Umění hraje v našem životě jistě nezanedbatelnou roli. V průběhu života si věšíme na zdi různé obrázky a plakáty, kusy papíru i zarámovaná díla. Dnes přišla řada i na kukuřičný klas. Kloki, což je přezdívka autora následující Fotky týdne, je opět jedním z těch mála, kteří své fotografii vtiskávají punc dvojakosti. Na jednu stranu dílko působí komicky, na stranu druhou je v něm obsažena jakási temnota...
Stejné příšeří a zádumčivost najdeme i v dalších dvou snímcích z klokiho galerie. Ano, rozhodně pojímá realitu originálním způsobem. Z řádky klasických zasněžených svahů a oblých tvarů, v nichž se návštěvníci Galerie brodí po kolena každý den, vyčnívá jako telegrafní sloup z kukuřičného pole. Ale v žádném případě se nesnaží divákům nějak zavděčit tím, že by své scenérie oblékal do barviček, které jsou zrovna „in“ a přehnaně je nasvětloval, aby mu někdo nevyčetl podexpozici. S komentáři se také zrovna nepředává, zato však nezapomene vždy pozdravit. Klokiho zátiší jsou prostě černá jako noc, temná a špinavá, visí na oprýskaných stěnách a konfrontují umění s okolní pouliční realitou.
Konotace této fotografie jsou značně rozporuplné
Velké pozdvižení vyvolal tento autor už před časem svou experimentální kompozicí Lost Supper, kde - stejně jako v tomto případě - promyšleně umisťuje do symetrického prostředí pomačkaný, rozházený, diagonální či jinak zdeformovaný předmět, čímž opět potvrzuje pravidlo „Na černém podkladu je nejvíc vidět bílá tečka“ a dokazuje, že ví, jak onu pověstnou bílou tečku v kompozici nejen najít, ale také vyzdvihnout.
A závěrečný verdikt: Rámeček versus rámeček. Kloki má v této otázce jasno a své fotografie prezentuje v jednotné zaběhané formě, která neruší ani nezaujme, ale také nepobuřuje křiklavým podpisem s vykřičníkem přes půl monitoru. Na druhou stranu, o rámy tady přece nejde. Hlavní je vždycky to, jakou kukuřici najdeme uvnitř...