Naprostá většina lidí v životě nepoznala opravdové ticho, tvrdí autor snímku, nazvaného „Klid“. Co byste si řekli, kdyby místo sídlišť a dálnic najednou vyrostl les?
Nevnímáme, v čem žijeme. Zvykli jsme si na hluk, zápach, kovové konstrukce, betonové krabice, spěch. Občas zahlédneme na DIGIareně zajímavý záběr z přírody a něco se uvnitř nás trochu sevře, pohne se jakási dávná touha, ale ještě než nabude jasnějších obrysů, uvědomíme si, jak nutně musíme spěchat do města, co je potřeba řešit honem v práci a co všechno ještě spěchá... Určitě jsme ale během svého stresujícího úprku životem zahlédli jméno Michal Škrabálek. Na jednu stranu se jedná o nadaného fotografa, který podává osobitou výpověď o tom, jak vidí svět kolem sebe. Také je to člověk, který přemýšlí. Nad kontrasty i nad všedností. Svět na jeho fotografiích je z větší části šedivý a zasmušilý, ale ten, kdo vytrvale hledá barvy a světlo, se většinou dočká.
Tento autor si své postřehy navíc nenechává pro sebe. Každý z jeho snímků provází inteligentně formulovaná filozofická myšlenka. Samozřejmě, že do galerie se chodíme dívat na fotografie, ne číst dlouhé texty, ale autor sám na jednom místě uvádí, že přeskočením nudného komentáře může čtenář přijít o myšlenku, „která by ho posunula o kus jeho dlouhé cesty“. Když se však ponoříme do galerie Michala Škrabálka, otevře se před námi bohatě větvené rozcestí. Kam se vydat nejdřív?
Klid, Foto: Michal Škrabálek
„Lidé si neustále upravují přírodu a vlastně úplně všechno k obrazu svému. Proč? Z pohodlí.“ Komentář u staršího snímku, nazvaného Proměny, se svým způsobem vztahuje také k tématu, které autor nakusuje pod fotografií „Klid“. Jak sám přiznává, je navyklý na tichou přívětivost zalesněné čtvrti, takže si nedovede představit, že by dokázal žít v agresivním chaosu městského centra. „Všude nelidský beton, kovové konstrukce, šeď. Žít v něčem takovém chce hodně odvahy, zatvrzení nebo otupění. Neumím si představit, že bych ten chaos měl nazývat domovem a trávit v něm svůj život“ vysvětluje. Kompenzaci nabízí opětovný únik do tichého náručí přírody. Ale i na tom nejklidnějším záběru, zasvěceném tichu a pokoji, však najdeme náznaky civilizace – mříže, kov, beton a překážky. Na zamrzlou hladinu řeky se dnes díváme už jen skrze zábradlí mostu, který spoutal její břehy.
Kontrasty jsou a vždycky budou tím, co přitáhne pozornost. Možná je to proto, že člověk dnešní doby je už tak otupělý, že jemné náznaky nechává projít bez povšimnutí. Zatímco text je o špíně, hluku, zápachu a stresu, snímek ukazuje „přírodní čistotu“. Od té nás však odděluje masivní překážka. Ve srovnání s tím kusem rezavého, hranatého, neosobního železa v popředí se lyrické panoráma v dáli zdá být až čímsi nadpozemským. V dáli se protrhávají mraky, obloha za nimi je optimistická a jasná a zář, která dopadá na vodní plochu, naznačuje, že tam někde v samém srdci lesa ještě vládne původní, starobylý klid.
Zároveň však fotografie obsahuje jistou dynamiku – autor totiž umístil do kompozice několik výrazných linií, které procházejí napříč celým snímkem a vzájemně se protínají. Atmosféru dokreslují ztmavené okraje snímku, díky nimž světlejší objekty vystupují z pozadí. Jakousi protiváhou k osvětlené obloze jsou narůžovělé odlesky na sněhu a kus osvětleného zábradlí v levém dolním rohu. Kontrast nacházíme i ve strukturách zachycených věcí – tvrdému a nekompromisnímu kovu sekunduje jemná krajka větviček v koruně stromu, ale chlad a půvab ledu je ale zase o něčem jiném – a nad tím vším se vznáší jemný opar. Oko pozorovatele se má rozhodně čeho zachytit a celek působí poeticky, výtvarně a přitom naléhavě.
Tentokrát se na závěr ještě rychle podíváme do kategorie Rodina, přátelé a děti. Právě sem totiž patří fotografie nazvaná „Tanec“, které tímto udělujeme druhé místo. Tanečnici v bílé říze vyfotil autor, skrytý pod přezdívkou ImhotepSakara.
Tanec, Foto: ImhotepSakara
Oběma zmíněným autorům tímto gratuluji a nijak nepřeháním, když dodám, že se těším na jejich další příspěvky v galerii.