Nejčastější začátečnické chyby při úpravě fotografií a jak se jim vyhnout

Dřív bylo všechno jednodušší. Pořídili jsme si foťák, nacvakali několik (obvykle 36) snímků a roličku s filmem donesli do fotolabu, odkud nám za týden přifrčela obálka s fotkami. S digitály je to složitější nejen v možnostech nastavení aparátu, ale také v postprodukci a následném tisku fotek.

Při jejich koupi už dopředu tak nějak počítáme, že obrazová data z nich budeme moct následně skladovat, spravovat a upravovat v počítači. Čili vedle čistě fotografického řemesla musíme ovládnout i nějaké ty IT dovednosti, zejména grafické.

Většina začátečníků, která nemá pražádnou zkušenost s editací fotografií, bude nejspíš na pracovní plochu fotoeditoru zírat jako koza z jetele a... buď rezignuje a vrhne své fotky do náruče automatickým aplikacím napěchovaným automatickými funkcemi a automatickými efektovými filtry (což je v některých, závažnějších, případech, přiznejme si, nejlepší varianta), nebo se pochlapí a začne neznámý „fotoeditační“ prostor prozkoumávat.

Pokud zvolí druhé řešení, s velkou pravděpodobností na své cestě ke kvalitně upravené fotografii nejednou škobrtne a zajímavé je, že často škobrtne tam, kde zaváhali i ostatní začátečničtí souputníci. O jaká obvyklá škobrtnutí se jedná, snadno vypozorujeme z mnohých fotografií svých kamarádů, příbuzných, a bohužel někdy i osob, jež se samy zvou profesionálními fotografy– obvykle je poznáte tak, že si ke jménu přidávají slovo „photography“ Ale dost už řečí, pojďme se na ty nejčastější chyby, nešvary, nebo jak to nazvat, podívat zblízka.

Ořez až na kost

Ořez, potažmo úprava horizontu patří k nejzákladnějším editačním krokům a často též k těm nejsložitějším. Všechno je tu totiž otázka kompozice, tedy skladby obrazu, a pokud nemáme pro kompozici fotografie přirozený cit, musíme se jí, leckdy hodně dlouho, učit.

Ořezových nešvarů je spousta a jejich vyjmenování by vydalo na kratší příručku. Spokojme se proto s těmi nejčastějšími a nejokatějšími příklady. V prvé řadě je to onen nakloněný horizont, s nímž se setkáváme nehorázně často na fotografiích z dovolených – ano, je to to moře, co vám stéká z levé strany fotky až na stůl. V řadě druhé jde především o vzdálenost a poměr okrajů k hlavnímu objektu – často je objekt tak stísněn, že máte pocit, jako by měl každou chvíli explodovat, a co teprv uřezané uši, nosy a jiné druhy amputací.

Obraz jako malovaný

Ta prvotní fascinace možnostmi postprocesu! Když už tu ta různá táhla máme, proč s nimi taky trochu nezacvičit, že? Pokud správně exponujeme, nemusela by nás korekce základních obrazových parametrů v podstatě zajímat. Většina výrobců fotoaparátu má disciplínu komprese do JPEGu, k níž neoddělitelně patří i nastavení úrovně kontrastu, saturace barev a vyvážení stínů a světel, takzvaně v malíku. Jejich cílem je, nebo by mělo být maximálně realistické podání skutečnosti.

H(a)DR, kam se podíváš

Někteří, a bohužel zejména ti začínající, však mají neodbytnou touhu víceméně reálný obraz za každou cenu „vylepšit“. Klasickým nešvarem je nepřirozené vytažení stínů, tedy snaha uměle zvýšit dynamický rozsah snímku a vytvořit jakýsi quasi HDR efekt. Nu dobrá, pokud pracujeme se surovým souborem v RAW, dá se to ještě skousnout... Ovšem i tak lze příliš horlivými manipulacemi poškodit jak samotný obraz, tak svou rýsující se pověst fotografa. Neboť: tam kde není obrazová informace, tam ji prostě nedostanete a venkoncem poškodíte celkovou kvalitu fotografie.

Nenasytná sytost

Bohužel některým ani to nestačí – výsledek jim připadá jakýsi mdlý, bez štávy. Inu, ještě tu máme další kouzelná šoupátka. Copak asi umí tohle, saturace neboli sytost? Jé, teď to má šťávu! Modrá je super modrá, červená červenější! Ale: nejenže je poté barevné podání naprosto nerealistické a kýčovité, ale něco z obrazu také zmizelo – jemné tonální přechody a detaily nahradila „krásná“ jednolitá barevná plocha.

