"To je krajinka." Tvůrce fotografie, která se dnes zařadila mezi ty "nej", pojal pojmenování svého dílka vskutku minimalisticky. Bodové ohodnocení se však vyšplhalo až k maximu. Vítejte ve světě, kde se mraky zdají hmotnější než člověk sám.
Když se naposled mezi fotografiemi týdne objevil snímek s tématikou krajiny, zvedla se mezi čtenáři webu vlna nevole. Moc barevné! Moc jednotvárné! Nevidím nic zvláštního! Tak akorát do kalendáře... Dnes tu máme příspěvek ze stejné kategorie, přesto však z poněkud odlišného soudku.
Dost bylo syté zeleně. Ke klimatu posledních dní stejně nejlépe ladí suchá zhnědlá tráva. Tento snímek má ke kalendářovce stejně blízko jako trabant k zrcadlovce. A jako bonus je do krajiny včleněna lidská postava.
Podobné schizofrenní několikavrstevnaté náznaky najdeme i v dalších záběrech neskutečna, pocházejících z rukou autora zvaného Adamitro. Ukazuje nám znepokojivé barvy, nejasné vize, fotomontáž obalenou sny - ale fotografuje také obyčejně krásné meze pod klenbou nebes. A takový je život - okouzlující, nepochopitelný, tajemný a děsivý.
Nad tímto snímkem lze jak nadšeně výskat, tak i zmateně kroutit hlavou. Co je na něm tak skvělého? Možná atmosféra tajemna, kterou vyzařuje. Možná za to může prostorovost kompozice. Iluze, že spolu s neznámým mužem hledíme do dáli a obdivujeme majestát přírody, v níž vše vzniká i zaniká. Snad jsou na vině mohutná oblaka, kupící se nad horizontem, a zvláštní záře na obloze, která jakoby nám ukazovala naši cestu vpřed.
Dnes krajinka poněkud netradičně: městský člověk ohromen silou přírody.
krajinka2, Foto: Adamitro
Jako u každého snímku, který byl zbaven barvy, i zde vystupuje do popředí struktura. U barevné fotografie se nám o prostorovost postará rozložení barev - v popředí obvykle najdeme teplejší barvy a sytější odstíny, než v dáli, kde se všechno zdá ponořeno v namodralém mlhavém oparu. Černobílá fotografie nemůže ohromovat barvami - a tak na to jde jinak.
Fakt, že tento záběr je v dolní části laděn mírně dohněda, na zmíněné skutečnosti nic nemění a pouze lehce přispívá k neobvyklosti výsledku. A tak se tráva skutečně tváří suše a pichlavě a na nadýchaná oblaka máme chuť si sáhnout. A v dálce je všechno menší a menší, domy, silnice i auta se stávají nepodstatnými. Jak poznamenal jeden z ohromených čtenářů, "mraky nás vtahují do monitoru". Tam vede cesta. Do jiného světa, kde už nic nebude jako dřív. Vydáte se po ní ?