Když jsem loni v září na brněnském letišti nasedala do charterového letu směr Chania, Kréta, netušila jsem, jak moc si mne za těch několik málo dní pozdní letní dovolené tento čarovný ostrov podmaní. Kromě čistého moře a písečných pláží totiž Kréta nabízí i magické vnitrozemí s vysokými horami, plné pozůstatků dávné historie.
Díl první si můžete přečíst zde.
Díl druhý: „Perfektura“ Rethymno
Jiný den jsme se rozhodli zdolat další blízký, asi 400 m vysoký vrcholek, na mapě označovaný jako Kastri, který sliboval možnosti bezpečného a nepříliš náročného skálolezení. Jenže: Kréta je někdy dosti větrný ostrov. Některé dny foukalo nepříjemně silně i v Plakiasu (noční závany takového větru převracely popelnice a kontejnery), na Kastri ovšem, jak jsme se přesvědčili ten den a o pár dní později znovu, vál vichr téměř nepřetržitě. Plni dobré nálady a odhodlání jsme se ještě vykoupali v zátoce pod kopcem a pak začali stoupat. Ve výšce asi 200 m n. m. už foukal tak silný vítr, že jsme se museli vzájemně držet, a když jsme se chtěli nadechnout, museli jsme se otočit po větru. Chvíli jsme dokonce zvažovali, že to vzdáme a vrátíme se, ale nakonec jsme se, smýkáni vichrem, hrdinně dopotáceli k farmě nedaleko skalnatého vrcholku Kastri. Nebyli jsme víc jak 50 výškových metrů pod vrcholem, ale dál to opravdu nešlo. První závan by nás smetl ze skály jako papírové panáčky. (Kastri na snímku úplně vlevo.)
Foto: Daniel Mikšík
Z farmy už to nebylo daleko k silnici. Těšili jsme se, že aspoň tam se konečně nadechneme, jenže ani blíž vnitrozemí to nebylo lepší, vítr nám bral dech stejně jako předtím. A přitom nás, frustrované cestovatele, kterým se nepodařilo dosáhnout svého cíle, míjela auta, jako by se nechumelilo!
Když jsme si o pár dní později taky půjčili vůz a projížděli po stejné silnici, taky jsme si mysleli, že nechumelí – silný vůz a klimatizace vzorně plnily svou funkci – dokud jsme nezastavili, abychom si vyfotili tu záludnou větrnou hůrku, kterou jsme předevčírem nepokořili. A ač se na fotce zdá vesnička Sellia ve svém typicky krétském bílém hávu tak klidná, déle než pět minut jsem v nepolevujícím větru fotit nevydržela. Dodnes si kladu otázku, jak tam vůbec někdo může žít a bydlet trvale.
Foto: Dana Šlancarová
Kréta je územně rozdělena do čtyř správních oblastí pojmenovaných podle „krajských“ měst Chania, Rethimnon, Iráklion a náhorní roviny Lassíthi. Hranice kraje Rethimnon se nachází právě nedaleko kopce Kastri – na hraniční ceduli se tu z prefektury stala „perfektura“. Až na ten protivný vítr nás však Kréta neustále přesvědčovala o správnosti tohoto překladu.
Foto: Daniel Mikšík
Výlet do krajského města Rethimno jsme také podstoupili. A byl to opět zážitek, tentokrát s krétskou hromadnou autobusovou dopravou. Shrnu-li to, nevěřte tomu, co se na autobusu píše. Autobus s cedulí „Rethymno“ zůstává v Plakiasu a do Rethimna jede bus označený cílovou destinací „Sfakía“ (náhorní rovina Sfakía leží na západ od Plakiasu, zcela na jihu ostrova, zatímco Rethimnon severně od Plakiasu, na severním pobřeží ostrova). Totéž se děje cestou zpět, jen ve větším: asi půl hodiny pobíháme mezi patnácti autobusy na krajském nádraží, lapáme číslo našeho busu ze staničního rozhlasu ve čtyřech řečech, číslo se třikrát změní, ale nakonec sedíme v tom správném buse a jedeme zpátky do Plakiasu. Ale i Rethimnon byl perfektní. Třeba fresky v kostele Čtyř mučedníků.
Foto: Dana Šlancarová
Jen o kostel svatého Františka (?) pečovali toliko holubi. Zastíněn nedalekými mešitami a minaretem, uklizen v ústraní, pomalu půvabně chátral.
Foto: Dana Šlancarová
A o holuby se zase zajímaly kočky. I když náš kočičák se zajímal spíš o to, co se nám právě smažilo na pánvi. Pokud se v hrnci náhodou vařila třeba pohanka nebo kuskus, pohrdavě nakrčil čumák, plavně vyskočil na zábradlí našeho balkónu a odešel se podívat pod pokličku k sousedům do vedlejšího apartmánu. V noci se pak náš zrzek pral s černým kocourem odněkud z horního Plakiasu. Někdy vyhrál a ráno za námi pyšně přicházel a žádal si něco pořádného k snídani. Někdy prohrál. Dva dny před odjezdem nepřišel celý den a nepřišel ani v den odjezdu. Zahlédla jsem jen bílý stín ve vysoké trávě a červený šrám na zadní pacce.
Hodinu před odjezdem, s batohy sbalenými a vyrovnanými před apartmány, jsme ještě nervózně brousili před naším bývalým balkónem. Či či! Či či! Či či!!! A zrzek slyšel. Slyšel a přišel. Nechal se naposledy pohladit, zkontrolovat nohu, na kterou ještě kulhal, ale která už se hojila. Mohli jsme v klidu nasednout do autobusu směr Chania a odletět domů.
Foto: Dana Šlancarová
(Všechny fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon F70 s objektivem Nikkor 28–70 mm,F3,5–4,5 D. Do digitální podoby byly převedeny pomocí filmového skeneru Minolta DiMAGE Scan Elite 5400, skenováno v rozlišení 2700 dpi. Dodatečné úpravy a ořez fotografií provedeny v programu Adobe Photoshop 6.0.)