Na první pohled běžná stará fotografie poněkud znuděných dětí, které pózují na fotografii. Skrývá ale jisté tajemství, protože nejmenší dítě na snímku je ve skutečnosti mrtvé a podpírá jej stojan. Dnes možná nemyslitelné, dříve běžná praxe fotografa.
Jistě, z dnešního pohledu to působí poněkud strašidelně, ale ve viktoriánské éře byly tyto „portréty smrti“, jak se jim začalo říkat, velmi rozšířené. Nabízí fascinující pohled na to, jaký mohl být život prvních profesionálních portrétních fotografů. Pro lepší pochopení se musíme samozřejmě podívat jak na socioekonomickou situaci 19. století, tak na raný proces vzniku fotografií. Objednat si malíře k vytvoření portrétu bylo neuvěřitelně nákladné, ale před vznikem fotografie to byl jediný způsob, jak si mohl kdokoli vytvořit podobiznu jiné osoby.
Když byla vynalezena fotografie, a zejména daguerrotypie, náklady se razantně snížily a konečně na ni dosáhly i střední vrstvy. Pořád to byl ale proces natolik nákladný, že si mnozí nechali pořídit snímky až po něčí smrti. Vzhledem k tomu, že ve viktoriánské éře byly nemoci běžné, stejně jako celkově špatný zdravotní stav, neexistovala všeobecná zdravotní péče, panovaly špatné hygienické podmínky a antibiotika ještě nikdo nevymyslel, byla dětská úmrtnost obzvláště vysoká. Mnozí z nás mají to štěstí, že se jich takový smutek, jako je ztráta dítěte, nedotkne, ale ve viktoriánské éře tomu tak jednoduše nebylo.
Tyto posmrtné portréty měly být památkou na zesnulého. A také pravděpodobně jedinou podobiznou, která truchlící rodině po jejich blízkém zůstala. To utrpení rodičů, kteří pózují při dlouhých expozicích se svým mrtvým dítětem, si ani nechceme představovat. A teď si vezměte tu práci fotografa, který se musí stát částečně asistentem, aby mohl snímky vytvořit. Fotografové údajně používali stojany, aby těla podepřeli a ta vypadala živěji. Často dodatečně ještě při postprodukci kreslili na tisk oči. Velmi malá miminka a batolata pak pózovala, jako kdyby spala.
Pokud se vám to zdá těžko uvěřitelné, vězte, že se to příliš neliší od neziskové organizace Now I Lay Me Down To Sleep, která nabízí novopečeným rodičům možnost pořídit si portrét se svým zesnulým novorozencem. Ať už je to jakkoli těžké, nabízí to určitý pocit zadostiučinění, že skutečně byli rodiči a cítili tu radost a lásku z toho, že mají dítě, i když jim bylo vzato příliš brzy. Fotografové, kteří věnují svůj čas této práci, jsou doslova neocenitelní a upřímně si myslíme, že to musí být jedna z nejtěžších prací ve světě fotografie. Až budete příště proklínat tu náročnou modelku, kterou fotografujete, vzpomeňte si na ty těžce pracující fotografy, kteří museli, anebo ještě musejí, pracovat s mrtvými těly.
Via diyphotography.net