Lumír Žemla: Fotograf, kterého nakopnul úspěch

Dva roky zpět jej focení začalo bavit a pak stačil jen krůček – vítězství ve fotografické soutěži. Lumír Žemla nečte příručky k fotoaparátům, nevyzná se v technice, přesto jeho tvorba boduje. „Hlavní je dostat do fotky pocit,“ říká. A jeho příznivci to cítí.

Dívka za zenitem, foto: Lumír Žemla

Představte nám nějak svou tvorbu. Je to ještě fotografie?

Prvotně tvořím v počítači. Hodně dávám na pocity. Až budu pracovat s barvou, vzniknou fotografie na plátně. Určitě už jste slyšela o tom, jak se kdysi pokoušeli malíři napodobit fotografii a fotografové plátna starých mistrů. Od věků vedou mezi sebou fotografové a malíři závod či jak to nazvat. Já bych je chtěl skamarádit. Takže, když to vezmu od podlahy, moje fotografie je pouhým začátkem do jiných světů a pocitů, které začínají teprve vznikat. Některá fotografie mi zabere i šedesát hodin práce.

Podzim v loukách, foto: Lumír Žemla

Původně jste se věnoval jenom malířství, jak jste se dostal k fotografování?

To bylo v únoru 2010. Přišel za mnou známý, který fotí a natáčí svatby. Zeptal se mně, zda bych s ním nechtěl jednu svatbu nafotit. No a já si na ten popud koupil zrcadlovku – tenkrát Sony Alfu A230 – a přislíbil jsem, že s ním tu svatbu fotit budu. Nakonec jsem ovšem den před tím onemocněl a svatbu jsem nefotil. Potom se mi ale focení zalíbilo. Zkusil jsem poslat jednu fotku do fotografické soutěže a hned jsem vyhrál první místo (soutěž s Photon Europe – Dramatický portrét) a to mně nakoplo do další tvorby. Po nějaké době jsem si začal s fotkami pohrávat a spojovat malířství s fotografií. Takže kamarádovi vlastně vděčím za to, že jsem fotit začal.

On po vás chtěl, abyste nafotil svatbu, ačkoliv jste se focením nezabýval?

On byl hlavní fotograf a po mně chtěl, abych fotil jen jako sekundant. Ano, chtěl abych fotil i když jsem to nikdy nedělal. Věděl, že mám výtvarný talent a na to nejspíš spoléhal. Navíc svatba měla být někdy až koncem dubna a předpokládal, že za tu dobu nějaké základy získám.

Jak jste se tedy ty dva měsíce připravoval?

Dlouho jsem se snažil fotoaparát vůbec nějakým způsobem nastavit. Nemám rád manuály, poučky, příručky apod. Rád na to přicházím sám. Takže první věci byly opravdu nepoužitelné. Nakonec se mi to začalo pomalu dařit, ale je třeba perličkou, že nějaké věci v nastavení, které jsem myslel, že tam nemám, se mi podařilo nalézt až po několika měsících. (smích) Nyní fotím s Pentaxem K-5 a stále si na něj zvykám. Je to oproti základní Sony jako nebe a dudy. Ale přijdu na to. A bez příruček. (smích)

Říká se, že fotoaparát, ať sebelepší, vám talent nedá. Něco na tom je. Pokud chcete fotit, ale nemáte talent, tak ať si koupíte sebelepší stroj, stále to budou jenom „výcvaky“.

Dneska fotí spousta fotografů a pokud se vám podaří dostat se z šedi a nějaká fotka má úspěch, máte o to větší radost a tento úspěch velice vnímáte.

  
Hrátky s čertem | Russia, foto: Lumír Žemla, 2×

Já bych ještě na chvilku zůstala u svateb. Minulý týden jsem zrovna dělala rozhovor s fotografem, který se focením svateb živí a ten mi tvrdil, že technika je pro něj v jeho oboru to nejdůležitější. Vy jste od svateb úplně neupustil a fotíte je i dnes…

Ano, ale pokud svatby fotím, tak především svým známým. Fotit svatbu je jedna z nejtěžších disciplín, a to už proto, že přecházíte do různých prostředí a mnohdy není dostatek času na nastavování. Takže svatby nedělám běžně. Stává se mi ale celkem často, že mne kontaktují lidé na focení svatby. Mám svůj rukopis a ten, pokud fotím svatbu, vnáším i do ní.

Svatebním fotografem se tedy asi nestanete, ale zajímalo by mě, jaké máte ve fotce ambice.

