Fotovyprávění, fotopoezie, žádné těžké romány. To nás napadá při pohledu na fotografie tohoto autora, který osciluje vždy, někdy více, někdy méně, mezi realitou a abstrakcí. Vždy v jeho fotografiích najdeme kouzla stínů, světel a barev a také metaforickou zkratku, která nám nedovolí abychom ji letmo míjeli a nepřemýšleli o ní.
Josef Jeřábek
Fotografuje více jak dvacet let, absolvoval školu výtvarné fotografie v Hradci Králové, kde jej ovlivňovaly takové osobnosti jako Šmok, Vojíř, Zikmund, Holomíček. Fotografuje především pro své vlastní potěšení, nikoliv z profesních důvodů. Dnes se věnuje i hodnocení děl, která jiní autoři posílají do internetové fotogalerie. Hodně mu záleží na skutečně neotřelém a kreativním vyjadřování.
Vypovídají o tom nakonec nejen jeho fotografie ale i jeho glosy k jiným „dílkům“, které posuzoval na serveru photoextract.com.
„Život oholený na práci a něco k pití v lokále bez vůně domova. Řeči tečou a střídají živou i mrtvou vodu obyčejných dní. Tak konečně realita všedního dne kdesi, možná na ubytovně, kde se lidé trošku znají a pak se zase rychle rozcházejí za svým údělem. Potěšení...ano, každá ta chvilka dobrá.“ /k fotografii Jozefa Saba/
„... Jakási marná snaha o návrat někam, kam už to prostě nikdy nepůjde… ostatně zlenivěli a potloustli jsme tak, že když už bychom vylezli /na strom/, větve zlámeme a tvrdě se vrátíme tam, kam patříme. Ostatně nic jiného si ani nezasloužíme… ani ti hubení a pružní ne…zvláštní záležitost trošku pálivého humoru.“ /k fotografii Martina Smýkala/
„Rozbité sny. Snímek, který těží ze své mimořádné kompozice, kdy jen tušíme, co bylo vlastně realitou. Nejlepší je ale vůbec netušit a nechat se unášet názvem, který naznačuje volné pole pro naše představy…“ /k fotografii Martina Levory/
Samozřejmě, že naše otázky však směřovaly především k vlastní práci Josefa Jeřábka:
Co vám utkvělo v paměti z rad vašich „učitelů“?
Dva roky vzdělávání v oblasti výtvarné fotografie jsou především provázeny symbolem velkých nůžek v rukou lektorů. Po hodinách práce v temné komoře zkouška odvahy mnohdy skončila ostříháním celého pozitivu do formátu velice malého kusu papíru limitně se blížícímu psaníčku, které se za mých školních let posílalo pod lavicí.
Dnes si říkám, že to bylo jen dobře. Vím, že při komponování musí z exponovaného políčka zůstat minimálně 85% pro výslednou fotografii. Pokud to tak není, nemá velký smysl uvažovat o nějakém výstavním formátu a fotografie je téměř vždy odsouzena k šuplíku. Nyní ten vjem minimálního ořezu používám naprosto intuitivně.
Byl lehký váš přechod od klasické fotografie k digitální?
Můj život s fotografií jde rozdělit velice snadno na část klasického filmu ve formátu 6 × 6 a to co dělám dnes, tedy fotografování na digitální záznam obrazu. Jedno kdysi skončilo a než jsem začal fotografovat digitálně uběhlo patnáct let. Patnáct let, kdy jsem prakticky vůbec nefotil. Často si mapuji sám v sobě, co znamenalo těch patnáct let nefocení pro moje současné fotografování. A je to víc, než by se zdálo.
Léta, kdy jsem vnímal především výtvarné umění, architekturu, nepopulární hudbu a filmy, kterým říkám ČT2, se ve mně nějak otiskla a dnes, v době digitální, to vše znatelně souvisí s mými pocity a vjemy. Je to těžko popsatelný mix s tím, co jsem viděl a slyšel v letech předchozích. Samozřejmě, ani životní situace a prožitky nezůstaly bez reflexe. Určitě v sobě také tavím setkání s lidmi, co ve mě zanechali mnohé stopy.
Jestli lze poezii vnímat okem, tak pak ve vašich fotkách ji spatříme. Nacházíte poetickou metaforu i na bílé ploše sněhu... Dá se něco takového předat žákům?
V podstatě se často pohybuji v oblasti metafor, asociací, posunů reality a reflexe a někdy i šklebu. Myslím, že metafora se dá těžko naučit. Můžete tu formu cizelovat, cílevědomě na ní pracovat, ale ten základ je někde prvotně kdesi ve vaší duši, vašich smyslech. Je otázka, jak je ten základ silný a jak vás startuje k sebevyjádření. A pak je důležité neminout první impulz.
Vím, že jednu z kvalitních fotografií jste pořídil i mobilním telefonem. Špičková technika podle všeho pro vás není nezbytností...
