O malé fotovýpravě, opilé paní a našich očích co vidí i nevidí zároveň aneb o tom, že není to stejné, jak něco vypadá a jaké to ve skutečnosti je.
Nejsem zrovna příznivec skupinových fotovýprav. Věřím, že pro někoho je příjemný zážitek, když se sejde parta cvoků s fotoaparáty na krku a věnují se společně svému koníčku. Já tohle neumím. S fotografy se rád setkávám i hovořím (a to hlavně o fotografování - jak jinak), ale proces vzniku obrázku je pro mě věc natolik intimní, že jsem u ní raději sám.A samotu si dokážu vytvořit i v davu cizích lidí. Vnímám je pouze periferně, abych je moc neobtěžoval, a plně se věnuji tomu, co dělám – fotografování.
Ani na výletě s rodinou se většinou nezmůžu na víc, než památeční fotografii a pokud začnu fotografovat, tak jen proto, že na rodinu v tu chvíli zapomenu. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je kamarádka Jarka Kacarová.Dvakrát do roka spolu strávíme několik hodin s fotoaparáty na krku a zdaleka nejde jen o povídání. Jak se navzájem ovlivňujeme - nechápu, protože skoro nikdy nefotografujeme totéž, ale „výtěžnost“ záběrů z našich setkání bývá vysoká jak u mne, tak u ní.
1. Prostři mi plátnem 2. Vlastenec
V neděli přijela Jarka poznat Českou Lípu a tak jsem jí dělal průvodce po místech, která dobře znám. Původně zatažená obloha se částečně vyjasnila, takže světlo bylo fajn - stíny nebyly úplně tvrdé – a já ji tahal z místa na místo.
V jednu chvíli jsem stál na rohu budovy a šilhavě jedním okem nakukoval do výkladu Galerie v kopci, druhým sledoval Jarku, která něco fotografovala v průchodu do Vězeňské uličky. A tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že vedle mě někdo zastavil. Paní, která asi vyšla z vedlejšího baru, se přes zřetelné výkyvy těla snažila zaostřit oči tím směrem, kterým se domnívala, že hledím: „Na co se tam díváte?“
Když jsem překonal překvapení, že vedle mě někdo stojí, odpověděl jsem: “Vlastně na nic, čekám na kamarádku.“ a kývl jsem směrem do uličky.
Paní pracně přeostřila oči na Jarku a všimla si, že fotografuje: “Co to dělá?“ ptala se zmateně.
„Fotografuje“
„To musí?“
„Prosím?“
„No, to musí fotografovat?“
„Ne, nemusí… “ ale to už Jarka došla těch pár kroků k nám a paní se obrátila na ni:
„Co tady fotíte? To musíte?“
To už se tvářila nechápavě i Jarka: “Jak musím?“
„To máte jako nějaký úkol?“ vedla si paní neodbytně.
„Nemám“ usmála se Jarka: “To dělám jen tak, pro sebe“
„Ale to mi řekněte, co tady můžete fotit. Já bydlím v České lípě už deset let a nic k focení jsem tu neviděla! Já půjdu kousek s vámi, jo? Nevadí?“
1. O prioritách 2. ...čekání na Karkulku
A tak s námi paní za chvíli procházela Panskou uličkou (které neustále říkala kvůli tamním veřejným záchodkům Pochcaná). Nebyla nijak na obtíž, jen jsem si musel dávat pozor, abych od ní byl dále než dva metry, protože mi při jednom „výkyvu“ podkopla francouzské hole a já měl co dělat, abych nešel k zemi. S opileckou zarputilostí opakovala dokola jako nějakou mantru: „Já bydlím v České lípě už deset let a nic k focení jsem tu neviděla! Tak co tu můžete fotit!“
Snažil jsem se ji chvíli vysvětlovat, že na Internetu už najde tisíce fotografií tohoto města, ale brzy jsem to vzdal, protože mě stejně neposlouchala. Ale když jsme minuli zadní vchod do Jiráskova Divadla, najednou pookřála a rozpovídala se: Právě na konci té uličky je domek, který jednou chtěla koupit. Protože je to úžasné místo, plné klidu - podobné parku. A přitom v historickém centru města! Jak jsme se přibližovali k onomu domku, byl její popis okolí stále lyričtější…
… Kousek za domkem zjistila, že chceme pokračovat směrem od centra, tak se s námi rozloučila a dodala, že bydlí v České Lípě už deset let a nic k focení… však už to znáte.
Natlakováno jest...
Myslím, že jsme často jako ta paní. Pozorujeme věci a děje, ke kterým máme nějaký vztah, rádi se na ně díváme, protože se nám jeví jako krásné nebo alespoň zajímavé. Jen nás nenapadne to, co vidíme přenést na film nebo čip. Je to přece tak obyčejné a běžné…
A když už nás to napadne, máme většinou snahu o přílišnou popisnost. Namísto toho, abychom zachytili jaké to je, snažíme se zdokumentovat, jak to vypadá. Myslím, že se to zdaleka netýká jen tvůrčí fotografie, kterou při mé tvorbě preferuji.
V České Lípě
22. 7. 09