Luděk Vojtěchovský: Stále v temné komoře

Začínal jste focením pouličních momentek. V době, kdy vznikaly, se hodně fotografů zaměřovalo na tento druh fotky, řekla bych, že je to taková specialita Česka. Na těch vašich je ale zajímavé to, že v té době vám bylo patnáct let. Kdo vás k fotce přivedl a kdy?

V roce 1973 jsem dostal od rodičů fotoaparát Ljubitěl 2. Rodiče mi dali fotoaparát a ani netušili, co způsobili. Focení mě od začátku doslova fascinovalo. Rok jsem si šetřil na další fotoaparát Zenit E a za další rok jsem si ušetřil na lepší objektiv. Fotografie jsem vyvolával sám ve fotokomoře v kulturním domě, kde byl fotokroužek. Jinak jsem vyvolával fotografie vkoupelně doma. Od začátku jsem se učil sám, občas tatínek mi něco poradil nebo zajistil chemikálie, ale fotografování se nevěnoval.

Na většině z těch fotografií jsou staří lidé. Je to náhoda nebo jste je záměrně vyhledával?

Staré lidi jsem fotografoval cíleně, ale i děti a cikány. U toho jsem vydržel asi čtyři roky. V té době jsem chodil v Praze do školy. Internát a škola byly přes celou Prahu, po cestě ze školy jsem potkával staré lidi, které jsem fotografoval. Chození ulicemi s foťákem v Praze mě nesmírně bavilo a toužil jsem udělat dobrou fotografii.

Foto: Luděk Vojtěchovský 

Vzpomenete si ještě, čím vás staří lidé v patnácti tak zaujali?

Zdáli se mi zajímaví, rád jsem s nimi hovořil a svým způsobem mě i ovlivnili.

Dnes už momentky nefotíte? Připadala vám doba socialismu víc „fotogenická“?

Fotogenická pro mě byla oprýskanými zdmi a domy, šedě postrojenými lidmi. Snad byla. Já na období socialismu nerad vzpomínám. Jednou nás s kamarádem při focení u zdi pardubického kriminálu esembáci zatkli a vyslýchali nás až do večera a pak nás s pokutou propustili. Mezi tím nám vyvolali filmy, které jsme u sebe měli. Někdy to byla ale legrace...

 
Foto: Luděk Vojtěchovský, 2× 

Hodně fotek vzniklo v Pardubicích. Nelákalo vás to někdy za hranice, stát se reportážním fotografem?

Reportážním fotografem jsem nikdy nechtěl být. Také nemusím jezdit po celém světě, abych hledal cosi nevysloveného, rád se vyslovím doma v Pardubicích. Ale cestuji rád a bohužel málo.

Podíval jste se třeba do Ameriky, kterou jste také dokázal velmi osobitým způsobem zachytit ve fotografiích. Proč jste se do Ameriky vydal a jaké pocity ve vás zanechala tato zem?

Kamarád vystavoval v New Yorku několik fotografií, a to se stalo i záminkou naší cesty. Splnil se mi tím velký sen, nejen kvůli fotografování, ale také jsem se tam setkal s Antonínem Kratochvílem, Janem Lukasem, Jiřím Ermlem a dalšími skvělými lidmi. Prošel jsem tam s radostí i několik desítek výstav.

Foto: Luděk Vojtěchovský 

Vyvoláváte a zvětšujete si fotografie sám? Jste příznivce názoru, že fotka vzniká na papíře?

Ano, jsem. Fotografie si zvětšuji sám. Vytištěné obrázky „fotografie“ upravené v PC, mě nezajímají. Mám na mysli černobílé fotografie.

Vím o vás, že fotografie zvětšujete i svým známým a jezdí za vámi i lidé z celé ČR. Dokonce jsem se doslechla, že za vámi létá speciálně zákazník až z Ameriky. Co je na tom pravdy?

Fotografie zvětšuji na zakázku a na výstavy. Ano, fotografie zvětšuji i na výstavy do USA. Momentálně připravuji zvětšeniny na výstavu do Itálie. Fotografie se nejen musí zvětšit, ale jde doslova o vymodelování. Je to citlivá a náročná práce.

 
Foto: Luděk Vojtěchovský, 2×

Jak si vlastně vysvětlujete to, že jste nepodlehl digitální technologii?

Digitální technologii používám pouze v komerční fotografii. Je tak snadná, rychlá, levná a přístupná všem. Digitální technologie nemůže ale nahradit kouzlo klasicky zhotovené fotografie na barytovém papíře.

Dá se říct, že jste se naopak vrátil v čase, když jste začal dělat fotogramy. Kdy a jak jste se k tomu dostal?