Špičková technika je výhodou. Spíš však jde o to, který prvek té špičkovosti potřebujeme ke svému fotografování pokud jsme nuceni dělat kompromis, což jsme prakticky všichni, kteří za sebou nemáme profesionální zázemí. Jiné požadavky na fototechniku má ten, co fotí třeba sport či reportáže, jiné požadavky upřednostní fotograf krajiny, nebo zátiší. Samozřejmě zásadní je kvalitní optika. Není nic platné drahé tělo které umí pálit dlouhé sekvence, když na něj použijeme nekvalitní sklo. Ovšem také je třeba zvládnout veškeré úkony v používaném SW tak, aby nedošlo ke ztrátě kvality nasnímaných fotografií. Vrcholem všeho je pak precizní příprava pro tisk a kvalitní tiskový výstup ve výstavním formátu.
Jak je důležitá náhoda ve fotografii?
Mnoho cestuji a také znám svoje okolí, město kde žiji a kraj kde jsem se narodil. Z toho vycházím při svojí cestě za fotografií. Zkušenosti mě dodaly víru, že svět kolem nás je velice fotogenický. Logicky pak mnohé fotografie vznikají, tak řečeno, nahodile. Stačí se dívat a vnímat prostředí kolem sebe. Jistě, i já musím své fotografie opakovaně „vychodit“, čekám na jedině správné světlo či barevnou skladbu, která se v čase mění. Mnohé vznikne prostě z pocitu, že právě teď jsem se ocitl ve správný čas na správném místě. A někdy je třeba tomuhle pocitu jít i naproti. Dobré je pracovat s „geniem loci“ s něčím neuchopitelným zasunutým do paměti.
Může fotograf tvořit tzv. „do šuplíku“? Bez odměny?
Nevím jestli bych dokázal fotografovat jen do šuplíku, ale určitě vím, že bych nechtěl fotografovat na zakázku to, co mě vůbec nezajímá, co je jen řemeslem. Mimo prodeje originálů je pro mě spíš motivující slovo lidí, kterých si vážím a nemusí být tím slovem jen chvála. Velice potěší každá výstava, kterou realizujeme s kolegyní Pavlou Rivolovou, jež se mnou sdílí naši internetovou galerii www.creative-invention.cz.
Byl jsem vždy rád, když byly moje fotografie otištěny třeba v časopise DigiFoto. Nedávno si jedna rodačka z Jičína pověsila moji fotografii „Sobotka“ ve svém bytě u Žluté řeky. Žije v Číně a podle jejích slov ji tahle moje fotografie připomíná krajinu, kde prožila dětství. Vnímá prý tuto fotografii tak neobyčejným způsobem, že se z ní každý den těší. To je jeden z momentů, které jsou odměnou pro fotografa jež mu daruje život sám a čeho si já nesmírně vážím.
Co si myslíte o škatulkování fotografií, o nadhodnocování, nebo na druhé straně „podceňování“ jedné kategorie před druhou?
Pro přehlednost často řadíme fotografie do kategorií a žánrů. Má to svoje výhody a internetové galerie jsou toho příkladem. Ovšem má to také svoje limity v prostupnosti kategorií. Problém je vyřešen v okamžiku, kdy vstoupíte do výstavní síně. Pak už většinou něco jako kategorie vůbec nevnímáte. Tedy pokud je splněna ta prazákladní podmínka. Pokud vidíte výbornou fotografii, která vás oslovila a kterou si pak odnášíte v duši sebou. Ta duše i ta fotografie je nad všechny možné kategorie a jejich koexistence je dar, kterého se vám takto dostalo. Dá se jít ještě dál. Při pohledu na výbornou fotografii možná odhlédnete od proslavenosti fotografa.
On svět reklamních bannerů dnes dokáže také vyrobit super-star prakticky z ničeho. Naopak zase to, čemu se říká československá amatérská fotografie minulého století, je ve své kvalitě stopou, po které je dobré jít a nechat se jí pohltit. Určitě nám do dnešních dnů hodně odkázala. Pak i občas slýchané tvrzení na internetových galeriích, že „všichni jsme přece amatéři“ zanechá úsměv ve tváři.
Úsměv ve tváři... jak je to dnes s vtipem ve fotografii... setkáváte se s ním? Nevytrácí se?
Úsměv na tváři je i ve fotografii vzácný úkaz. V kultivované podobě je ho málo a vlastně se není ani čemu divit. Není snadné se usmívat prostřednictvím fotografie.
Jaká fota máte stále na očích?
Já osobně, pokud mám doma na zdi nějaké fotografie, potom jsou to právě ty, které si říkají o úsměv diváka. Ne ten hlasitý, za břicho popadající. Ten tichý. To pousmání všedního dne.
max. velikost
Zase budeme jezdit hromadnou dopravou
Josef Jeřábek je jedním z těch, kteří fotografují hodně. Prostě to potřebuje ke svému sebevyjádření. A pro nás, kteří fotografie s „osobitou duší“ vyhledávají, je to dobře.