Podobně pěkného efektu dosáhneme při neopatrném zacházení s jezdcem kontrast, zvýraznění či tohoto času nesmírně oblíbenou funkcí odstranění oparu. V různém měřítku se zvýrazní rozdíly mezi světlými a tmavými plochami, leč obvykle opět úkor na jemných, a někdy i hrubších, detailů.

Břitva, co řeže oči

Většina upravených snímků potřebuje více, či méně doostřit. Tuto poučku se začínající fotografové naučí velmi rychle, ovšem občas jako by nevěnovali pozornost slůvkům „více, či méně“. Prostě to tam, tak jako u sytosti, kontrastu apod., narvou a pustí fotku do světa. Ač se to tvůrci může líbit, samé fotce to vskutku neprospěje – opět dochází k degradaci obrazu, především k vytvoření tzv. halo efektu (světelným obrysům) kolem výrazných hran a v neposlední řadě ke zvýraznění obrazového šumu.

A když už jsme u šumu, ten taky začátečníci neradi vidí a drasticky jej odstraňují za cenu rozpatlané, vodnaté kresby. A přitom i klasický film šuměl (a šumí), a jak! Jasně, digitální zrno má poněkud odlišné kvality než to filmové, ale přesto je lepší než vyžehlený „igelitový“ obraz.

Zrádné kouzlo selekce

Když už tedy jakžtakž zkrotíme svoji touhu po celkových úpravách obrazu, objevíme další zajímavou vychytávku. Říká se jí selektivní, nebo chcete-li lokální úpravy, což je možnost editovat pouze vybrané části obrazu. V rukou profíka mohou být lokální úpravy (např. expozice vybrané části obrazu) mocným nástrojem k vylepšení snímku, v rukou neznalého naopak často vedou k legračním, leckdy i trapným výsledkům.

Mezi takové patří zejména tzv. selektivní odbarvení. Osobně jej považuji za velmi smutnou a rozšířenou úchylku, jíž bohužel trpí i někteří rádoby profesionální fotografové. Obzvlášť často se s ní setkáme u rodinných ateliérových fotografií nebo u svatebních fotek. (Všimnete si, že profesionálové, ti opravdoví profesionálové, toto kýčovité šidítko nepotřebují.)

Podobně nešťastné je tzv. selektivní rozostření, respektive rozmazání (většinou pozadí) – Angličané pro to mají hezký název „fake bokeh“ – které má simulovat malou hloubku ostrosti a odpíchnout tak hlavní objekt v záběru od pozadí. Vytvořit přirozený přechod mezi hlavním objektem a pozadím se vám softwarově podaří převelice těžko (i když se vám některé aplikace snaží vsugerovat, že to zvládnete na jedno kliknutí). Obvykle výsledek působí dost nepřirozeně.

Dalším oblíbeným nástrojem pro zaměření pozornosti na ústřední prvek/prvky v obraze je vinětace. Když se s ní zachází opatrně, dokáže eliminovat rušivé prvky na okrajích snímků a navést pozorovatelův zrak správným směrem. Jen se to nesmí přehnat.

Botox, thymolin a lifting

Všechno je to vlastně o správné míře, kterou začínající fotograf postupem času odhadne, nebo lidově řečeno dostane do paže. I když, správná míra asi neexistuje, nejspíš jen jakési volněji vymezené mantinely, které mají hodně co dělat s osobním vkusem, a nevkusem. Ale co je moc, to je moc, na tom se nejspíš shodneme.

A to platí i pro retuše, což je v éře selfíček velmi oblíbená disciplína vlastně pro kohokoli, kdo má mobil. Jasně, každý den musíme koukat na silikonové krásky s dokonalou pletí a thymolinovým úsměvem. Není divu, že nás to taky napadne, trochu se vylepšit, například na profilovku, a tak leštíme – tu vyhladíme beďar, onde trochu vylepšíme barvu našeho zažloutlého chrupu. A nakonec dopadneme třeba takhle:

No a nakonec ty elektronické podpisy v podobě vodoznaků, které svým provedením – vybraným fontem, velikostí aj. – a umístěním dokáží totálně dehonestovat třebas i povedený snímek. Nálepky, výkřiky a romantické rámečky si raději necháme na jindy.​