V pražské Langhans Galerii jsou od úterý tohoto týdne vystaveny fotografie Henryka Rosse (1910), oficiálního fotografa v lodžském ghettu v době 2. světové války. Na svou chvíli čekalo 3000 negativů 60 let. Jen některé své snímky totiž Ross publikoval už za svého života. Byly to jen ty, které odpovídaly pobytu v ghettu popisovaném přeživšími pamětníky. “Historicky problematické“ fotografie byly letos poprvé vystaveny ve Francii.
Snímky Henryka Rosse zachycují život v lodžském ghettu i z jiného pohledu, než jsme zvyklí vídat ze záběrů holocaustu. Ross byl pověřený Židovskou radou, u níž byl zaměstnán, pořizováním propagandistických snímků a podobenek obyvatel do průkazů totožnosti. Ušetřený materiál ovšem používal i k tajnému fotografování toho, co se v ghettu dělo. Ilegálním způsobem tak v letech 1940 –45 vytvořil soubor fotografií zachycujících nejen deportace a umírání, ale i život privilegované vrstvy, která v ghettu žila relativně spokojeně. Na záběrech vidíme oslavy, hrající se a smějící se děti, matky s dětmi a vesele dovádějící mládež. Snímky jsou pro nás velmi překvapivé. Zejména v kontextu faktu, že 95 % obyvatel ghetta válku nepřežilo.
Jsou zde ale i kradmo získané záběry vyvolávající v diváko bezmocnost, vztek a soucit - ztýraní lidé vlekoucí káry s výkaly, vyhladovělé tváře a roztroušený zástup lidí v nuzném oblečení šinoucí se na transport do táborů smrti.
Henryk Ross©, Archive of Modern Conflict, 2004
Fotografie zobrazující výsady uprostřed všeobecného strádání a zoufalství zůstaly až doposud skryté v archivech. Nemají však menší účinnost. Rozdíly mezi vnímáním jednoho a druhého souboru se zmenšují, když si uvědomíme, že většina vyfotografovaných lidí, ač zachycena třeba v radostné chvíli, byla záhy zavražděna. Téměř každý ze snímků je možná posledním záznamem těchto lidí. Rossovu kolekci je tedy třeba chápat spíše jako vyjádření zprostředkovaného prožitku než jako sbírku dokumentárních důkazů.
Ross, který patřil k bohatší vrstvě ghetta, svou ilegální činností riskoval život svůj i rodiny. „Udělal jsem to s vědomím, že kdybych byl přistižen, moji rodinu i mě by mučili a zabili. Podmínky pro fotografování byly mimořádně obtížné. Fotografické materiály jsem si nechával propašovat do ghetta výměnou za chleba, kterého jsem měl sotva dost.“
Podivuhodné je i to, jak se negativy mohly dochovat až do dnešních dnů. Ross je před likvidací ghetta v srpnu 1944 zakopal do země. Chtěl zachovat „záznam o naší tragédii, totiž úplném vyhlazení Židů z Lodže nacistickými katany. Předvídal jsem naprostý zánik polského židovstva“, vysvětluje autor. Fotografie na pražské výstavě nejsou nijak upravovány, organizátoři zachovali i poškození negativu, ke kterým v podzemí nevyhnutně došlo.
Negativy jsou dnes majetkem londýnského Archive of Modern Conflict (Archivu moderních konfliktů), který letos Rossovy fotografie vydal knižně pod názvem Łodź Ghetto Album. Pro výstavu v Langhans Galerii vybrali padesát fotografií Timothy Prus a britský dokumentarista Martin Parr. Hlavním kritériem výběru snímků byla podle Martina Parra fotografická kvalita. “Chtěl jsem naplnit ambici Henryka Rosse – být dobrý fotograf.”
Na výstavě nalezne návštěvník i malou expozici (vznikla ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze) věnovanou památce českých Židů, kterých bylo deportováno do Łodže téměř 5 000, přežilo pouze 277. Stěnu třetí místnosti zaplňuje jen jedna výmluvná velkoformátová fotografie dvou sester, z nichž pouze jedna přežila.
Łodź Ghetto Album (zahrnuje i doprovodný program k dokreslení tématu)
Langhans Galerie, Praha
do 19. února 2005