Na skůtru po pestrobarevné Lefkádě

Malému ostrovu v Jónském moři se i v době masové turistiky daří chránit si svoji krásu a pestrou nabídku zážitků. Stejně jako sem slavný řecký rejdař Aristotelis Onassis kdysi vozil Jackie Kennedyovou nebo Marii Callasovou, jezdí sem dnes tisíce obyčejných turistů prožít tak trochu neobyčejnou dovolenou.

Lefkada někdy nepůsobí příliš „řecky“, a na rozdíl od jiných ostrovů také nemá žádné architektonické památky, ačkoliv se malé archeologické muzeum v Lefkasu snaží každého přesvědčit o opaku. Bohatství je v něčem jiném. V krásné přírodě, milých lidech, tavernách s kalamáry obalenými slaninou, číšnících, kteří vám v mžiku připraví báječné frappé a především moři neskutečné azurové barvy a plážích, o nichž se říká, že patří mezi nejkrásnější ve Středomoří.

Dovolená tady, uprostřed Jónského moře, v žádném případě nebude obyčejným a nudným lenošením, ale spíše dobrodružným poznáváním. Na Lefkadě nečekejte žádné hotely s bazénem, osušku a přidělené lehátko na hotelové pláži. Místo toho tady do ruky dostanete mapu a klíčky od skůtru. Hemžení malých motorek s dvěma pasažéry v plavkách už k ostrovu neodmyslitelně patří jako sklenička ouza k řeckému jídlu. Vždyť se na nich dostanete úplně všude.

S motorkami bývá potíž

Lefkada je tak malý ostrov, že se i na skůtru dá objet dokola za necelé tři hodiny. Vzdálenost mezi hlavním městem Lefkas na severu, kudy na ostrov vstoupí většina návštěvníků, a nejjižnějším cípem je zhruba 40 kilometrů, ze západního pobřeží na východní je to ani ne polovina. Základní instrukce jsou navíc jednoduché: na západě ostrova najdete klid a divoké pobřeží s nejkrásnějšími plážemi, na jihu nejlepší podmínky pro windsurfing a na východě nejrozvinutější turistickou infrastrukturu. Všude mezi tím pak stojí spousta olivovníků (je jich tady prý přes 1,3 milionu) a hor, jejichž vrcholy leží i nad hranicí tisíce metrů.

Vypravili jsme se na jeden z nejvyšších bodů ostrova, horu Profitis Illias, abychom se na okolní Jónské moře podívali z výšky 1036 metrů. Až na vrchol vede poměrně kvalitní cesta, ovšem tak jednoduché to není. Cestou jsme se zamotali v horských vesničkách, kde se dodnes jinak než řecky nedomluvíte, a na několika místech musel vždy jeden z nás z motorky seskočit, aby se v náročném stoupání vůbec rozjela. Ale stálo to za to. Z vrcholu totiž máte jako na dlani polovinu Lefkady. Lefkas a jeho otáčející se most, který spojuje ostrov s pevninou, nebo záliv u Nidri se spoustou malých ostrůvků.

Projeli jsme nakonec Lefkadu křížem krážem, na tachometru natočili přes šest set najetých kilometrů a s bilancí čtyř vystřídaných motorek během deseti dní jsme zřejmě překonali rekord většiny návštěvníků Lefkády. Asi jsme měli neuvěřitelnou smůlu. U prvního skůtru nám málem upadlo zadní kolo a druhý jsme vrátili s nefunkčními blinkry. „Ty nepotřebujete, hlavně že svítí přední světlo,“ mávl rukou šéf půjčovny v Lefkasu. Teprve když nás zradila i motorka číslo tři (startér), přestali jsme se všemu divit.

Stejně nás zpočátku nepřestával překvapovat tradiční „jižanský“ nepořádek nebo stáda polodivokých koz blokujících dopravu. Konec konců kozy jsou tady doma, takže turistům stejně nakonec nezbude nic jiného než počkat. Kam také na takovém krásné spěchat? Zastavit se tady vyplatí i z jiného důvodu: místní vinaři totiž vyrábějí aromatická červená vína a na několika málo místech pěstují i speciální bílou odrůdu révy Vardea, kterou na žádném jiném řeckém ostrově nenajdete. Skoro se až nechce věřit, jaké poklady ukrývají malé, zdánlivě neudržované vinice.

Tyrkysové moře, bílé pláže

Krása je na Lefkadě někdy trochu ukrytá. Třeba pláž Egremni – je jednou z nejkouzelnějších pláží ostrova, ale dostat se na ni znamená překonat 350 schodů vybudovaných ve strmém útesu. Když si chceš užít tu krásu tam dole, musíš něco vydržet, mumlal jsem si pro sebe cestou dolů. Něco na tom bude, vždyť na pláži Kathisma, místní obdobě proslulého Bibione, parkují auta skoro až u lehátek. Ale to je výjimka. Čím více schodů, tím větší pravděpodobnost, že budete na pláži skoro sami.

