Jak vyjádřit své sny a myšlenky? Umění může být jednou z možností. Karezoid Michal Karcz dlouho váhal mezi malířstvím a fotografií, rozhodl se až s nástupem digitálních technologií.
Místa ze snů, touhy, strachů, fantazií. Svět, který jen jako, se přesto může stát noční můrou. Mladý polský umělec a absolvent Vysoké školy umění ve Varšavě Karezoid Michal Karcz dokáže zasáhnout slabinu každého.
Strach z výšek, ze samoty, ze tmy, z hadů, vše co nás dosud strašilo ve snech, se skrývá v Karczových fotografiích. Karezoid Michal Karcz býval vášnivým malířem. S o nic menší náruživostí se však v 90. letech začal věnovat také fotografii. Jak tyto dva obory spojit? A hlavně, jak zrealizovat co nejlépe své vize?
S těmito otázkami se Karcz potýkal už v počátcích své umělecké kariéry. Později preferoval čím dál více dostupnější fotografii před malbou, ale stále se cítil být omezován technikou. Až nástup digitálu určil, kam se Karcz bude dále ubírat.
„Byl jsem fascinován malbou i fotografií,“ říká šestatřicetiletý fotograf, „a vznik digitálních technologií spojil mé dva zájmy do jednoho celku. Až digitální fotografie mi dala tu možnost realizovat obrazy, které v černé komoře nebyly možné.“
Kde však Karcz přichází na své nápady, kde vznikají jeho představy? „Moje inspirace pochází od tvorby mnoha umělců, ale nezáleží na tom, jak se ke mně dostanou, zda je vidím nebo slyším. Hudba má snad největší vliv na mou práci. Je nedílnou součástí obrazů v mé mysli, druh zvuku, který dokáže zpodobnit viditelnou scén,“ říká Karcz, který nejraději poslouchá amerického zpěváka Steva Roache – jednoho z jeho klientů. Pro hudebníky mladý fotograf pracuje často, většinou se jedná o polské kapely, ale v seznamu bychom našli hudebníky z celé Evropy.
Do osamocených krajin a apokalyptických scenérií zasazuje Karcz stejně vzdálené trpasličí postavy. Do tváře jim můžeme pohlédnout pomocí samostatných portrétů, jimž se Karcz také věnuje. Osoby s jasnýma a prázdnýma očima a smrtelně vybledlou pokožkou. A stejně tak zpodobnil polský umělec i sám sebe.
Karezoid Michal Karcz
Blankytně modrá rozepnutá košile splývá s namodralou tváří. Fotka připomínající zprvu momentku vytvořenou mobilem, je stejně nenucená jako amatérské snímky, které si dáváme na Facebook. Avšak cosi ji z té spontánnosti chybí. Snad ty jasně pronikavé oči. Momentka muže z představ.
„Z fotografů, kteří mě inspirují, převládají portrétisti,“ přiznává Karcz, který si nejraději prohlíží tvorbu Annie Leibovitz a portréty Helmuta Newtona a neopovrhne ani krajinami od Ansela Adamse. To, co chce ve svých fotografiích zobrazit, je samota a prázdnota. A daří se mu to velice dobře.