Kdysi to byly snímače a jejich rozlišení, nyní se výrobci předhánějí ve velikosti bajonetů pro objektivy. Je opravdu větší průměr zásadní výhodou?
Výrobci fotoaparátů se odjakživa snaží najít vlastnost, jíž jejich zařízení předčí svou konkurenci. S příchodem éry digitální fotografie jsme byli svědky řady takovýchto soupeření. Svého času bylo prodejním tahákem co nejvyšší rozlišení snímače – o prvenství se léta přetahovaly především zrcadlovky Canon a Nikon.
S příchodem bezzrcadlovek zase byla vyzdvihována skladnost, nízká váha a malé rozměry přístrojů bez zrcátka. Brzy se však ukázalo, že malé rozměry nestačí. Bezzrcadlovky navíc začaly mít profesionální ambice a důraz se začal klást na co nejvyšší obrazovou kvalitu a univerzálnost použití fotoaparátu, tedy vlastnosti úzce související s rozměry snímače a výkon autofokusu.
Do loňského roku držela v této oblasti primát značka Sony, která jako jediný výrobce nabízela fullframe bezzrcadlovky. Když však loni představily své plnoformátové CSC další značky, bylo třeba najít další parametr, kterým by novinky vynikaly.
Co třeba velikost bajonetu a s ním související možnosti pro výrobu optiky?
Konstrukce bez zrcátka, kdy se podstatně zkracuje vzdálenost mezi snímačem a bajonetem (tzv. flange distance), poskytuje široké možnosti pro vývoj vysoce světelných objektivů. Tento fakt patřičně zdůraznil při prezentaci svých fullframe bezzrcadlovek Nikon.
Tzv. flange distance je u systému Nikon Z pouhých 16 mm a do karet Nikonu hraje i velikost bajonetu, který má největší průměr na trhu (55 mm). Nikon tak má otevřenou cestu k objektivům s vynikající světelností dalece přesahující hranici F1 a není divu, že na tuto konkurenční výhodu upozorňuje.
Do značné míry se samozřejmě jedná o marketingový trik, neboť lze vážně pochybovat o praktické využitelnosti takto supersvětelných „skel“. Na což koneckonců poukázala i společnost Sony poté, co na loňské Photokině vedoucí pracovník Leiky Stephan Schulz – při oznámení aliance L-Mount sdružující trojici výrobců objektivů Panasonik, Sigmu a Leiku – upozornil na menší rozměry bajonetu Sony E, který byl původně navržen pro APS-C snímače, a přidal tvrzení, že tento fakt limituje Sony ve vývoji světelných objektivů. Společnost Sony lakonicky reagovala, že by sice klidně mohla vyrobit objektivy se světelností F1, ale že po nich jednoduše není poptávka.
Pravdou je, že všechny loni představené plnoformátové bezzrcadlovky – Nikon Z, Canon EOS R i Panasonic Lumix S jsou osazeny bajonetem o větším průměru než Sony E. Z technického pohledu se však na celou věc krátce podíval Max Yuryev ve videu věnovaném bezzrcadlovce Sony A6400 a správně podotkl, že představitel Leiky do svých „výpočtů“ opomněl zahrnout druhou zásadní proměnnou, a to vzdálenost snímače a bajonetu (onu flange distance).
Ve videu nejprve porovnal možnosti Sony E s Nikonem F a posléze nabídl kompletní srovnání s dalšími značkami. Své výpočty shrnul do přehledných grafů, z nichž mimo jiné vyplývá, že teoretická maximální světelnost objektivů pro Leiku L a Sony E je shodně F0,63. Schulzovo tvrzení je tedy mylné, nebo minimálně zavádějící.
Z celého tohoto sporu „na ostří bajonetů“ logicky nejlépe vychází Nikon Z – bajonet s největším průměrem a nejkratší flange distance umožňuje vývoj objektivů se světelností až F0,58. Jedná se samozřejmě o teoretické hodnoty a velmi pravděpodobně se nedočkáme jejich převedení do praxe.
Těžko si představit fotografickou disciplínu, kde by se uplatnila milimetrová hloubka ostrosti. Na podporu automatického ostření lze prozatím také zapomenout, neboť ani plánovaný Nikon Z 58 mm F0,95 S Noct jím nebude vybaven.
Celou záležitost s poměřováním bajonetů a výhod jejich většího průměru lze prozatím shrnout do tvrzení, že se jedná pouze o papírové, čistě teoretické předpoklady, vhodné pro vytváření reklamních iluzí.