Letošní zima patří spíše k těm Ladovským- takovým, na které se bude jednou vzpomínat se slovy: „Jo to ještě byly zimy, ne jako dnes!“ Sníh, fujavice, náledí...
Jak jsem psal už mnohokrát, zima není mým oblíbeným ročním obdobím. Nemám ji nijak v lásce od malička a s postupujícími roky se propracovávám k vyložené averzi na sníh, led a krátké dny.
V zimě, podoben medvědovi, zalézám do brlohu a ven mě obvykle vyžene jen nejvyšší nouze nebo nějaký druh pominutí smyslů. To se projevuje tím, že s fotoaparátem na krku vyrazím na procházku poháněn pocitem, že tohle nepříjemné, leč fotogenické období nesmím zbůhdarma opomíjet. Přitom je mi už doma jasné, že devadesát procent svého soustředění a pozornosti opět věnuji udržení vertikální polohy mého těla a francouzských holí. A v případě, že pozici bez ohledu na vynaložené úsilí přece jen změním na horizontální, tak snaze rozbít si hubu co nejméně a nevyděsit při tom příliš náhodné kolemjdoucí tím, že kolem nich proletí moje hůl.
1. Ztracené ideály 2. Cosi číhá za záclonou...
Takže moje soustředění se věnuje hlavně „přežití“ a fotografické náměty většinou míjím s minimem pozornosti. Ale občas se zastavím, abych se vydýchal z toho úsilí neupadnout. Když už stojím, tak se i rozhlédnu dále než na vzdálenost jednoho kroku. Přitom vidím kolem sebe dost motivů, pro které se mi vyplatí alespoň občas vylézt na tu ošidnou ledovou dráhu. Některé z těch obrázků nefotografuji pouze očima (sami jistě víte, že právě fotografie snímané pouze očima jsou ty nejlepší), ale snažím se je nedokonale přenést i na čip svého fotoaparátu.Říkám tomu procházky pro zdraví, takže se domů vracím utahaný, bolavý, občas i vyválený – v lepším případě ve sněhu, občas ale v břečce, která z toho sněhu vznikla.
1. Došlo uhlí, došla pára 2. O čekání na jaro a optimismu vůbec...
Málokdy se však vracím otrávený nebo dokonce naštvaný. Právě naopak – mám vyčištěnou hlavu a jsem v duševní pohodě. Baterie ve fotoaparátu většinou mele z posledního – je stejně letitá, jako ten digitální optický strojek a chlad snáší velmi neochotně. Takže nejprve přijde na řadu nabíječka, data na kartě jistě počkají (zatím ještě nikdy neutekly). Až za hodinku, za dvě – pokud se k němu dostanu – v počítači vytvořím nový adresář. Propojím tu hučivou bednu s fotoaparátem a začnu sledovat, jak se data přenáší.Proč? Už před časem jsem přišel na to, že kabely jsou jednou z hlavních příčin nedokonalých fotografií. Píši o tom na mém blogu v článku Velké spiknutí.
1. Českolipská zimní... 2. Slunný den na sněhu
Potom už většinou jen letmo zkontroluji úlovek toho dne a uvedený adresář zase zavřu. Protože ten pocit lehkého neskutečna, který jsem cítil ve chvíli, kdy jsem byl součástí přímky objekt - objektiv- fotograf, ten pocit krásné hudby někde uvnitř – ten je tou dobou už pryč.Je to tak dobře – teprve jistý časový odstup mi řekne, jestli v té hudbě přece jen nebylo moc falešných tónů.
Za pár hodin (nebo taky až za pár měsíců) se ke každé z těch fotografií vrátím, abych je zpracoval. U mnohých tu hudbu už neuslyším. Tak půjdou z kola ven a uvolní drahocenné místo na disku. Ale pár jich jistě bude hrát dál tu melodii, kterou jsem slyšel tam venku v tom bílém sajrajtu, a mně bude zase hrozně fajn.
Jak jsem psal už mnohokrát, zima není mým oblíbeným ročním obdobím. …
Ale jako má každá mince dvě strany, umí být tohle období taky krásně fotogenické, plné poetiky a hudby i pro lidi mého ražení, kteří mají raději plavčíky než vlekaře.
František Richter
P.s. Nevím jak u vás, ale tenhle víkend byl u nás slunečný a moc krásný na pohled.