Ambice? To víte, že je mám a možná nemalé. Například bych se velmi rád dostal se svou malovanou fotografií k ilustraci knih. Nebo bych chtěl aby má tvorba pomáhala jiným, peníze z prodejů apod. Jeden takový velký záměr už mám. Fotil se před půl rokem a nazval jsem ho Ostrava Urban Living. Je to o kontrastu uspěchané dospělosti a bezstarostného mládí. Rád bych s tímto projektem otevřel šňůru výstav po republice a cestou nabaloval další a další příběhy z ulice. Lidé by mohli přispět svými fotografiemi, čímž by se výstava stále zvětšovala. Výtěžek bych rád věnoval na maminky s dětmi.

Soutěže a každý další úspěch vás nakopne a říká vám: „No chlapče, asi nejsi úplně k ničemu. Jdi dál a tvoř.“

Novinářská, foto: Lumír Žemla

Přejděme tedy k vaší tvorbě. Co se ve svých fotkách snažíte zachytit?

To je celkem těžká otázka, ač lehce položena. Pro mne je hlavní dostat do fotky pocit – ať už z výrazu nebo z prostředí. A pokud něco nemohu vyfotit, tak si to jednoduše nakreslím. Mám rád, když divák sám nachází cestu k mé fotce. Nachází dojmy a objevuje nové světy.

Víte, když například vidím na své výstavě, jak nějaký návštěvník třeba deset i patnáct minut stojí u jediné fotky a snaží se nalézt cestu, nebo třeba odpočívá, zamyšlen v nových světech, je to prostě pro mne takové zadostiučinění, že jsem tomuto človíčkovi vstoupil, třeba i na těch pouhých 15 minut, do jeho života a on těch 15 minut svého bytí obětoval mé fotografii.

Mluvíte s lidmi na svých výstavách? Co vám říkají?

Mluvím a většinou si odnášejí pozitivní dojmy. Mnohdy chtějí dokonce koupit fotku a pověsit si ji doma. Mám z výstav velmi příjemný pocit. Je přeci jen lepší, když fotku vidíte na papíře ve velkém než na webu.

Jsem trošku ostýchavý, ale to jen na začátku. Jsem nervózní z toho, kolik lidí dorazí. Ale lidé chodí a to je fajn. Navíc potkávám na výstavě i cizí příznivce, ne jen přátele, jak je to na mnohých vernisážích běžné. Takže si říkám: „Kluku, už nejsi úplně neznámý.“ (úsměv)

Když jsem potkal Yettiho, foto: Lumír Žemla

V internetových galeriích neznámý nejste. Většina ohlasů jsou pozitivní, ale najdou se i kritici vašeho stylu. Jak s tím se vyrovnáváte?

Kritika? Moc se s ní nesetkávám, a když, tak pouze u fotografů, kteří dělají klasickou tvorbu a nedovolují tomuto umění vybočit. Nepustí do toho svou fantazii a technika je pro ně přednější než vlastní vyjádření. Takže kritiky se nebojím a dá se říci, že ji přijímám s hrdostí. Jsem o svém výtvoru přesvědčen. Ale nechám si i klidně poradit a zkusím cestu, kterou mi někdo navrhne.

Často fotíte děti, rád byste poskytl příspěvek na maminky s dětmi. Máte k dětem nějaký hlubší vztah?

Mám a to velký. Děti jsou krásné bytosti. Sám mám dva skvělé malé kluky a můžu říci, že vztah k dětem jsem si vybudoval až s nimi. Když vidím, jak jsou zranitelní, a jak někdo dokáže těmto stvořením ublížit, tak mě to naštve. Mnohdy mám slzy v očích, když vidím ve zprávách jakékoliv bezpráví na dětech. Jak někdo dokáže týrat dítě? Vždyť děti si mají hrát a smát se, užívat si ještě bezstarostný život. Takže ano, mám rád děti a rád s nimi tvořím.

  
Na trumpetu hrál | Pod povrchem, foto: Lumír Žemla, 2×

Popravdě z vašich fotografií kolikrát taky nemám pozitivní pocity.

Ano, takto se snažím vyjádřit zlo, které je bohužel kolem nás. Líbí se mi, když někdo napíše u fotky: Hrubé násilí. Ano, je to násilí, ale protože my takový jsme.

Začal jsem vytvářet projekt s názvem Torture, který má znázornit domácí násilí, omezování apod. ale to jen proto, aby lidí z těch fotek něco pochopili. Dnes je hrozné vůbec pustit zprávy – jen samé násilí, týrání, vraždy. Musíme si uvědomit, že v tom rostou naše děti. Kdysi nás maminka vyhodila od televize a dnes už násilí je i v pohádkách. Co si neurveš, člověče, to nemáš a jdi přes mrtvoly. Tak proto opepřuji galerie fotkami Tortury. Nevím, zda se dokážu vyjádřit správně, snad ano. Mnohdy je zarážející, že se tyto fotky líbí. To by právě neměly…

Fotek Torture by mělo vzniknout celkem pětatřicet a následně bych z toho rád udělal výstavu nebo to vydal knižně a doplnil o soudobé texty

Vím, že tímto určitě svět nezměním, ale tak, jako kdysi byl hon na čarodějnice, tak já dnes dělám to samé. Akorát moderněji.