Fotogramy vznikaly jeden rok, kdy jsem byl vyzván, zda-li bych byl schopen připravit výstavu. Vznikla tak asi třicítka různých fotogramů. Výstava se uskutečnila v Galerii ART Chrudim v roce 2006.

Dokážete popsat, co vás na této technice nejvíce baví?

Asi náročnost, zcela odlišný způsob zhotovení fotografického obrazu, nutná dávka fantazie, trpělivosti a dostatek volného času.

Fotogramy – pokládání různých předmětů na fotografický papír, po jehož následném osvícení zvětšovacího přístroje, vznikne nový obraz. Co jsou pro vás ty předměty?

Fotogramy jsem zhotovoval na film 6 × 9 cm a následně zvětšoval. Předměty, ze kterých se následně tvořily fotografie, byly např. kousky filmů, průhledné papíry, sklo a další.

Mají fotogramy vlastně nějaký hlubší význam?

Je to jen odlišný způsob zhotovení fotografie. Hlubší význam nemají, alespoň ne pro mne.

   
Foto: Luděk Vojtěchovský, 3× 

Hodně času asi trávíte v temné komoře. Nechybí vám lidé?

Když jsem ve fotokomoře, i celé hodiny sám, lidé mi nechybí. Mám rád příjemnou atmosféru červeného světla. Samota je nutná pro soustředění na zvětšování a vyvolávání fotografií.

Kdybych měla shrnout vaši tvorbu, fotil jste momentky lidí, architekturu i zátiší. Co z toho vás bavilo nejvíc?

V patnácti život na ulici: staré lidi, cikány a děti. Ve dvaceti fragmenty města, oprýskané zdi, prázdné ulice. Ve třiceti portréty na zakázku, fotografie v ateliéru. V současné době abstraktní zátiší, fotografované přímo v temné fotokomoře, fotoaparátem je zvětšovací přístroj. Ze všeho toho nejvíc mě bavilo fotit staré lidi.

   
Foto: Luděk Vojtěchovský, 3×

Nějak mi ale ve vašich fotografiích chybí ženy…

Ženy? Vůbec nechybí, jen chybí jejich prezentace. Několik let jsem se věnoval portrétům, fotil jsem booky pro modelky i akty.

Už jste se zmínil, že jste se také věnoval komerční fotografii. Je to stále focení, co vás dnes živí?

Ano, focení mě stále živí, někdy i komerční, ale nejvíce zhotovování fotografií.

 
Foto: Luděk Vojtěchovský, 2×

Máte za sebou 130 výstav po celém světě. Jaká výstava pro vás byla zásadní?

Zásadní výstava v Galerii ART Chrudim a v Galerii G4 v Chebu. Rád na obě vzpomínám.

Jak se stavíte k současné fotografii? Sledujete ji?

Nesleduji současnou fotografii, ani mě nezajímá.

V rozhovoru s Jaromírem Zeminou, který máte uveřejněný na svých stránkách, vyjadřujete sympatie k Josefu Sudkovi. Je někdo ze současníků, koho byste takto vyzdvihl?

Na Sudkovi se mi líbil způsob života a jeho poctivost ve fotografii. Ze současných bych jmenoval Karolínu Šimonovou, která za několik měsíců pochopila to, co někteří nepochopili za celý život.

A to jest?

Asi cit pro situaci, snaha o vytvoření fotografie, která není povrchní, komerční. Karolína v neskutečně krátkém čase sama dokázala udělat dobré fotografie. Vyhýbá se povrchním fotografiím. Je to opravdový talent.

Foto: foto: Luděk Vojtěchovský

V roce 2011 jste založil Galerii klasické fotografie. Co bylo prvotním impulzem a jaké autory jste přizval ke spolupráci?

Galerie klasické fotografie je jen pro radost. Impulzem mohla být podpora klasického způsobu zhotovení fotografií. Další autoři v případě zájmu vystavovat v galerii budou vítáni.

Zdá se, že fotografií jste se zabýval celý život. Co vám kromě toho ještě dělá radost?

Ano, fotografii jsem věnoval celý svůj život. Další potěšení? Jsem sběratelem hezkých zážitků.

 
Foto: Luděk Vojtěchovský

Jméno Vojtěchovský je ve fotografii docela časté. Máte společného něco s panem Milošem nebo Miroslavem Vojtěchovským?

Společné máme pouze jméno. Miroslava Vojtěchovského obdivuji a uznávám.

Pan Miroslav Vojtěchovský, kromě své tvorby, ještě vyučuje na škole. Vy jste nepřemýšlel nad tím, že byste své poznatky a zkušenosti předával dál?

Uvažoval, ale jen kdyby se jednalo o soukromé hodiny. Rád bych vyučoval klasické zhotovování černobílých fotografií.

Foto: Luděk Vojtěchovský