážemi nemají nic společného. Také zjistíte, že vyloženě sexuální motivy se objevují ani ne na polovině Arakiho snímků. Ale také, že ty nejerotičtější snímky, na kterých například Japonec zachytil sám sebe při souloži s nepříliš pohlednou ženou, či dívku při orgasmu, na výstavě v Langhansu nenajdete.
Výstavu Nobuyoshi Araki – Tokyo Flowers můžete navštívit do 19. února v galerii Langhans ve Vodičkově ulici v Praze. Informace k výstavě naleznete na internetové stránce galerie.
Tip: další informace a fotografie najdete na domácí stránce Nobuyoshi Arakiho