Dcera náčelníka při sběru dříví, foto: Lumír Žemla

Píšete k fotografiím texty? Nejste zastáncem toho, že by měla fotka mluvit sama?

Píšu texty, ale výjimečně. Spíše jsem poslední dobou začal dodávat k fotkám hudbu, která mi k nim sedí. Umocní to pocit. Někdy i vyzývám diváky, aby k fotografii sami vložily odkaz s hudbou, která se jim k ní líbí. Rád vnímám pocity ostatních a to i touto formou. Vypovídá to o tom, co ten divák cítí, zda vybere smutnou anebo naopak veselou skladbu. Ale texty vážně minimálně. Název ano, ten nese každá má fotka.

Mám rád, když se divák fotkou baví. Každá má fotografie má nějaký příběh a prostor nechám i divákovi. Nenavádím ho cestou, kam chci aby šel, ať si tu cestu najde sám. Dnes už mnoho lidí ale ani nechce nějak vnímat, spíše jim to musíte konzumně postavit pod nos. Proto je umění tam, kde momentálně je, či kam směřuje…

To mi vysvětlete. Kde podle vám současné umění je?

Pokud jde o místní tvorbu, tak mám dojem, že lidé na ni nemají čas a ani peníze. Umění jako takové je čím dál méně kreativní. Dneska si fotoaparát koupí kde kdo, ale už jen málokdo z něj dostane to pravé. Klasických fotografů už je jako šafránu a to mne staví na myšlenku: „Je vůbec možné se dnes označit za fotografa?“ Já říkám, že nejsem fotograf, ale umělec. Berte s nadsázkou. (úsměv)

Zkuste se zamyslet, kdy jste naposled slyšela v televizi: „Umělec, fotograf nebo výtvarník. Dnes zapnete televizi a slyšíte slova jako vrah, podvodník, zloděj. A dokud se tohle nezmění a lidé nebudou více vnímat umění – ať už fotografii, nebo výtvarné umění – tak budeme ztraceni. Dnes se mezi sebou navštěvují jen fotografové na serverech, aby si ukázali, co fotí, ale člověk, co se tomu nevěnuje, o vás neví. On ví, kolik bylo dneska bouraček, a že vykradli poštu, ale že ve městě, kde žije, je někdo, kdo takto tvoří a je úspěšný, o něm tento člověk neví. Takže média vládnou světem a my si budeme hrát na svém písečku a pouze mezi sebou.

Dneska máte možnost vyrazit do světa, jen pokud vyfotíte celebritu, a to jste možná ještě v pozadí za ní. Ale když se podíváte, co se zde prezentuje a kdo všechno bez trošky soudnosti díla vystaví, tak se možná ani není čemu divit. První věc o kterou se tady zajímá potenciální zákazník je cena a až potom umění. Proč si myslíte, že dnes jde člověk koupit rádoby umělecký plakát do IKEA? Protože neví, kam má jít. Neví, že je zde mnoho umělců, co svá díla nabízejí ve srovnatelné ceně jako ten plakát z IKEA. A navíc mohou mít za tu cenu originální tvorbu.

Když ptáčka, foto: Lumír Žemla

Mám pocit, že pletete hrušky s jablky. Neočekávám, že se v Událostech na ČT1 budou řešit vernisáže a výstavy. Na to jsou kulturní pořady.

Asi máte pravdu, jen mne vadí, že už se nesetkává člověk s těmito pojmy častěji.

Já myslím, že ten, kdo se o umění zajímá, si k němu vždycky cestu najde. Je něco, co byste rád vzkázal příznivcům fotografie?

Hrozně mě mrzí, že je tady tolik dobrých tvůrců, o kterých možná veřejnost neví. Uměním žiji celý život, jak jsem psal, od mala kreslím, maluji a rád bych, aby se o lidech, kteří se věnují umění vědělo více.

Body, foto: Lumír Žemla

Prosím, máte možnost je odhalit. Kdo jsou ti tvůrci?

Například u fotografů Radek Hill – jeden již z mála klasicky fotících tvůrců. Dále pak Matyáš Smýkal, Vladimír Souček, Andrej Čulák, Jiří Burdych, Petra Klačková a mnoho dalších.

Poslední dotaz – chtěl byste se fotkou živit?

Určitě ano, pokud by byla příležitost, tak bych asi po ní skočil.

Má svůj svět, foto: Lumír Žemla