Když jsem loni v září na brněnském letišti nasedala do charterového letu směr Chania, Kréta, netušila jsem, jak moc si mne za těch několik málo dní pozdní letní dovolené tento čarovný ostrov podmaní. Kromě čistého moře a písečných pláží totiž Kréta nabízí i magické vnitrozemí s vysokými horami, plné pozůstatků dávné historie.
Abych pravdu řekla, nejsem zrovna plážový typ. I když mám moře ráda, v poloze vleže to na přímém slunci nevydržím déle než deset minut – pak se buď zbaběle schovávám do stínu nebo utíkám zase do vody. Avšak ve chvíli, kdy za zcela identické intenzity slunečních paprsků kráčím na vrchol kopce, najednou to nesnesitelné vedro přestávám vnímat. Proto pro mě byla Kréta naprosto ideálním místem na dovolenou. Osm set, devět set metrů vysoké kopce se v jihokrétském letovisku Plakias zvedaly na došlap od moře.
Foto: Dana Šlancarová
Hned druhý den jsme vyrazili na „Homoli“, kterou jsme si tak soukromě pojmenovali podle jejího tvaru. Na naší mapě totiž tento poměrně výrazný kopec nenesl žádné jméno. Jak jsme si ověřili ještě několikrát později, krétské mapy, totiž jejich měřítko a přesnost, to je při cestování Krétou největší kámen úrazu.
Nejpodrobnější mapa, kterou jsme dokázali sehnat, byla v měřítku 1:100 000. Některé silnice v ní zakreslené jsme nebyli schopni identifikovat, ač jsme daná místa procházeli dokonce dvakrát, o stezkách pro pěší tedy nemluvě. Nebo jiný příklad: těsně za Homolí měla podle mapy ležet vesnice Gianiou, ale zjevně tam neležela a byla ještě o kus dál, jak jsme se přesvědčili, až když jsme tudy o několik dní později projížděli autem. Nakonec jsme vysledovali, že jediným ukazatelem na mapě, podle kterého se lze spolehlivě orientovat, jsou hřbitovy, respektive jejich umístění. Byl-li hřbitov zakreslen po pravé straně cesty, mohli jste vzít jed, že tam opravdu bude. Podle kostelů se orientovat nedalo, nejrůznější kaple a kapličky byly doslova na každém kroku.
Foto: Dana Šlancarová
Mluvíme-li o kostelech, kapličkách a svatyních na Krétě, je nutno říci, že o ně Kréťané vzorně pečují, viz předchozí fotografie kostela v Plakiasu. Když jsme se vyšplhali nahoru na Homoli, na temeni kopce jsme nalezli – jak jsme již z pohledu z dálky očekávali – také kostelík. Byl oplocen, zřejmě aby tudy nepobíhaly kozy nebo ovce (snad divoké krétské kozy kri-kri), ale u vchodu nás vítal barel s vodou a plechovky s barvami.
Foto: Dana Šlancarová
Na kostelíku na Homoli jsme museli obdivovat dvojí. Za prvé výsledek snahy malířů, viz obrázek následující – čisté bílé stěny zářily proti modrému nebi a vzdáleným hnědým horám a mátly expozimetr mého fotoaparátu. A za druhé to, jak dokázali dopravit veškerý materiál 450 metrů vysoko od moře do dosti strmého kopce... Zhruba do poloviny kopce sice vedla široká, buldozerem hrnutá cesta, místy vylámaná do měkké skály ve svahu, ta však v jednu chvíli náhle skončila a dál se muselo útlou stezičkou po kamenech.
Foto: Dana Šlancarová
Cestou zpět jsme obdivovali tutéž trpělivost, uplatňovanou při výsadbě nových olivových hájů. (Krétě se mimochodem přezdívá „ostrov olivovníků“ a podle některých pramenů zde byly pěstovány olivy už 2 500 let před Kristem.) Nejprve krétský zemědělec srovná a vyhladí buldozerem (protože žádný jiný stroj by na tak příkré kopce nevyjel) kus stráně. Poté ji nějakou dobu jen seče a hnojí. Pak zasadí stromky a natáhne kilometry černých hadic a poctivě zavlažuje. A za pár let může sklízet první úrodu oliv, z nichž vyrobí vynikající olivový olej, který posléze získá třeba titul nejlepšího olivového oleje na světě.
Foto: Dana Šlancarová
Všechny fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon F70 s objektivem Nikkor 28–70 mm, F3,5–4,5 D. Do digitální podoby byly převedeny pomocí filmového skeneru Minolta DiMAGE Scan Elite 5400, skenováno v rozlišení 2700 dpi. Dodatečné úpravy a ořez fotografií provedeny v programu Adobe Photoshop 6.0.
(pokračování příště)