Možná právě tak se tady určuje atraktivnost pláží. Co na tom, že o Porto Katsiki turističtí průvodci dokola opakují, že je osmou nejkrásnější pláží světa, když dnes už pořádně nikdo neví, kdo o tom rozhodl? Přitom je to tak prosté. Nejkrásnější pláží je ta, kam se na motorce vypravíte dvakrát. Funguje to spolehlivě, vždyť malá Lefkada nabízí přes čtyři desítky pláží, které se nedají stihnout prozkoumat ani za dva týdny.

Nezapomenutelných okamžiků nabízí Lefkáda spoustu. Jako když si na vrcholu strmého útesu v malé taverně zalité slunečními paprsky vychutnáváte jogurt s medem, typicky řeckou pochoutku, a v hlubině pod vámi je už jen moře, pláž a pinie na útesu. Modrá, bílá a zelená, tři barvy, které nejvýstižněji charakterizují Lefkádu.

Má to jen jednu nevýhodu. Lefkada se stala tak populární, že se sem každoročně vydávají tisíce Čechů. Není tady narváno, ale když cestou na pláž náhodou někoho potkáte, klidně pozdravte česky. Šance, že to bude krajan nebo Řek, co se už naučil pár slovíček česky, je opravdu velká.

Fotografování domorodců

Pro fotografování místních obyvatel platí na Lefkadě stejné pravidlo jako na kterémkoliv místě zasaženém turistickým ruchem: čím odlehlejší a zapomenutá místa, tím lépe. Na Lefkadě se proto vyplatí zajet vysoko do hor, kam se většině turistů nechce trmácet. Ve vesničce Karya jsem pak nerušeně fotografoval pravoslavného popa, stařenku odpočívající ve stínu i starousedlíky, kteří popíjeli řeckou kávu a mezi prsty si pohrávali s korálky komboloi. Stačilo pozdravit, usmát se a každý ochotně zapózoval.

Horší je to už v oblastech ostrova, kde se čas neřídí podle slunce, ale podle přílivu turistů. Místní dobře vědí, že pěkný snímek stařenky v tradičním šátku je cenný suvenýr, který se dá prodat stejně dobře jako barevná lastura. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem cestou podél západního pobřeží v jedné z vesnic chtěl vyfotit právě takovou stařenku, která na zádech táhla svázané klestí. Žena nic nenamítala, jen výmluvným gestem dvěma prsty naznačila, že platit musím předem. Kolik?

V duchu jsem se na sebe zlobil, přesto jsem stařence podával jednoeurovou minci. Zavrtěla hlavou. Moc málo. Rezignovaně jsem mávl rukou a raději se snímku vzdal. Původně přátelská stařenka klela, hrozivě mávala svou holí a pečlivě mě kontrolovala, dokud jsem jí nezmizel z dohledu. To proto, abych ji náhodou bez placení přece jen nevyfotil.

S podobným chováním musíte počítat v každém letovisku na Lefkadě. Stejná scéna se opakovala třeba i ve vesničce Agios Nikitas, jen s tím rozdílem, že místní podnikavá stařenka vyžadovala peníze až zpětně. Z fotografování se stal byznys. Pravděpodobně vás to rozladí, na druhou stranu je to důkaz, že modelkou se můžete stát i na stará kolena.

Kde spát?

Turisté, které z Česka na Lefkadu vozí pět velkých cestovních kanceláří, míří nejčastěji do letovisek Vasilliki, Nidri a Agios Nikitas. Pokud chcete prožít „klasickou“ dovolenou, vydejte se do prvních dvou destinací, dáváte-li ovšem přednost klidné a turismem málo dotčené atmosféře, Agios Nikitas na severu ostrova je pro vás jasnou volbou. Ubytovat se tady můžete v několika malých hotelích nebo apartmánech.

Jak cestovat?

Na ostrov se dostanete po mostě, který spojuje pevninu a hlavní město Lefkas. V sezoně je spolehnutí na autobusovou dopravou mezi hlavními letovisky, jenže spojů rychle ubývá, čím více se blíží září. Pro cestování po ostrově je proto nejlepší malá motorka, která se v husté síti půjčoven dá pronajmout už od 8 eur na den. Pozor si dejte jen na nedostatek benzinek na západním pobřeží a krkolomné silnice v horách. Desítky zmenšenin romantických kostelíků podél cest připomínají místa smrtelných nehod.

Co si přivézt?

Obyvatele horské vesničky Karya proslavila tradiční ruční výroba originálních koberců. Pokud nemáte v zavazadlech dost místa, vydejte se do hor pro něco skladnějšího – místní umělci totiž dokáží z všudypřítomného olivového dřeva vyrobit téměř cokoliv. Cestou zpět se ještě zastavte v obchodě pro láhev červeného vína, to z Lefkady má nezaměnitelné aroma.

Další snímky z Lefkady i z jiných cest najdete na webu autora.